Kouzla s prostorem
Pamětníci závěrečných herních minut v Dreamfall: The Longest Journey, kde Zoe běží vstříc zářivě bílé snové krajině, ve které se zdá být vše nadmíru éterické až skoro neskutečné, budou v Mind jako doma. Design, vzhled, celkové pojetí prostoru a tím pádem i atmosféra a z ní plynoucí sympatie se dají v této hře jen těžko popisovat běžně užívanými slovy. Vše je prostě... éterické.
Ale pro pár dalších charakteristik si dovolím uvést i rozvitější příklady. K Mind: Path to Thalamus se hodí například slovo neskutečno. S touto hrou jako by Unreal Engine, na kterém je hra vystavěna, konečně dosáhl svého doslovného významu. Neskutečno je vyjádřeno především enormní porcí prostoru. Mind je skutečně ohromná a pokud hráč zrovna nebloudí spojovacím tunelem, otevírá se před ním extrémní výměra, kterou rozhodně z jednoho konce na druhý nepřeběhne. A ani se o to nebude snažit.
Hrátky z perspektivou, kdy má divák pocit, že nejvzdálenější viditelné body musejí být na kilometry daleko, nejsou ve hře žádnou výjimkou a na úžasu i nevolnosti z ohromného okolí je řada levelů přímo založena.
Jedna z úrovní pošle hlavního hrdinu dokonce do nebe a to se všemi předpokládanými rozměry, objemem i obsahem. Prostě se vším, co k pobytu v oblacích patří a vším dostatečným na to, abyste se u svatopetrské brány zapsali do knihy návštěv obsahem vlastního žaludku. Trochu přeháním, samozřejmě... ale agorafobici ruce pryč!
Prostorová grandióznost a v ní vzdálené body, co vás k sobě zvukem či barvou lákají, je jednou z pevných součástí hratelnosti, která si zakládá na symbolickém poutání hráče k cílům, za nimiž se vyvolený vydává přes všechny možné i nemožné překážky.
Na takových cestách leckoho zaujme i další výrazná charakteristika hry. Svým způsobem je v protikladu s tou první. Ač je Mind fyzicky nesmírně rozlehlá, vaše grafická karta si toho kolikrát ani nevšimne. Mind je totiž hra minimalistická!
Do obrovského prostoru, pokud hra zrovna chce (a že chce často), umístí třeba jen jeden žilnatý kmen starého stromu a o kus dál pár židlí, legračně naskládaných na sebe, jako by je tam nechal zapomětlivý klaun. Přestože Mind oplývá víc než desítkou více či méně odlišných prostředí, chytře pojatý minimalismus je jejich společným jmenovatelem.
zdroj: Archiv
Pozor na balanc i sluch
Při svých toulkách za poznáním duše budete často bojovat s koordinací pohybu. V relativní prázdnotě Mind totiž občas chybí podlahy a stropy. Přesněji řečeno pevná zem a vzduch. Častokrát jako by se akce odehrávala ve fantaskním vzduchoprázdnu, v němž nejen předměty ale i velké stavby prostě "visí". Nejde pochopitelně o technické chyby. Spíše je to svérázné vyjádření uměleckosti.
Až zakopnete o schody, co trčí ze země a přitom nikam nevedou. Až vám v ostrých paprscích slunce bude připadat, že jdete pouští a on to bude led. A až uvidíte velkou namalovanou růži, poznáte, že Mind je i surrealistická! Jako by na ni shůry dohlížel sám Salvador Dalí...
Nestudoval jsem mistra tak důkladně, abych si vzpomněl, zda rád k práci poslouchal hudbu. Pokud ne, Mind jej vystihuje i v následující charakteristice: je totiž podmanivě tichá! Nekonečnou poklidnost tajemných dálek a tunelů obvykle rozřízne jen zvuk kapající vody nebo podivné až hrůzostrašné znějící signály obřích staveb, například majáků, kvůli nimž bych neváhal použít i ustálený pojem "signály z neznáma."
Neverbální diskuze
Ve snovém prostředí Mind: Path to Thalamus plní "signály" důležitou funkci, kterou bych pro účely recenze nechtěl příliš rozvádět, jen napovím. Mind je, co se týče designu prostředí, jako dokonale promazaný stroj. Vše má ve hře své místo, vše má svůj důvod i účel a hratelnost je založena na "neverbální" komunikaci hráče s jeho okolím.
Není to jen prostá fraška, kdy si tvůrci hrají na umění bez podstaty předvedených prvků. Když daleko v mlze zabliká zastřené světlo, má smysl k němu jít, protože v tom tkví podstata systému použitých logických hádanek. Tedy jádra hratelnosti, bez nějž by byla Mind jen pouhou průzkumnou chodičkou.
Hádanky se ve své složitosti neustále vyvíjejí a z pouhého hledání způsobů, jak překonat překážky se časem stane zajímavě propracované cestování teleporty. Uplatníte i kaskádovou logiku, kdy jedna akce nefunguje bez několika správně splněných předchozích a hra dokonce několikrát nabídne i možnost alternativního řešení.
Kostra hádanek se však nikdy nezmění. Dává si záležet na dvou stabilních elementech – na přenášení jakéhosi drátěného modelu mozku, jenž v sobě uchovává schopnost otevírat portály do dalších úrovní a ctí změnu denního režimu, počasí a roční doby, což dohromady definuje chování zmíněné drátěnky.
Stručně řečeno, když položíte kuličku na oltář, zahřmí a něco se stane, ale není to špatně, duše se nezlobí. Budete si muset zvyknout na to, že špatně naopak je, když se nestane nic. Aby se věci děly tak, jak mají, musíte v obrovské krajině hledat oltáře, portály i drátěné koule a odhalovat jejich nejrůznější vazby - a díky tomu pak imaginární silou zvedat popadané mosty, budovat cesty, napravovat rozbité konstrukce, zkrátka klestit si cestu kupředu a libovat si při tom, jak Mind miluje kontakt s člověkem.
Každá hráčova akce má i svou herní reakci. V kombinaci s tvárným prostředím dokáže hra (z naprosto jasných důvodů...) ve vteřině spustit "éterický" liják nebo v jarní zahradě vyrobit okrový podzim a vy víte, že to není pouhé grafické pozlátko, ale váš vliv na celý svět uvnitř ztrápené mysli.
zdroj: Archiv
Škoda toho povídání
Škoda jen, že to, co mělo být ve hře skutečně nejpoutavější a zároveň velmi emotivní, tedy příběh o hledání sebe sama a vztahu ke svým blízkým, kazí průměrný příběhový scénář a podprůměrný dabing hlavního hrdiny. Zatímco design hry zraje jako víno, kdy první polovina je více avantgardní (židle, zrcadla) a druhá zas jednoduše krásná (louky, pláže, voda), s příběhem se to má tak, že buď mu věnujete pozornost a jste ochotni přetrpět amatérské zpracování, nebo se na něj vykašlete a plně se oddáte jen prostorovým hádankám.
Mind: Path to Thalamus jako nezávislé dílo od malého studia bohužel má své chyby a většina plyne z omezeného rozpočtu i tvůrčích sil. Patří k nim i krátká hrací doba. Jde-li vše relativně hladce, hotovi budete po pár hodinách. Problémem je i jistá neohrabanost v technickém zpracování. Mind dokáže otrávit drobnými "provozními" hloupostmi. Ztratíte-li drátěnou kuličku, častokrát netušíte, kde se znovu objevila a jestli se vůbec někde objevila. Nebo pokud ve hře narazíte na jediné místo, kde teoreticky hrozí zaseknutí postavy o plůtek, stoprocentně se zaseknete.
Můžu pokračovat dalšími podobnými drobnostmi. Řeka vyvěrá ze zdi, vodopád nikde nezačíná ani nekončí, ve chvílích, kdy držíte neonově zářící verzi mozku, oslepí vám to de facto celé zorné pole, některé pády do hlubin jsou smrtelné, jiné jsou součástí úkolu... Zkrátka momenty, kdy končí umění a nastupuje programátorská a designérská neohrabanost, poznáte ve hře docela snadno.
Na celkovém dojmu se však drobné chyby technického rázu příliš nepodepisují. Po Mind: Path to Thalamus vám v paměti zbyde především dobrý pocit, že originalita ve zpracování herního prostředí ještě neřekla poslední slovo a logické hry lze zpracovat tak umělecky, že při jejich hraní ani nemusíte zapojovat vlastní fantazii. Mind tuhle ingredienci spolehlivě dodá sama.
