Vzdělání především
Taro Yoko je ve všech ohledech megaloman a šílenec, a jeho touha po velikosti se odráží i v příběhu Nier: Automata. Děj hry přímo nenavazuje na předešlý titul (i když pár odkazů najdete) – jedná se spíš o další kapitolou z univerza, které vzniklo jako následek jednoho z konců předešlé Tarovy série Drakengard.
Vzhledem ke své mohutnosti není překvapením, že se jedná o univerzum komplexní a plné událostí, které se vám Automata nepokouší rekapitulovat. Namísto toho na vás chrlí haldy informací a pojmů, které bez předešlého studia nemají žádnou nebo alespoň ne adekvátní váhu, a v konečném důsledku tím utrpí váš zážitek. Na hraní se tedy pečlivě připravte buď zhlédnutím souhrnného videa, které vysvětluje spojitosti, nebo načtením podrobných článků o událostech obou popsaných sérií. Jakkoliv to zní „zbytečně“, budete rádi, že jste to udělali.
Stoj jako stroj
Na začátku se dozvíte, že jednoho dne navštívili Zemi mimozemšťani a následně na ní rozpoutali robotí apokalypsu. Zdecimované lidstvo nakonec uteklo na povrch Měsíce a svou záchranu svěřilo do rukou androidů. Obzvláště pak speciální organizaci YoRHa, která z orbitálního bunkru řídí na Zemi válku se stroji, a krůček po krůčku se snad blíží k vítězství.
Když se ale na povrch planety podíváte v kůži androidích hrdinů 2B a 9S, předešlé informace působí jako vytržené ze zastaralé učebnice. Roboti ve vaší oblasti jsou mírumilovní a zároveň se u nich projevují náznaky vlastní vůle i lidských emocí. Androidy, kteří jsou modelovaní podle lidských předků, takový vývoj začne mást a stále palčivěji si pokládají otázku, jaký je vlastně rozdíl mezi strojem a androidem, když oba představují umělou formu života, a přesto dovedou cítit lidské emoce.
Minimálně ze začátku si nepřijdete opuštění v nesmlouvavé zemi, ale naopak máte pocit, že to zlo na scéně představujete vy. Pak ale Taro začne vytahovat jeden zvrat za druhým, umělost rozbije lidskostí, lidskost zakalí šílenstvím a radost umaže depresemi. Než se nadějete, bude se celý svět hroutit jako domeček z karet, s čímž se musíte nějak vypořádat.
zdroj: Archiv
Experimentální umění
Příběh Automata vyvolává spoustu otázek, které vás udrží v bdělosti. Nešetří krutostí, ale ani příjemnou melancholií nebo nefalšovanou radostí. Nabízí všechno, ale v konečném důsledku z vás vymačká ještě o trochu víc. Je dlouhý, dospělý a netradiční, takže rozhodně nesedne každému – pro mě je však jeho výjimečnost zcela jasné plus. Kladně hodnotím také skutečnost, že hrajete v podstatě umělecké dílo, které se nebojí experimentovat s několika žánry a neuhne ani před bouráním čtvrté zdi.
Speciální je dokonce i samotné dohrávání hry – abyste se dobrali některého ze „skutečných“ konců, musíte titul dokončit třikrát. První průchod prožijete za bojovnici 2B, při druhém si užijete „to samé“, ale prostřednictvím alternativních událostí, viděných očima 9S. A třetí rozehrání vám raději nebudu spoilovat. Při prvním průběhu sice hra působí dost povrchně a uměle, s dalším na vás bude sypat hromady kontextu i rozšiřujících informací a při třetím začne Taro utahovat šrouby s takovou vehemencí, že se nebudete stačit divit.
Být či nebýt
Valit oči budete i na všechny polohy, které vystřídá hratelnost. Dojem, že hrajete japonské RPG, se vám roztříští už v okamžiku, kdy hra odstartuje jako klasický shoot 'em up, ve kterém musíte coby bojový letoun zničit hordy nepřátel. Po dopadu na zem se před vámi vyroluje akční bojovka s lehounkými RPG prvky a posléze se vám zážitek rozšíří také o intenzivní hackovací minihry, skákačkové pasáže, logické minihry a jemné náznaky textové adventury.
Ve svém jádru je tedy sice Automata JRPG v otevřeném světě, kde za plnění úkolů a zabíjení dostáváte zkušenosti, které vám zvedají úroveň. Levelování je však automatické a postavu si vedle volby zbraní můžete upravit hlavně instalací speciálních čipů s dovednostmi. Omezený systém nicméně v první řadě podtrhuje myšlenku, že nehrajete čistokrevné RPG, ale spíše kreativními způsoby prezentovaný „příběhový zážitek“.
zdroj: Archiv
Jako doma v pekle
Samotný svět je relativně rozlehlý, ale zároveň natolik stylizovaný, že nepůsobí nepřehledně. Lokace se vám vryjí do paměti a zanedlouho se v nich budete cítit jako doma. Od určité fáze navíc získáte schopnost bleskově se mezi nimi přemisťovat pomocí speciálních terminálů, a tak je cestování po zpustošeném kusu Země příjemné. Teleportace navíc hraje zásadní roli ve vyvažování „nezajímavých“ vedlejších úkolů, z nichž až nezdravě velké množství spočívá v hledání věcí nebo v zabíjení konkrétních nepřátel.
Nicméně právě skutečnost, že kvůli splnění obyčejného questu nemusíte někam zdlouhavě běžet, jim přidává na snesitelnosti. Tým okolo Tara navíc každou vedlejší pochůzku vypolstroval dialogy a situacemi, které odhalí něco nového o hlavních postavách, případně o jejich smýšlení, a posune je zase o kousek dál. V konečném důsledku mi proto vedlejšáky nevadily, a to jsem jich za své třicetihodinové hraní splnil opravdu hodně.
Hlavní složka hratelnosti, tedy akce, je v duchu ostatních „lepších“ her od Platinum Games svižná, pečlivě vyvážená a zatížená na dovednosti. Pokud budete ve správnou chvíli uhýbat útokům a naučíte se pár základních mechanik, nic vám nebude bránit v dokončení Automaty na normální obtížnost, a zároveň se budete bavit. Je sice pravda, že co se hloubky a množství pohybů týče, nemůže Nier konkurovat například Bayonettě, nicméně v tomto případě je rubání opět jen další forma posouvání narativu: Není ultrahluboká hra, ale nabízí dostatek obsahu, aby posloužil svému účelu.
Ošklivé sekání
Melancholické Automatě nakonec tedy nohy nepodráží příběh ani hratelnost, ale značně nečekaně technické zpracování. Je sice pravda, že už původní Nier nepředstavoval žádné grafické orgie, nicméně člověk by čekal, že si zrovna zkušení harcovníci z Platinum Games technickou stránku hry pohlídají a nedopustí, aby dopadla tak, jak nám ji prezentuje Automata. Dokud se díváte jen po modelech postav a soubojových efektech, nemáte si moc na co stěžovat. Jakmile ale odtrhnete oči od zadku 2B, objeví se před vámi bez nadsázky ošklivý svět. Textury povrchů jsou rozmazané, mnohé modely (například vraky automobilů) snad vytvářeli ne moc šikovná externisté, a svět jako takový v podstatě postrádá interakci.
Člověk by řekl, že je hra dost ošklivá na to, aby jí pomohla jedině omluva v podobě snahy udržet stabilní a pro bojovku potřebný framerate 60 snímků za vteřinu – jenže Automatě se nedaří ani to. Čistě pocitově se hra k šedesátce vyšvihla jen na pár místech a jindy se mohla pohybovat maximálně okolo čtyřicítky, padesátky. Nešetřila navíc prudkými propady snímkovací frekvence a celkově má zkrátka do technicky dobře ošetřené hry opravdu daleko. Věřím tomu, že na PS4 Pro by se hra na rozdíl od standardního modelu hýbala o stupeň lépe, nicméně s přihlédnutím k úrovni grafiky, jakou nabízí, by měla jet bezpodmínečně plynule všude.
Obsah nad formou
Samozřejmě bych Automatě křivdil, kdybych řekl, že nedokáže vykreslit hutnou atmosféru. Z dálky nebo z některých úhlů jsou její lokace dokonce hezké. Spolu s naprosto úžasným soundtrackem tak dovedou uchvátit i uchlácholit. Obecně však uděláte lépe, když se nebudete moc rozhlížet a svou pozornost zaměříte spíše na akci – nebo si pořídíte hru na PC, kde vypadá o poznání lépe…
Přesto však platí, že si před koupí musíte položit otázku, zda vám záleží na formě či na obsahu. Pokud totiž dáváte přednost nablýskané grafice, Automata není pro vás. Namísto technického pozlátka však nabízí obrovské množství příběhového materiálu a proměnlivé hratelnosti, která vás nepřestane udivovat až do samotného rozuzlení – a nakonec si najde cestu i do závěrečných titulků. Taro Yoko spolu s Platinum Games stvořil klenot, který se sice neleskne už z dálky, ale když se nenecháte odradit neopracovaným zevnějškem, budete nadmíru spokojeni.
