Modrého mám nejradši, protože jeho šlechtická krev tu vždycky zacáká kulisy zdaleka nejpohledněji. Ne snad, že by potřebovaly zase TAK vylepšit. Messhof umí z minima třískat maximum a na lo-fi psychedelii má patent. Jeho hry ale nikdy nestály jenom na svébytném zpracování – vždycky šlo především o to, co se v tom zpracování odehrává. A jak už si bystřejší odvodili, v Nidhogg je to šerm.
Méně je často více
Ať už si zvolíte hru jednoho nebo více hráčů, ať už těch více bude u vás doma nebo si je necháte vyhledat po síti, princip nemůže být jednodušší. Dva panáci, každý s mečem. Tím lze pohnout nahoru, dolů nebo ho nechat čekat ve výši ramen. Přikrčení, skok, kop ze skoku, kotoul. A mečem vlastně můžete i hodit. A bez meče rozdávat rány pěstí, případně na zem sraženému nepříteli zakroutit krkem. To je vše.
To je vše? To je jako říct o Mashed, že v něm můžete přidávat a ubírat plyn a střílet nasbírané bonusy. Nebo o God of War, že se v něm mává řetězem. Nidhogg je těch z her, které si člověk musí osahat, aby opravdu poznal jejich strhující dynamiku, jejich tempo, jejich šarm. Vlastně šerm. Nic obskurního, nebo dokonce neproniknutelného, naopak! Jenom to z obrázků, potažmo videí, odkoukáte sotva z poloviny.
Kordy tvrdí muziku
A tohle už je vše? Víceméně. Když protivníka zapíchnete, můžete pokračovat dál do cílové obrazovky. Když zapíchne vás, hra běží „jeho“ směrem, dokud se vám nepodaří šipku „GO“ dalším zabitím obrátit. Je to tak trochu basketbal nebo možná ještě lépe volejbal, pokud by se v obou sportech namísto s míčem hrálo s mečem a palubovku by každých pár vteřin potřísnila různobarevná krev. Palubovky jsou tu čtyři: podzemní důl, oblačná krajina, hrad s hypnotickým lustrem a podzimní venkov, který by se, včetně svých zvědavých veverek, neztratil v Proteovi.
Jenže oproti meditativnímu výletu na magický ostrov je Nidhogg výlet tak možná do Messhofova pocuchaného podvědomí. Grafika vrní a pulzuje, ale co teprve hudba! Když se vám na soundtrack podaří ulovit losangelského producenta Daedela, děláte nejspíš něco dobře. A Daedelus pro Nidhogg připravil naprosto kongeniální hudební doprovod, který jen zahušťuje horečnatou náladu každého klání.
Koloběh smrti
Zabít, umřít, znovu se objevit a takhle dokola. Muzika tepe, grafika tepe, srdce zúčastněných hráčů tepe, ať už jdou proti sobě navzájem nebo proti vcelku kompetentní umělé inteligenci, jejíž chyby lze shovívavě interpretovat jako určitou míru lidskosti. A je to šílená, z kloubů vyrvaná zábava.
Pamatujete první Worms nebo ještě líp Scorched Earth? Nidhogg čile navazuje na tu nejlepší tradici her pro více hráčů u jedné klávesnice (i když ho jde samozřejmě provozovat i po síti), ale zatímco na ideální herní party se člověk k hurónské legraci pozvolna propracovával, tady se začíná rovnou na stovce a akceleruje k rychlosti zvuku.
Rychle skočit do odkryté obrany, rychle poslat meč protivníkovi do prchajících zad nebo ho klidně zahodit cíleně a vlákat soupeře na nečekaný úder z přikrčení. Rychle, rychle, rychle! Anebo klidně pomalu, pomalu, pomalu – počkat na chybu soupeře je možná nejspolehlivější taktika.
A když se to tentokrát nepovede správně načasovat, tak za pár vteřin znova, ve víru zběsilosti ne nepodobné konstantnímu umírání v Hotline Miami. A kdybyste snad začali u základního režimu zívat (což ve společnosti dalších hráčů nehrozí), dá se hra poladit v extra nastaveních, kde můžete ubrat gravitaci nebo celou hru hodit do zpomalení jak z repertoáru Johna Woo. Vše je dovoleno!
A možná přijde i červ
Messhof přitom není žádný designérský anarchista. Už od famózního Flywrench z časů, kdy ještě Super Hexagon tahal kačera, vykazoval kromě nespoutané tvůrčí energie taky cit pro řemeslo – a v Nidhogg tohle řemeslo teče z každého pixelu, jakkoli málo jich ve hře je. Aby taky ne, když se s nimi autor piplal přes tři roky a na různých festivalech i v jejich zákulisí postupně sbíral kult, který dnes na Nidhogg přísahá a vyloženě se klaní vikinskému červodrakovi Níðhöggrovi, jež má ve hře svou velmi specifickou, metafyzickou a hlavně hystericky vtipnou roli.
Já se klaním pouze mistrovství, s jakým někteří Nidhogg zvládají, a pak samozřejmě i tomu řemeslu. Protože Messhof? Líbí se mi, jak pracuje s modrou barvou!
