Octodad: Dadliest Catch - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Octodad: Dadliest Catch - recenze

24. 2. 2014 20:00 | Recenze | autor: Vilém Koubek |

Svět okolo se vám zdá nudný a každodenní činnosti příliš snadné a monotónní? Co takhle se zbavit páteře, ono se ostatně neříká „Žádná páteř, žádný problém“ pro nic za nic. A když už budete u toho zbavování se obratlů, co si rovnou pořídit pár chapadel a zkusit se na svět okolo podívat očima chobotnice. Že se vám to zdá už trochu moc? Povězte to vývojářům Octodad a hlavně pokračování s podtitulem Dadliest Catch. Fakt, že v jejich hrách hrajete za chobotnici, je totiž ten zdaleka nejméně zarážející.

Je normální být jiný

Ale nejdříve si hru představíme. Základ konceptu a hratelnosti Dadlies Catch je jasný a už jednou zmíněný – hrajete za chobotnici, respektive chobotničáka. Zapomeňte ale na moře, ryby a další věci, co tyhle hlavonožce obvykle obklopují. Tento chobotničák se zamiloval do lidské ženy, a jeho hlavním cílem je být co nejlepším manželem... a také zajistit, aby si nikdo nevšiml, že vlastně není člověk.

Některá chapadla vytvaroval chobotničák do „nohou“, jiná do „rukou“, nahodil na sebe oblek a voilà – nikdo nic nepozná. Svět Octodad je totiž velice podivné místo, kde si vašeho živočišného druhu všimne akorát mořský biolog (z logických důvodů) a váš odvěký nepřítel kuchař, který se z vás pokouší udělat jídlo (a taky vás asi nemá rád).

Situace je to bizarní, ale nikdo si s tím neláme hlavu – obzvláště ne vývojáři. Hned z kraje Dadliest Catch na vás začnou hrnout další šílenosti jako třeba fakt, že hra začíná vaší svatbou a v zápětí pokračuje kapitolou ze života, kde už máte se svou ženou děti. A otázky se hromadí.

Stačí o tom jen chvilku přemýšlet a nad hlavou se vám začne vznášet ono otřepané: „Já už viděl dost hentai na to, abych věděl, jak to všechno bylo!“ a nic nedává smysl. A věřte mi, že v průběhu hry ani nezačne. Jenže proč by taky mělo. Přesně na této bizarnosti je totiž postaven humor Octodad, který je v podstatě ve své kategorii bezchybný. Jednoduchý, šílený, trefný, absurdní a hlavně velmi aktuální.

Pomocí narážek a různých odkazů hra vytváří jemnou a velmi krásně spletitou metaforu života, v níž si klidně ti filozofičtější z vás mohou za chobotnici dosadit sami sebe v pozici outsiderů nebo podivínů. Octodad v konečném důsledku nemusí vůbec být hra o chobotnici. Klidně ji berte jako extrémní přirovnání a zbude vám zážitek, který ve vás má zanechat jen jedno jediné, ale o to podstatnější sdělení – ať jste sebedivnější, vždycky se pro vás ve světě najde místo i lidé, kteří vás budou milovat.

Bezpáteřní rosol

Fajn, to bychom měli trochu sentimentu a teď zpátky k chapadlům a dětem. Věc se má takhle – chobotničáka byste ze hry klidně mohli vystříhat a nahradit něčím jiným, jenže tím byste se připravili o veškerou zábavu. Život bez páteře, zato s chapadly je totiž daleko zajímavější, než by se na první pohled mohlo zdát. Obzvláště, když se autoři rozhodli nevsadit na žádné klasické schéma ovládání a dali vám končetiny chobotnice pod téměř absolutní kontrolu. Ovládáte je ve třech dimenzích pomocí myši a pěkně jednu po druhé.

Každou „nohu“ zvlášť, na „rukou“ zase vedle pohybu aktivujete a deaktivujete přísavky. Bez páteře a bez kostí jste v podstatě dobrou vůlí při sobě držící hromada želatiny navlečená v obleku. A přesně tak se i chováte. Když se pak v rámci maskování začnete věnovat standardním denním činnostem, jako je třeba nakupování, vaření kávy nebo grilování hamburgerů, můžete si klidně vsadit na to, že okolo sebe rozpoutáte chaos, zmatek a destrukci.

...

Záhy poté, co se po hlavě vrhnete do všedního světa, si o něm začnete myslet, že ho navrhoval sám Satan a že to ovládání při vší jeho zábavnosti a jedinečnosti muselo vzejít z rukou nějakého sadisty. I ti nejtrpělivější a nejklidnější z vás si během hraní vytvoří celou řadu teorií o tom, jak vlastně vypadá peklo pro chobotnice. Moje teorie je například postavená na myšlence, že jsou v něm všude protichůdné eskalátory.

Pokud by vás během hraní přepadl záchvat vzteku a museli jste jít praštit pěstí do zdi nebo byste zahodili myš na druhou stranu místnosti, vůbec se nemáte za co stydět – nebudete první, ani poslední. Když ale potom ty jezdící schody vylezete nebo ugrilované hambáče naservírujete dětem, je to pocit k nezaplacení. Kdykoliv to navíc zkusíte znovu, bude to daleko snadnější, protože si vás hra zkrátka vychová. Netradiční v tomto případě neznamená špatné. Na nervy lezoucí určitě, ale ne špatné. Je třeba hru brát jako výzvu a pak si není na co stěžovat.

Pane vrchní, ta chobotnice ještě žije!

Za zhruba tři hodiny, které s hrou strávíte, rozbijete svou nemotorností úrovně na padrť, pokoj okolo sebe dost možná také, budete žasnout a budete se smát. Velice přirozeně a věrohodně napsané postavy (ačkoliv v rámci tématu hry je to velmi odvážné tvrzení) z vás navíc vyloudí nejedno povzdechnutí s doplňkem „awww“ a nakonec se postarají o to, že si najde Dadlies Catch místo ve vašem srdci a při vzpomínce na něj se budete usmívat.

Je to divné a hrám se tohle obvykle nedaří, ale pokračování Octodad se povedlo nevsadit pouze na netradiční ovládání, a i když se hratelností točí výhradně okolo něj, obalili ho autoři omáčkou, která z téhle chobotnice dělá sice nezvyklý ale velice chutný pokrm.

Verdikt:

Svěží a zábavná hlavně svým ovládáním, zajímavá a sympatická zpracováním a humorem. Dadliest Catch je jednohubka, která dokáže potěšit i navztekat. Důležité je si uvědomit, že vaše tekoucí nervy nejsou chyba, nýbrž součást hry a až se na vás vyrolují závěrečné titulky, dostaví se i krásné zadostiučinění.

Nejnovější články