Octopath Traveler - recenze

7. 8. 2018 19:00 - Recenze
autor: Jakub Kovář

Recenzovaná verze: Switch

Vychází na platformách: Switch

Dobrodružství se dá zažít v každém věku a z jakéhokoliv popudu. Někdo chce ulehčit své sestře, jiného trošku vydírají, další jde striktně za pomstou. Životní příběhy jsou zamotané a u obyčejných lidí v nich nejde o záchranu světa, ani o jeden jediný společný cíl. Své o tom ví osmička hrdinů JRPG Octopath Traveler, exkluzivního pro Nintendo Switch, které osud a náhoda svede dohromady, aby si vzájemně vypomohli na svých cestách. Na cestách lemovaných lítými tahovými souboji, podloženými perfektním RPG systémem, nádhernými výhledy na krajinky, města i zatuchlé katakomby.

Verdikt

Skvělé JRPG, které nabízí propracované taktické tahové bitvy, skvělý systém zakázek, zábavný příběh i herní mechanismy. Škoda jen ne úplně výjimečného návrhu dungeonů a slabších vedlejších questů. I tak ale ve hře rádi strávíte desítky, ne-li stovku hodin a budete se úžasně bavit.

Hodnocení redakce
9
Karta hry ▶

Recenze

Váš příběh může začít dramaticky nebo pěkně pomalu: záleží, jakého z osmi hrdinů a hrdinek si vyberete jako toho hlavního a jaký úvod tedy zhlédnete jako první. Já si vybral lovkyni H’aanit, jejíž mentor se před několika měsíci vydal na lov nebezpečného monstra a přes své sliby se nevrátil. Je tak na jeho mladé učednici, aby jak ochránila svou vesnici, tak vypátrala, jak dopadl její mistr. První hodinku nebo dvě se budete v kůži dané postavy seznamovat se soubojovým systémem a konkrétní specialitou dané postavy: v případě H’aanit to je chytání nestvůr a jejich následné využívání v boji.

Osobně jsem se na začátku trochu nudil a hra mi připadala pomalá – vše se ale logicky zlepšilo, když jsem se s H’aanit vypravil na cestu a začal rekrutovat zbylé postavy z osmičky do své party. Obtížnost se postupně zvedala, v rámci soubojů se začínalo dát taktizovat a k lovkyni přibyla třeba klerička Ophilia, učenec Cyrus, hrdinný rytíř Olberic nebo zloděj Therion.

Když jsem po nějakých deseti hodinách hraní dal dohromady všechny hrdiny, měl jsem za sebou úvod, zkusil jsem si prokombinovat schopnosti různých postav a zjistil, jaké mezi nimi fungují synergie. A také věděl, kdo sedne k H’aanit, protože tu jsem jako jedinou postavu z party nemohl vyměnit: aspoň tedy do doby, než jsem o nějakých 50 hodin později dokončil její příběh.

Celá galerie

Kryjeme si záda a máme se rádi

Po deseti hodinách jsem si tak sestavil první partičky a zjistil, jaká čtyřčlenná družstva spolu fungují a jaká rozhodně ne. Souboje dostávaly šmrnc a já začínal oceňovat velmi dobře vymyšlený soubojový systém založený na „breakování.“ Nečekejte taneční kreace, ale doslovné „rozbíjení“ obrany nepřátel: každá nestvůra má totiž několik slabin, kdy se dá dobře zranit kupříkladu kopím a ledovými či větrnými elementy.

Jakmile prorazíte její kryt za pomocí slabin, sníží se jí obrana a současný ani následující tah na vás nebude útočit – což je ideální doba, kdy nepřítele dorazit. Na to je dobré mít nabité „battle points“, což jsou body, kterými můžete nabít každý útok nebo schopnost a vylepšit tak jeho účinek.

Je v tom ale jeden háček: BP se doplňují jen na začátku každého kola, a to ještě pouze v případě, že v minulém tahu je daná postava nepoužila. Každá postava pak může nasyslit maximálně pět BP a najednou lze využít tři. Když k tomu přičtete rozdílná povolání, v rámci jejichž speciálních schopností můžete jak ničivě útočit, tak bránit, léčit či jinak podporovat ostatní postavy.

Vašim cílem je pak rozehrát partii tak, abyste nedovolili silnému nepříteli útočit, ale zároveň abyste udrželi celou čtyřčlennou partu naživu, nasbírali dost BP a na maximum využili nejsilnější schopnosti. Tahle bitevní alchymie je mimořádně zábavná, pro každou partu trochu jiná a obzvláště důležitá při soubojích se silnými bossy.

A jakmile vám trochu přejde do krve, autoři vám ještě zamotají naposledy hlavu tím, že každé postavě můžete přiřadit sekundární povolání někoho z ostatních členů party. Vzniknou vám tak zajímavé duální třídy, jejichž využití bude jedna radost – osobně jsem si nejvíce oblíbil zloděje Theriona šmrncnutého tančením, který dokáže skvěle rozdávat různé buffy a debuffy.

Taktizování a průzkum bojem

Sekundární povolání jsem si osobně odemkl někdy kolem dvacáté hodiny hraní. Teď jich mám za sebou téměř sedmdesát, mám dokončených několik příběhů svých hrdinů (nebudu lhát, že mám všechny), a objevil něco z endgame obsahu, kterým je v tomto případě procházení tuhých dungeonů, na jejichž koncích naleznete cennou výbavu, anebo také další speciální sekundární povolání.

Celá galerie

Troufám si tvrdit, že než dohraju všechny příběhy a prokoušu se těmito dungeony, naberu klidně ještě takových 30-40 hodin. A nesmírně se na všechny ty tuhé souboje těším – protože vím, že mě pokaždé něco překvapí a že pokud Octopath v něčem exceluje, jsou to právě souboje, na které se chce pořádně připravit, zvolit správnou partu, taktiku i výbavu.

Hra nicméně neexceluje v samotném designu těchto dungeonů. V JRPG sice není zvykem, že byste řešili jednoduché nebo složité hádanky, ale v rámci průzkumu tu krom objevování graficky hezkých zákoutí a zastrčených truhel není v herním světě moc co dělat. Prostě jen jdete od jednoho konce dungeonu ke druhému a doufáte, že nepřátel, jejichž útoky se objevují náhodně při procházení lokace, objevíte tak akorát, že otevřete všechny truhly a poberete důležitý loot.

Jasně, souboje vás baví, skladba nepřátel většinou odhaluje i to, jakou taktiku použije boss a co na něj bude platit, ale je vlastně kontraproduktivní nejít jen nejkratší cestou k truhlám s lootem a k bossovi. Protože pak se zbytečně souboji vysílíte, opakování stále stejných skupinek nepřátel vás může začít nudit, a nic moc navíc krom zkušeností pro své postavy nezískáte.

Na druhou stranu, pokud onen optimální přístup zvolíte, bavit se budete a bude vás bavit zacházet i do nepovinných dungeonů, kde si zabojujete se zajímavými bossy a získáte pěknou výbavu, která vám pak usnadní hlavní úkoly. Osobně také kvituji fakt, že pokud se věnujete hlavním příběhům všech postav a snažíte se střihnout si i většinu vedlejších úkolů, vyhnete se takřka úplně tupému grindování, tedy opakovanému vybíjení nepřátel jen pro nutný level-up. Což nebývá pro JRPG úplně typické.

Příběhy a hrdinské zkazky

Z příběhového hlediska Octopath příjemně překvapuje svou civilností: ani v jednom z příběhů nejde o záchranu světa, naopak se v nich řeší osobní otázky a motivace hrdinů. Jakkoliv mohou být některé z příběhů trochu slabší, pokaždé v sobě ukrývají nějaké poselství. A přestože se neprolínají, jednotlivé postavy účastnící se každé kapitoly hlavního úkolu si občas popovídají a sdělí si svůj náhled na svět. Pro někoho to může být málo, mně osobně se ale právě rozdělení se silnými sólo příběhy líbilo.

Samozřejmě, některé příběhy mohou minimálně na počátku působit nudněji nebo malicherněji než jiné, ale postupem času se stávají zajímavějšími a zajímavějšími – například Olbericova cesta za pomstou a příběh o vykoupení, sny malé Tressy, pomsta Primrose, vykoupení Theriona… Je toho spousta a každý příběh zanechává silnou stopu.

Celá galerie

Co je horší, jsou nepovinné úkoly: jakkoliv vás občas zavedou do nepovinného dungeonu nebo nabídnou zajímavou premisu, jsou většinou poměrně plytké a v hlavě zrovna neutkví. Možná jen ty rozdělené na několik částí nebo aspoň ty výjimečné, jež se dají splnit více způsoby (zneškodnění šlechtice platícího bandity vs. ukázání tajné stezky obchodníkům), ale ve shrnutí jde o šeď, na kterou brzy zapomenete.

Vedlejší i hlavní úkoly pak využívají ještě jednu specialitu Octopath, o níž jsem se zatím nezmínil: nebojové speciální akce hrdinů. Každý z hrdinů totiž může využít nějakou svou specialitku a tou řešit určité problémy – jde třeba o to vyprovokovat bitku a ochránit tak jistou madam (nebo vyprovokovat a schválně prohrát souboj, aby se odmítaný chlapec cítil silně a sebejistě), ukrást či odkoupit potřebné suroviny pro jídlo, dovést jistou osobu někam nebo prostě zjistit tajné informace.

Jde o příjemné, i když nikterak výjimečné ozvláštnění jednotlivých úkolů, a hra se pomocí schopností snaží i dokreslovat osobnost hrdinů. Když k tomu navíc přičtu fakt, že nákupem nebo kradením ve vesnicích lze získat prvotřídní vybavení a třeba zjišťování informací přináší vyjma dalších bonusů i velmi zajímavé texty, jde o mechaniku, která mě rozhodně neuráží.

Vydej se VŠEMI osmi cestami

Víc ale nadchne technická stránka hry, kdy jsem v úžasu zůstával civět na nádherně vykreslené scenérie. Duše zatížené na modernější grafiku mohou ohrnout nos a prohlásit, že šestnáctibitová grafika patří do herního pravěku, ale pokud se přenesete přes technikálie, dočkáte se maniakálního detailu. K pomalému plynutí a atmosféře hry tohle šestnáctibitové retro prostě dokonale sedí.

Autoři nicméně moderní výkon zcela nezahazují a statické scenérie tak oživují padající sněhové vločky, krásně se sypající písek, stíny od mraků plujících oblohou či ve větru se kolébající koruny stromů. Z videí to tak možná nevypadá, ale naživo je grafická stránka hry velmi povedená, a přestože jsem upřednostňoval hraní v handheldovém režimu kvůli lepší ostrosti, rozhodně technickou stránku hry chválím. Atmosféru pak velmi dobře dokresluje sice jednoduchá, ale pěkná hudba.

Po již zmíněných sedmdesáti hodinách se hrou musím Octopath Traveler jen a jen doporučit, a to nejen kvůli atmosféře, ale také díky příběhům, a především nesmírně propracovanému soubojovému systému a výtečným RPG prvkům.

Troufám si říct, že i pokud vás JRPG úplně nebaví, tomuto titulu byste měli dát šanci. Jestliže nemáte rádi tahové souboje, dejte ruce pryč, ve všech ostatních případech ale dokáže okouzlit, i když to tak třeba v prvních hodinách nevypadá.

Tagy: akční fantasy RPG JRPG

Zdroj: Vlastní

Související hry

Poslední komentáře (0 / nových)

Vstoupit do diskuze (0 příspěvků)