Nex Machina není žádný velký experiment. Nečekejte nic v duchu Alien Swarm od Valve nebo Hotline Miami. Jedno z nejstarších finských studií, a sice Housemarque, vsadilo na dekády osvědčené mechanismy a nabízí ve své hře frenetickou akci pomocí dvou páček, pokud tedy hrajete na ovladači, což důrazně doporučuji. Jednou páčkou se pohybujete po aréně, druhou střílíte na všechny strany.
V každé z arén se objevují ve vlnách nepřátelé, kterých se musíte zbavit, a ideálně u toho ještě osvobodit (tedy posbírat) nebohé lidské panáčky, což vám zvyšuje finální skóre. O žebříčky tu ostatně jde především - herní veteráni si tak často vzpomenou na časy starých automatů, do kterých jste naházeli hromady pětikorun ve snaze získat co nejvyšší skóre jen proto, abyste další den zjistili, že vás přehrál Pepa od vedle. Nex Machina však paradoxně nabízí jen off-line kooperaci, i když online by hře velice slušela.
Pod dohledem legendy
Zatím jste asi neslyšeli nic, co by vás zvedlo ze židle. Nex Machina přesto disponuje řadou řemeslných kvalit, na nichž je citelně znát zkušený dohled Eugena Jarvise, který se již v osmdesátých letech minulého století proslavil žánrovkami, jako jsou Defender nebo Robotron: 2084.
Hra disponuje opravdu chytrým designem: každý ze šesti světů, které navštívíte, je rozparcelovaný do čtrnácti arén a jedné dodatečné s více či méně tuhým bossem. Nepřátelští roboti hrozící uzurpovat lidstvo přikované k obrazovkám mobilů mají mnoho podob od ohnivých mechanických kol a spousty drobných robotických "zergů", jež zničíte na jednu ránu, až po obry připomínající transformery. Každý nepřítel přitom funguje trochu jinak, disponuje odlišnou paletou útoků, a vy jste tak nuceni pomalu s každou další arénou vymýšlet nové taktiky, jak prorazit vpřed.
zdroj: Archiv
Estetika osmibitů v moderním hávu
Arény jsou plné power-upů, které kontinuálně sbíráte. Štíty, extra životy, dodatečné zbraně, to vše se ve hře nashromažďuje velmi rychlým tempem, díky němuž akce nikdy neumdlévá a hra až s překvapivou živostí tryská zábavou. Výtku bych měl snad jen k příliš monotónnímu arzenálu, kdy od sebe jednotlivé zbraně příliš nerozeznáte. Zato si rozhodně všimnete, když přijdete o všechny power-upy, například v případě smrti. Pokud o ně přijdete u finálního bosse, mnohdy je snazší proběhnout celý svět znova (koneckonců to trvá pár minut), než se trápit.
Body si zaslouží i krásná estetika Nex Machiny, která zdárně navazuje na zlatý věk arkádových videoher. Lasery hýří barvami jako polární záře, paprsky šlehají na všechny strany, roboti dupou po mapě jako smyslů zbavení a do toho všeho hraje nářezová "videoherní" elektronika, která vše velmi šikovně doplňuje. Byť přiznávám, že nejde o nejlepší herní soundtrack, co jsem letos slyšel.
Ať chutná!
Nex Machina je zkrátka velmi příjemné překvapení. Nedostanete v zásadě nic, co byste nehráli už mnohokrát, ale jsem přesvědčený, že dobrou hru opravdu netvoří jen originální koncept nebo mechanismy. Nex Machina vévodí vychytaný herní design, který vás k oddechové, frenetické akčňárně přiková po mnoho dnů a týdnů.
Koneckonců, ač se hra dá dohrát za pár hodin, disponuje vysokou mírou znovuhratelnosti, a nedivil bych se, kdyby některé z vás uhranula. Na druhou stranu, pokud jde žánr top-down stříleček zcela mimo vás, není Nex Machina něčím, co by vás zvedlo ze židle. Respektive, něčím, co by vás do ní posadilo.