Bylo nás pět
Novinkou v sérii je inspirace reálným světem a ikonami závodní subkultury. Ze závodnického podsvětí vyplouvají na povrch čtyři jednotlivci a jedna skupina. Porschem posedlý Magnus Walker, gymkhanou proslulý Ken Block, Nakai-san, Morohoši-san a Chicagská parta Risky Devil. Každé z těchto jmen zastupuje jeden závodnický styl – první upřednostňuje rychlost, další styl, třetí tuning, čtvrtý žije na hraně zákona i za ní a Risky Devil je skupina na drifting ujetých přátel. Všech pět zároveň nabízí odlišný způsob jak Need for Speed hrát.
Každá z živoucích ikon závodního světa má nadále ve hře své zastoupení v podobě menší hvězdičky. Tito hrdinové doprovází hráče napříč celým příběhem formou hraných příběhových sekvencí a nikdy nekončících telefonátů buď o ničem, nebo o výzvách ke konkrétním závodům.
Závody jsou rozdělené do pěti kategorií dle jednotlivých stylů, jeden s druhým jsou však úzce provázané a vítězství v driftovacím závodě může mít za následek body za vysokou rychlost či postup v pomyslném řebříčku reputace odpadlíků za likvidaci okolí tratě. A naopak, honička s policií přidá bodíky do stylu (za prodriftované zatáčky) i do rychlosti a stoupne vám tím zároveň reputace u odpadlíků.
Dále se dočkáte klasických okruhových závodů (zasazených do otevřeného světa), několika druhů časovek, závodů v driftování (včetně lokální verze Gymkhany) a závodů z jednoho bodu do druhého. Výše zmíněné se pak dočká dalších variací při závodění v týmech až osmi lidí maximálně. Jednotlivé druhy závodů jsou si však velmi podobné a tolik proklamovaná možnost hrát Need for Speed hned pěti způsoby záhy ztrácí punc exkluzivity. Ve finále budete mít ve většině případů beztak jen nohu na plynu a sledovat čas či skóre u závodů v driftování.
zdroj: Archiv
Na hraně zákona i za ní
Zvláštní skupinou jsou ale renegáti. Odpadlíci představují jediný herní styl (a sérii misí), které si musíte odemknout postupně – je třeba aktivně provádět akce proti liteře zákona. Musíte všechny štvát a působit co možná největší destrukci. Může to sice působit kontroverzně, ale koncept je to funkční především v tom smyslu, že není vše otevřené hned od začátku a hráči jsou tak něčím hnaní kupředu.
To samé platí i o tuningu – odemykání probíhá postupně a velmi záhy si budete moci vytvořit vysněnou zadokolku s pohonem pěti set splašených kobyl. Ty nejpokročilejší upgrady však budou vyžadovat určitou časovou investici. Navíc je prakticky jakýkoli vizuální tuning ze začátku velmi omezený, takže ani po více než deseti hodinách a na 25. úrovni ještě nemusíte mít vyhráno – naopak. Po takovém čase za volantem můžete být rádi, že si vytuníte spoiler, přední kapotu a disky.
Celkově jde vizuálně upravovat a měnit dvě desítky vnějších částí vozů (včetně laku) a další desítky dílů pod kapotou. Stejně jako v Underground hrách vám tato fáze hry sežere velké množství času. Bez úprav, které vlastnosti vozu přizpůsobí vašemu stylu jízdy, se totiž v Need for Speed ke slávě a spoustě peněz nedostanete. Minimálně ne od určitého bodu v kariéře pár hodin od začátku. Tuning vozů s gamepadem sice není bůhvíjak intuitivní, ale zvyknete si. Příjemná je naopak možnost využít několik přednastavených barevných presetů, které slouží jako inspirace pro ty fantazií méně obdařené.
Arkáda až za hrob
Nejdůležitějším aspektem jakékoli závodní hry je ovšem jízdní model, respektive chování vozů na trati. Zde je třeba zmínit, že v garáži máte ještě jednu zajímavou možnost úpravy vozu, která má podobu několika posuvníků pro aspekty jako třeba tlak pneumatik vpředu i vzadu, pevnost odpružení, atd. Laborování s těmito posuvníky má za následek dva extrémy - auto na trati přilepené a auto na trati plovoucí. Jedno nastavení může velmi vzdáleně připomínat seriózní závodní hru, to druhé pak arkádu, ve které lze driftovat i při nízkých rychlostech na úrovni pěší chůze.
Svým způsobem si tak může díky těmto úpravám na své přijít každý, ale ať už je volba taková či onaká, nic to nemění na faktu, že Need for Speed je stejně čistokrevná arkáda ve všech svých polohách. Zapomeňte například, že byste mohli vůz o něco rozsekat – ani náklaďák v protisměru či betonový sloupek vás nezničí, maximálně přijdete o body za drift...
Arkádový jízdní model podtrhuje celkové ražení hry – jednotlivé části města jsou oddělené počasím a denní dobou, neexistuje zde tedy cyklus dne a noci či proměnlivé povětrnostní podmínky. Vše je striktně podřízeno hernímu zážitku, respektive atmosféře pouličních závodů po vzoru série Rychle a zběsile, kterou se tvůrci Need for Speed snaží navodit.
zdroj: Archiv
Zároveň lze říci, že Need for Speed je závodní hra pro ty, co hledají sice trvanlivý, ale pořád spíše nenáročný zážitek. Vše lze s trochou píle odemknout celkem rychle a umělá inteligence protivníků se chová předvídatelně dle obtížnosti daného závodu. Každý event i mise má totiž jinou obtížnost a nelze ji měnit. Něco jiného je to samozřejmě při závodech s živými protihráči.
Spíše tragicky ale působí chování AI při honičkách s policií. Jak jsem naznačil, do přízně odpadlíků se dostanete jedině provokací policistů a jedním z úkolů v počáteční fázi hry je například dvouminutová honička s policí. I když honička je asi příliš nadsazené označení, protože jsem musel jet místy skoro třicítkou a pomalu vyhazovat blinkry jen proto, aby mě borci v uniformách neztratili.
Chápu, že tvůrci nechtěli schopnosti policie naddimenzovat, aby příslušníci příliš často a agresivně narušovali závodní klání, ale jejich bezzubost v řadě situací je rovněž přehnaná. Skoro se až nabízí otázka, jestli neměli tvůrci policii a na ni navázaný obsah ze hry vypustit úplně. Ostatně, když vám policejní dodávky (bez posádek) a velké betonové zátarasy zmizí před očima hned po skončení honičky, působí to poněkud směšně.
Stále online, opět
Krom vedlejších a hlavních příběhových misí na vás v ulicích Ventura Bay čeká i celá řada živých soupeřů. Need for Speed totiž vyžaduje neustálé připojení k internetu, čímž se Ghost Games pokoušejí navodit dojem perzistentního světa a hry, ve které můžete kdykoli vyzvat kohokoli. Tím navazují na v Rivals představený systém Alldrive, ve kterém se hráči potkávají přímo v ulicích měst. Ve hře tak nenajdete klasická multiplayerová lobby – k někomu jednoduše přijedete a vyzvete jej na závod. Stejně tak se mohou hráči společně pustit do jednoho z předem připravených eventů či do mise. Tento koncept ve většině případů funguje a vytváří pestrou hratelnost, když můžete plynule střídat různé závody a eventy proti AI i živým hráčům. Zároveň má však systém i své mouchy.
V případě nestabilního internetu vás hra bez milosti odpojí ze hry a ze závodu i tehdy, kdy jedete sami proti AI. Kvalitu zážitku tak logicky výrazně ovlivní i kvalita serverů a jejich výkon – když budou přetížené, bude hra lagovat, ale to ukáží až další týdny a měsíce po spuštění hry. Každopádně se smiřte s tím, že přestávka v hraní kvůli telefonátu nebo odběhnutí na WC znamená automaticky přerušení závodu i v singleplayer hře.
zdroj: Archiv
Nikdy nezastavuj
Dokud máte nohu na plynu, můžete se těšit na adrenalinový zážitek a perfektní scenérie. Když však pravačka z pedálu klesne, uvědomíte si velmi rychle několik zásadních nedostatků. Grafice to sluší pouze v pohybu, protože jinak je město mrtvé a jen málo co lze zničit nebo prorazit. Plot či svodidla u silnice jsou nepřekonatelnou překážkou a destrukcí prostředí proslavený engine Frostbite tak tvůrci rozhodně nevyužívají naplno. Zjevně však šlo o záměrné designové rozhodnutí. Ghost Games se nesnažili vytvořit skutečný závodní sandbox - jen chtějí vyvolat dojem, že se Need for Speed odehrává ve zcela otevřeném prostředí města.
Hlavním cílem tvůrců totiž bylo vytvořit snadno přístupnou závodní hru, což se jim také přes jisté výhrady podařilo. Pokud jsou vám arkády po chuti, nevadí vám styl prezentace či vyprávění a máte rádi, když se neustále něco děje, je Need for Speed hra pro vás. Jde o okamžitě přístupné závody, které zabaví na pár minut, ale i dlouhé hodiny, pokud si chcete vyhrát s tuningem vašeho vozového parku.
