Hecho en México
O mexickém kmeni a o mexické mytologii, odehrávající se v Mexiku, navíc od mexických vývojářů. Taková je Mulaka, akční adventura, která ukazuje, že aby byla hra stoprocentně mexická, opravdu nemusí být plná tequily a ani nemusí nosit sombrero. Je vždy fajn, když vývojáři zasazují své dílo k sobě domů (řekl tu někdo Kingdom Come?), a Mulaka je toho důkazem.
Díky hře se kupříkladu dozvíte, že existuje jistý indiánský kmen jménem Tarahumara (resp. Rarámuri), který v severozápadním Mexiku dodnes pulzuje životem a je známý především tím, že jeho příslušníci jsou mimořádně zdatnými vytrvalostními běžci. Což se do hry promítá poměrně vtipně: hlavní hrdina má neomezený sprint.
V Mulaka se zhostíte role, inu, Mulaky. Ale to by bylo moc jednoduché, takže vám budou říkat i Sukurúame. Sukurúame je mimořádně nadaným válečníkem, který kromě toho, že se umí ohánět kopím, prošel i šamanskou školou, a tak umí čarovat. Především se zvládne proměňovat v různá zvířata. Tedy, nejprve se to musíte naučit, což samozřejmě neprobíhá nijak jinak než zabíjením bossů.
Sundáte prvního a zdejší dobří duchové, po jejichž boku bojujete proti špatným duchům, vám propůjčí ptačí křídla. Sundáte druhého bosse a budete se moci přeměnit v medvěda. Sundáte třetího a máte k dispozici tělo pantera, v jehož srsti najednou vyskáčete i na vysoké věže. Je to funkční systém, který každých pár hodin obohatí hratelnost o zábavný nový prvek a hře pomáhá udržovat svižné tempo.
Základní škola herního designu
Co do rozsahu hry tu rozhodně nemluvíme o obrovském eposu ve stylu Breath of the Wild. Mulaka je záležitostí na zhruba deset hodin, což je spíš pozitivem než negativem. Lienzo je malé mexické vývojářské studio s malým rozpočtem, a bylo by nerozumné, kdyby se snažili dělat zbytečně rozsáhlý titul. Udělali proto dobře, že zdejší svět rozkouskovali do několika pidisvětů, a i přes omezené prostředky je chvályhodné, že se tvůrcům podařilo vyrobit několik zcela odlišných biomů, od pouště přes podzemí a noční les až po bující zelenou džungli.
V těchto pidizónách můžete relativně volně běhat a sem tam plnit nějaké vedlejší aktivity, ale v žádné nestrávíte více než pár hodin a celé to tak hezky odsýpá. Svižnému tempu významně napomáhá zdejší intuitivní GPS. Upřímně řečeno, svět není zdaleka tak propracovaný a intuitivní jako v Zeldách, a od autorů by bylo arogantní, kdyby si mysleli, že se ve zdejších kulisách hráči vyznají bez kompasu jako právě v mistrných světech od Nintenda.
zdroj: Archiv
Dobře odsýpajícímu tempu jsou poplatné i občasné puzzly, které by bohužel vyřešila i cvičená opice. Hádanky se točí takřka výhradně kolem přerovnávání žlábků pro protékající vodu, což jste dělali už v adventurách před 30 lety a napodruhé vás to bude nebavit. Tady mohli autoři projevit mnohem větší dávku invence. V Mulakovi se opravdu nemůže stát, že byste se někde zasekli (snad s výjimkou bugů), což ale jen těžko budou fanoušci Zeldy považovat za klad.
Kopím i kouzly
Jednodušší hratelnosti jsou poplatné též jednodušší (a všudypřítomné souboje), které jsou přeci jen četnější než v Zeldě a tímto hra připomíná už spíše Darksiders. Soubojový systém je jednoduchý, ale překvapivě solidní. Hlavní hrdina je mrštný, dobře reaguje na vaše povely, a disponuje klasickým repertoárem bojových schopností: skok, úskok, slabý úder, silný úder, plus sem tam nějaká ta zeldovská bomba.
Druhů nepřátel je spousta, neustále přibývají další a oproti puzzlům se neokoukají. Různé potvory samozřejmě vyžadují různou taktiku, např. velké kudlanky je třeba nejprve fláknout silným úderem, abyste prorazili jejich štít, před kamennými divočáky zase musíte uskakovat, aby se odhalila jejich slabina, a v boji s astrálními dušičkami musíte aktivovat speciální indiánskou vizi, protože jinak jsou neviditelné. Jen škoda, že útok na dálku je téměř nepoužitelný, protože autoři zpackali zaměřovací systém.
Bitky jsou tedy poměrně triviální, leč zábavné. Chybí jim však větší variabilita zbraní (celou hru si musíte vystačit s jedním kopím), AI je na velmi primitivní úrovni a někomu může vadit též absence možnosti inverze myši. Mě osobně pak zklamaly i souboje s bossy. Každý svět je typicky zakončen velkým kláním, jenomže zatímco v Zeldě jde o sofistikované několikafázové zápasy, které málokdy zvládnete napoprvé, tady jde o nenápaditá setkání, která dáte s prstem v nose. Kupříkladu šéfa kudlanek udoláte jednoduše tak, že budete utíkat do kolečka, on bude nešťastně běhat za vámi a vy mu budete pod nohy házet bomby. Zííív.
Bylo by nepřesné označit Mulaku za RPG, neboť speciálních schopností je zde minimum a omezují se vlastně jen na transformace ve zvířata a používání několika málo lektvarů. Minimum je zde také rozhovorů, které jsou jednostranné a ztřeštěné hloupoučké postavy během nich vždy utrousí jen pár vět.
Autoři se sice snaží vyprávět poměrně dojemný příběh o indiánské mytologii, ale to se jim příliš nedaří. Těch pár statických slidů mezi jednotlivými světy je málo a samotné “rozhovory” se zdejším obyvatelstvem jsou často o ničem. Zapomenout můžete též na obchodování a inventář vůbec. No a vývoj postavy? Strom vlastností, jež lze vylepšovat, se bezesporu řadí mezi nejskromnější na světě.
La Leyenda de Zelda
Jak už bylo řečeno, Mulaka je Zelda v mexickém hávu. Půjčuje si prakticky všechny základní rysy nintenďáckého klenotu a kdybyste měli Mulaku hodnotit jen na základě papírových charakteristik, vypadne vám opravdu víceméně to samé, akorát se to bude jmenovat La Leyenda de Zelda. Jenomže jedna věc je papír a druhá věc je praxe. A tady je třeba říct, že Mulaka se hraje po všech stránkách hůře. Ostatně, kdyby tomu bylo naopak, mluvíme o jedné z největších senzací herního průmyslu.
Těch drobných podobností se Zeldou je skutečně nepočítaně. Honíte tu ptáky, akorát se namísto kuřat jedná o bažanty. S novými schopnostmi se vracíte do starých světů na místa, kam jste se dříve nedostali. Občas prohodíte pár slov s hloupoučkými postavičkami, ale zatímco v Zeldě NPC geniálně reagují na dění kolem, tady jsou zcela statická (viz panáček, který říká, že je třeba zbourat zeď, a když zeď zbouráte, panáček nadále říká, že je třeba zeď zbourat). Typicky zeldovské jsou též zdejší bomby, odemykání “boss doors” na závěr levelů a koneckonců i ten grafický styl trochu připomíná Ocarinu, byť to není žádná výhra: Ocarina of Time vyšla v roce 1998, dnes se píše 2018.
Vizuální zpracování může na první pohled evokovat playstationovou herní báseň Journey, jenomže to je opravdu jen na první pohled. Na ten druhý ihned zjistíte, že zdejší svět je graficky mnohem triviálnější, a navíc je przněn občasnými bugy: tuhle propadnete skrz zem, támhle narazíte na všudypřítomnou neviditelnou bariéru a výjimečně hrozí i zamrzávání a nutnost restartu.
zdroj: Vlastní
Low-poly grafika může být vydávána za umělecký záměr, ale to nic nezmění na skutečnosti, že hra vypadá jako z 90. let. To je prostě fakt. A tak aspoň že to reflektují hardwarové nároky, které jsou vpravdě nízké a zahrajete si i na kancelářském laptopu. Koneckonců, právě na kancelářský nebo cestovní laptop je Mulaka ideální, protože jako výplň volného času poslouží dobře. Nic víc od tohoto indiánského válečníka ale nečekejte.
