Jestliže vám druhý díl náhodou utekl, vězte, že na ostatních platformách vyšel před více jak rokem. Na jednoduché základy jedničky nabalil několik nových vrstev, z nichž jsou tou nejvýraznější nové zbraně. Ty přifukují absolutní minimalismus jedničky způsobem, který nabádá k taktičtějšímu uvažování, byť hratelnost zůstává i nadále stejná.

Nidhogg 2 je hrou dvou tlačítek, respektive dvou tlačítek a páčky. Celý koncept pořád stojí na šermířské přetahované, kdy se musíte dostat na protější stranu a pak skrze několik dalších obrazovek až k cíli, kde vás sežere obrovský drak Níðhöggr.

Jenže mezi vámi a nenažranou dračí tlamou stojí nepřítel s úplně stejným zadáním, stejnými možnostmi a zbraněmi jako vy. A tak začíná zběsile hektická přetahovaná na život a několik smrtí.

zdroj: Archiv

Dvojka nabobtnala o zmíněné zbraně (které vám hra nenutí, lze je vypnout), zahustila vizuální zpracování a dle mého funguje pořád skvěle. Minimalismus tu hraje prim i nadále, díky novým zbraním se jede stylem ne nepodobným klasickému kámen-nůžky-papír, byť ani zdaleka ne tak striktně jako třeba v leckterých strategiích.

S dýkou v ruce nemusíte před nepřítelem s obouručákem hned prchat. Stačí být kreativnější nebo třeba jen rychlejší, a můžete si to vesele upalovat svým směrem, co vám síly stačí.

Podobně rozšířený je i vizuál, který je bohatší, pestřejší a místy skoro až zajímavě nechutný. Pořád si ale drží osobitost vycházející z prvního dílu. Podobně stylová je i parádní hudba, která hektickou šermovačku posouvá zase o kus dál. Celé to do sebe zapadá způsobem, který vám logo hry vpálí na sítnici a jen tak se ho nezbavíte.

Galerie

Single

Singleplayer jako by tu nebyl. Sami hrát můžete, to ano, ale není tu žádná opravdová kampaň, žádná progrese. Kupředu vás nežene nic, a ještě celou „kampaň“ dohrajete za pár desítek minut. Umělá inteligence je tu totiž opravdu umělá a nechová se ani zdaleka tak zákeřně a vypočítavě, jak by měla.

zdroj: tisková zpráva

Někdy se musíte spoléhat jen na siluety, čímž už tak hektické potyčky nabírají na intenzitě.

AI dokonce nezná ani základní pravidla Nidhoggu, tudíž když se má běžet vaším směrem a vy nepřítele přeskočíte, běží za vámi. To je samozřejmě naprosto zásadní faux pas. Jak všichni hráči Nidhoggu jistě dobře ví, v takových situacích můžete maximálně zkusit hodit po prchajícím sokovi zbraň, ale primárně je třeba se otočit a běžet druhou stranou, abyste se co nejrychleji objevili nepříteli v cestě.

U počítačem řízených protivníků si navíc nemůžete nastavit ani obtížnost. Kvůli podobným „vychytávkám“ balancuje singleplayer na hranici hratelnosti a je dobrý leda tak k prvotnímu seznámení se s ovládáním.

Multi

Zklamáním je bohužel i online režim. Když už jsem se po dlouhých minutách hledání k někomu připojil, což bylo v méně než polovině případů (v té větší polovině mi došla trpělivost), byly zápasy sotva hratelné. Nidhogg 2 mi šíleně lagoval – někdy více, jindy méně, ale nikdy jsem se nedostal do perfektně plynulého zápasu, což je přesně to, co potřebujete.

zdroj: tisková zpráva

Tuhle obrazovku jsem bohužel vídal příliš často. Těžko říct, jestli neměl oponent trpělivost se mnou, nebo s příšernými lagy. Kvůli lagům a odpojování jsem nakonec dokončil jen jednotky online zápasů.

V Nidhoggu stačí jedna drobná chybka, maličká nepozornost, nebo jen nedostatečně rychlá reakce, a už prohráváte. Lagy jsou tak absolutně neakceptovatelné a kvůli nim byl online, alespoň v mém případě, doslova nehratelný. A to jsem ho trpělivě zkoušel na několika různých připojeních i v různou denní dobu.

Lokál

Naštěstí to všechno zachraňuje lokální multiplayer, který je tím hlavním a popravdě jediným důvodem, proč by vás měl Nidhogg 2 zajímat. Pokud nemáte možnost hrát s kamarádem na jednom Switchi a jste odkázáni jen na singleplayer či online, tak dejte ruce pryč. V opačném případě se ale připravte na nesmírně intenzivní a neskutečně zábavnou lokální šermovačku.

zdroj: tisková zpráva

Luk je stejně diskutabilní, jako nebezpečný. Šípy můžete ale odrážet zpátky na střelce.

Lokální multiplayer na jednom Switchi je obrovská pecka. Minimalistický koncept jedničky funguje pořád na výbornou a Switch jako takový silné stránky hry jen tučně podrtrhuje z jednoho prostého důvodu.

Pokud s sebou totiž máte Switch, máte vždy po ruce plnohodnotnou herní konzoli připravenou pro lokální multiplayer. K samotné konzoli máte pořád připojené dva vždy nabité ovladače a zrovna Nidhogg 2 lze plnohodnotně ovládat pomocí jediného Joy-Conu.

V praxi tak netřeba ani Dock, stačí jednoduše vysunout Joy-Cony, Switch o něco opřít a mezi vámi a instantní zábavou v lokálním kompetitivním módu už nic nestojí. To nejlepší na Nidhoggu 2 je vám dostupné opravdu kdykoliv, kdekoliv a instantně.

Galerie

En Garde!

Nidhogg 2 je přesně takové to více téhož, které chcete, akceptujete a máte rádi. Žádná z inovací není tak zásadní, aby čisté jádro hry změnila a žádná není zároveň tak malá, abyste ji mohli ignorovat.

Celou dobu se tu navíc bavíme o verzi hry na Switch, a jak je známo, na téhle konzoli od Nintenda si jedničku nezahrajete. Dvojka tam ale sedne více než dobře a pro páry, spolubydlící či obecně jakékoliv seskupení podobně naladěných lidí nemůžu hru nedoporučit.

O to víc pak zamrzí všechno ostatní, od sotva existujícího singleplayeru přes sotva funkční online až po příliš spartánské možnosti nastavení čehokoliv. Nidhogg 2 nemá mimo gaučový kompetitivní mód prakticky žádný smysl. Pro gaučáky má ale smysl téměř absolutní.

zdroj: tisková zpráva