Probíhat minovými poli v Men of War: Condemned Heroes sice nebudete, ale ostatních radovánek si užijete do sytosti. Jediným rozdílem mezi vámi a druhoválečným náhončím bude fakt, že nebudete mít k dispozici několik stovek mužů, s jejichž přežitím se víceméně nepočítá, ale maximálně dvě desítky odhodlaných vojáků, kteří si budou muset sami poradit s několikanásobnou přesilou. A vaším úkolem bude, aby neskončili postřílení u prvního zákopu, ale heroicky likvidovali nepřátelská opevnění a připravovali cestu tankům skrz každou, cca dvě hodiny trvající, misi.
Men of War je značka neodmyslitelně spjatá s žánrem RTS, především tedy s jeho taktickou odnoží. Co to přesně znamená? Ve hře jako takové se nikdy nebudete starat o výstavbu základny, ani o nějaké doplňování jednotek. Vaším úkolem bude s málem přidělených vojáků co nejefektivněji splnit dané úkoly. Nevymýšlíte tak žádnou makrostrategii, ale jen plníte dílčí taktické cíle.
Vaše plány se smrsknou na urputnou úvahu, jak s co nejmenšími ztrátami vyčistit od Němců konkrétní zákop, nebo jakým způsobem se zbavit těch dvou nepříjemných tanků, jež jsou schopné během chvíle zlikvidovat všechny vaše podřízené. K tomu samozřejmě většinou nemáte úplně odpovídající vybavení a musíte si vystačit s omezenou zásobou munice a granátů, které musíte posbírat od nepřátel sami.
Když tam nevidíš, hoď tam granát
Valnou většinu herní doby tak pečlivě umisťujete vojáky na nejvhodnější místa, zakazujete jim střelbu až do vydání rozkazu, všechno naplánujete a nakonec se zhluboka nadechnete, hodíte do zákopu pár granátů a spustíte palbu. V ideálním případě vám vše vyjde. V tom méně ideálním granát kvůli bugu nezničí kulomet. A v tom nejhorším vás překvapí minometná palba. V devíti případech z deseti však následuje nahrání uložené pozice, upravení plánu ve stylu „jeden hrdinný sebevrah jde hodit granát na minometčíky, pár vojáků je nutné umístit o několik centimetrů vedle“, a opětovné rozehrání akce.
Po několika pokusech vykalkulujete nejlepší možný výsledek, hru uložíte a můžete jít zvesela dobývat další zákop. A potom další. A další. Právě v tom se objevují první dva kameny úrazu celé hry: první jsem snad výše popsal dostatečně a zbývá jen říct, že obrovská míra save-load taktiky je postupem času ne menší, ale spíše větší. Hra vás vyloženě nutí k tomu, abyste si nejdříve mapu sebevražedně „proběhli“ a potom metr po metru a save po savu získávali půdu pod nohama – pokud to takto neuděláte, neuspějete. Výjimkou tak není, když po hodině hraní budete mít za sebou nějakých 40 savů a čistým hraním strávíte nějakých 10 minut, abyste 50 minut zkoušeli různé alternativní průběhy samotné akce. Není to zábava, ale čistá frustrace.
Svou roli tady hraje jak obrovský podíl náhody při provádění specifických akcí (někdy ztratíte jednoho vojáka, jindy umřou všichni), tak přestřelená obtížnost, u níž už nemůže být řeč o výzvě, ale spíše o holé nemožnosti. Po každé dohrané misi tak sice cítíte obrovské zadostiučinění, ale zároveň jste sedření jako koně a u hraní se vůbec nebavíte. Zkrátka vám to přijde spíše jako zaměstnání, než cokoliv jiného.
Šedivý kolovrátek
Ten druhý kámen úrazu je už méně zjevný: přestože se v Condemned Heroes v průběhu 15 misí podíváte po půlce Evropy a občas se podle toho promění i textury, herní obsah zůstává stále stejně nudný. Za těch cca 20 hodin, které vám dohrání zabere, totiž v podstatě nebudete dělat nic jiného, než výše zmíněné čištění zákopů, dobývání vesnic a vymýšlení, jak zničit granátem nebo ukořistěným dělem opevněný tank.
Napoprvé je to sice sakra tuhé, ale docela zábavné, V druhém případě si zachrochtáte, že už víte, jak přibližně na to. Ve třetím nahodíte výraz ve stylu známého meme „Bitch please!“. Dál už se však jen chytáte za hlavu a nadáváte, proč je to pořád to samé a proč na to máte pořád ten deset vojáků, když za kopcem je dalších 1000 lidí a 8 tanků, s nimiž byste to samé zvládli dobýt mnohem rychleji, ale hlavně by to bylo mnohem zábavnější.
V některých momentech si tento fakt uvědomí i herní designéři a vymyslí tu největší prasárnu, jaká jde – tyto jednotky vám nesvěří pod velení, ale buď je bezhlavě vypustí na nepřátelské pozice, nebo je vypustí až poté, co splníte nějaký dílčí úkol. Není asi třeba se příliš rozepisovat o tom, že frontální útok většinou nevyjde, jednotky skončí jako sekaná a na vás potom s pěti vojáky bude, abyste zničili celou německou armádu. Ve střílečce by to byla možná zábava, tady je to ale na mašli a tři hodiny marné snahy.
Celkově tak hra naprosto selhává ve svém základním úkolu: pobavit. Místo toho vás v průběhu misí neustále stresuje, doslova vás nutí pořád dokola ukládat a nahrávat pozice, má milión a jeden bug, nabízí stále jedny a ty samé úkoly a ve výsledku vás trýznivě nudí. Což je škoda, protože některé nápady (jmenovitě třeba možnost s vojáky vzít nějaké to dělo, propracovaný mikromanagement jednotek a možnost několikrát zpomalit čas a koordinovat akce) vypadají zajímavě. Jejich realizace je však naprosto úděsná. Dlouhá série tak pokračuje v sestupu daném minulým dílem s podtitulem Vietnam a já doufám, že se z bahna ještě zvedne.
