Niko: Through the Dream - recenze
4/10
zdroj: tisková zpráva

Niko: Through the Dream - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

17. 9. 2015 19:30 | Recenze | autor: Jakub Kovář |

V lidských snech je možné cokoliv. Můžete v nich potkat dávno zesnulé lidi, vychutnat si létání a vůbec prožít kupu skvělých dobrodružství, stejně jako se nechat zdeptat děsivými nočními můrami. A ve snech mladé dívky jménem Niko se odehrává i dnes recenzovaná akční adventura, která má obrovskou výhodu v tom, že si může dělat, co chce. Může třeba popírat veškeré fyzikální zákony a vymýšlet šílené puzzly v originálním prostředí.

Nicméně slovy Petra Čtvrtníčka: „Ale my jsme řekli ne!“ Niko v průběhu cca čtyřhodinové stopáže hledá sama sebe a zapomíná u toho bavit. A přitom se, aspoň na oko, snaží. Tvůrci na vás postupně valí různé hádanky, u nichž se se soustředí na co největší pestrost: jednou jde o to všimnout si ukrytého řešení, podruhé o postřeh, potřetí o hudební hádanku, počtvrté o správnou kombinaci různých páček, popáté o co nejrychlejší a nejpřesnější skákání, pošesté si zahrajete pexeso… Je toho hodně a autoři se snaží, aby to všechno působilo stále čerstvým, neokoukaným dojmem.

Jejich snažení bohužel devalvuje celkově nízká obtížnost jednotlivých puzzlů, stejně jako až přílišný důraz na exploraci. Spousta hádanek totiž nevyžaduje fištrón v podobě odvození nějakého mechanismu či pochopení principu rébusu, ale čisté zkoušení a obhlížení okolí. Často totiž ve skrytém zákoutí naleznete, jak máte zastavit jednotlivé běhající obrázky, aby se spustila závora, nebo jak mají být seřazeny obrazy na totemu. A to je celé, do výsledku pak jen opíšete řešení. Nepřijde mi to ani trochu zábavné a o to víc mě udivuje, kolik puzzlů tohoto typu hra obsahuje.

Klouzání po povrchu šílené mysli

Když už ale na skutečný rébus dojde, zjistíte, že ani tehdy bohužel není moc o co stát. Jde totiž o za a) puzzly stokrát viděné, b) puzzly až urážlivě jednoduché a c) o parafráze klasických hádanek, vhodných maximálně do flashových adventur nebo hříček. Některé z puzzlů pak lze zařadit rovnou do několika těchto kategorií, což rozhodně nepotěší. A když už se mezi balastem najde něco zajímavého, tvůrci slibný nápad zabijí tím, že jej jen zjednodušeně představí, postaví před vás jediný problém a pošlou vás dál.

Pamatujete na geniální Portal a postupné zvyšování obtížnosti hádanek za využití jednoho klíčového mechanismu, kolem kterého se postupně stavěla další pravidla? Nic takového tu není, což ale nemá za následek autory zamýšlenou originalitu, ale jen prázdnotu, nicotnost a mávnutí rukou. Na tunách jednoduchých hádanek je vidět, že méně znamená někdy více: raději jeden dotažený mechanismus, než desítky načrtnutých, nedotažených a nepropracovaných. To vše pak nedrží pohromadě žádné pojivo – desítky puzzlů zkrátka nemají žádnou souvislost.

Všechno tak jaksi klouže po povrchu a nikdy nejde do hloubky. Všechno, to zajímavé i nezajímavé, vidíte jen z rychlíku a nikoho nenapadne na jedné myšlence stavět. Následkem není oživení, ale nuda, otupělost a nervózní pomrkávání na hodinky, jestli byste náhodou místo téhle hry neměli dělat něco jiného.

Skákej. Skákej. Skákej! Tak už sakra skoč!

Vedle aspoň částečně logických či explorativních hádanek pak Niko: Through the Dream obsahuje i akční sekvence, k nimž poměrně dobře sedí pohled z vlastních očí. Vadilo mi však, že hlavní hrdinka představuje jakousi levitující kouli v prostoru (nemá nohy ani ruce), ale hlavně že se to všechno velmi špatně ovládá.

Ovládání není dostatečně přesné a zabrat občas dá i při jednoduchém skákání. A ne, opravdu to není tím, že máte obě ruce levé, ale že ovládání reaguje se zpožděním a občas se při doskoku podivně sklouznete. Obrovským problémem, co se týče návrhu ovládání, je pak i jeho nekonzistence: jednou se pro aktivaci předmětů použije E, podruhé levé tlačítko myši a potřetí k něčemu stačí jen přijít. Je to všechno, jen ne intuitivní. Nemusím tedy popisovat, jak k vzteku je, když zjistíte, že vaše řešení je celou dobu správné a vy jen mačkáte špatný knoflík.

zdroj: Archiv

Vrcholem ovládacího pekla je nicméně hádanka kombinovaná s akční (skákací) vložkou, v níž se změníte na kuličku. Už pohyb dopředu a dozadu působí jakoby převráceně, ale přidejte k tomu podivnou detekci kolizí a divný náklon obrazovky, kdy nevíte, kam s kuličkou vlastně skáčete. Rázem jde o úkol hodný zenových mistrů. Nemluvě o tom, že jedna část sice po logické stránce baví, nicméně druhá dá vzpomenout jen na flashové „protáhni kurzor myši labyrintem“. Vážně jsem čekal, kdy se objeví ta vřeštící zombie ze známé hříčky.

Abych ale jen nehaněl, ve hře se najdou i zajímavé momenty – moc se mi líbila třeba zmíněná hudební hádanka, pobavil jsem se i u hrátek s krabicemi jako vykradenými z Portalu, bavilo mě nahánění se s roboty v bludišti a doslova mě okouzlila úroveň, v níž ze sterilní bílé náhle vyrašila tráva. Audiovizuálně je ostatně hra na výborné úrovni: začátek v sterilně bílém světě, přechod přes barvičky a depresivní konec zvládli tvůrci na jedničku. Jenom grafika a hudba však dobrou hru nedělají, stejně jako ji nedělá ani cca deset povedených hádanek z několika desítek.

A jak se to vlastně hraje?

Už víte, že se v Niko dočkáte nepříliš povedených logických hádanek a skákacích sekvencí. A víte také, že se hodně nachodíte, protože hlavním motivem hry je prozkoumávání a pomalá chůze tam a zpátky. Jak to ale celé působí dohromady? Jako nehorázný slepenec, jako něco podivného a vynuceně extravagantního. Při hraní se vám bude do mysli neustále vkrádat otázka: je to ještě pořád hra? Na hraní je tu málo skutečné hry - hádanky jsou na jedno brdo a je tu příliš mnoho chození, prozkoumávání a pouhého sledování.

Niko: Through the Dream navíc pohromadě nedrží ani příběh, který hra vypráví pomocí maleb a poněkud depresivního intra i outra. Vše je na můj vkus až moc velký pokus o filozofování, moc velký pokus o přesah a nesedí mi, jak je vše nedořečené – krom úplného konce, který mi pro změnu přijde úplně na facku.

Niko je pokus o umění a bohužel opravdu jen a pouze pokus. Celek nefunguje, jak by měl, nebudí otázky, nepodněcuje zvědavost. Jen nudí pomalým chozením sem a tam, řešením stokrát viděných nebo nezajímavých hádanek a otravuje nepřesným ovládáním. 

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Niko je experimentální titul, který sází především na objevování, a hraní odsouvá do pozadí. Když však na akční nebo logické sekvence dojde, přijdou problémy v podobě nízké obtížnosti a povrchnosti hádanek, špatného ovládání i nevyváženosti jednotlivých elementů.

Nejnovější články