Onimusha: Warlords – recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Onimusha: Warlords – recenze

31. 1. 2019 18:30 | Recenze | autor: Pavel Skoták |

Nadpřirozenem propletená historická fikce Onimusha letos slaví osmnácté narozeniny. Čerstvě plnoletý titul Onimusha: Warlords stál na začátku pěti her vydaných ve čtyřech letech, po nichž následovalo ještě jedno pokračování v roce 2006. Po roce 2012, v němž vyšla prohlížečová hříčka Onimusha Soul, se pak po celé sérii definitivně slehla zem. Až do letoška, kdy se na PS4 objevil HD remaster prvního dobrodružství samuraje Samanosuke Akečiho.

Až oči přecházejí

Japonsko šestnáctého století se zrovna snaží vypořádat s tažením legendárního válečníka. Není jím nikdo jiný než Nobunaga Oda známý hráčům třeba ze série Civilization. Rok po obrovské bitvě u Okehazamy se příběh obrací na Inabajamský hrad, odkud píše zoufalá princezna Juki o pomoc, protože její služebnictvo likvidují jakási monstra.

Z těch se záhy vyklubou pekelné stvůry, nemrtví a další nepřátelé, na které nebohý Samanosuke nestačí. Nadpřirozené bytosti známé jako Oni ho ale vrátí zpátky mezi smrtelníky vybaveného schopnostmi, proti kterým už démoni nemají sebemenší šanci.

Zápletka sice nepatří mezi ty nejgeniálnější v herním světě, ale způsob, jakým jsou podávány informace, patří k rozhodně těm lepším. Dnešní hráč je totiž často zvyklý na přehlednou minimapku, přesně zadané úkoly a navádění na každém kroku.

Tady musíte prošmejdit každý kout, sebrat každou věc, která by mohla být jen vzdáleně užitečná nebo zajímavá, a z nejrůznějších útržků si teprve začít lepit obraz dění okolo. Rázem se z jinak béčkového příběhu stává mnohem zajímavější skládačka plná více či méně očekávaných zvratů, a je pak snazší vtáhnout hráče do děje.

Hra je prakticky totožná se svojí o osmnáct let mladší variantou, což s sebou přináší i veškeré neduhy, které by mohl člověk očekávat. Rozhodně se tu nemůžeme bavit o vyžehlené grafice jako v případě staronového Crashe, který dostal s příchodem na PS4 krásný nový kožich.

Samanosuke se sice dočkal HD rozlišení, aby pasoval na moderní obrazovky, ale to je bohužel všechno. Grafický i herní design zůstává na chlup stejný jako v roce 2001 a nutno říct, že kromě často nepříliš vábně vypadajícího prostředí to má za následek i spoustu designérských problémů. Ovšem i když Onimusha: Warlords nevypadá kdovíjak k světu, svoje kouzlo všechny ty ostré hrany a podivně se pohybující postavy mají.

zdroj: Archiv

Zhyň, démone, zhyň

O čem je tedy první Onimusha především? O boji a průzkumu. Rovnou začneme tím druhým jmenovaným. Byť se hra neodehrává v kdovíjak rozlehlém světě, je kvůli svému designu a stylu zpracování velice matoucí, čemuž přispívá i neustále se měnící úhel kamery. Stačí zajít za roh a rovnou schytáte skrz texturu zásah obrovskou sekerou, aniž byste měli šanci zareagovat.

Zároveň je pak mnohem obtížnější navigovat hrdinu některými lokacemi, třeba bambusovým hájkem, nebo objevovat předměty. Chce to čas, chce to péči, chce to dávat pozor. A kromě rutinního průzkumu souvisejícího se sběrem léčivých rostlinek a dalších užitečných předmětů se ve hře objevují i různé logické rébusy.

Odemykání truhel s číselnou kombinací je vlastně jednoduché a zábavné a po prvních pár pokusech se člověku snadno dostane do krve. Mnohem horší je sekvence několika pastí, které je Samanosuke se svojí společnicí Kaedu vystaven zhruba v první třetině hry.

Jelikož ve hře není žádný quicksave, musíte projít čtyřmi pastmi po sobě bez jediného zaškobrtnutí, což může být ze začátku lehce frustrující, zvlášť v části s propadlišti. Pokud dokážete přečkat ve zdraví tuhle fázi hry, bude už jen líp. Hádanky a rébusy navíc patří mezi to nejlepší, co hra nabízí, a jejich správný poměr ke zbytku hry se rovná ideálnímu zpestření hratelnosti.

Pravým bossem je kamera

Zbytek hry je postavený na soubojích s démony, nemrtvými posluhovači a bossy. Samanosuke z každého zabitého nepřítele může vycucnout duši, kterou pak používá jako zdroj pro zlepšování schopností nebo vylepšování medicíny, které je ve hře pekelně málo a vyplatí se jí neplýtvat.

Pro co nejefektivnější likvidaci nepřátel máte k dispozici tři různá vylepšení posvátné rukavice, kterou vám na začátku věnovali Oni. Tři různé zbraně v jedné mají tři různé speciální útoky (oheň, blesky a tornádo) a mění se i herní styl mezi pomalým, rychlým a možností udržovat si odstup díky kopí.

Kromě primární zbraně a kouzelné rukavice se Samanosuke dostane ještě k luku (a může najít i vylepšená brnění), ale přiznám se, že jsem střelbě příliš na chuť nepřišel.

Kosit papírově slabé démony je docela zábavná kratochvilná kejkle, a to i v případě, že jste nepříliš chytře vyplýtvali získané duše jen na zlepšení zbraně a zapomněli jste investovat i do magických koulí, které jsou nezbytné k odemykání barevným slizem pokrytých dveří. Takové to tradiční herní „farmení“ je nicméně ztíženo skutečností, že léčení je ve hře opravdu málo a musíte se tak rozhodovat, jestli náhodou nenahrajete starší uloženou pozici s více životy.

Souboje s bossy jsou pak takovou tradiční japonskou záležitostí, která fanouškům From Software bude připadat jako čajíček pro batolata. Budete uhýbat, uskakovat, couvat, čekat, pak zasadíte jeden úder. A znovu.

Problém je tu opět s kamerou, protože se velká část soubojů odehrává ve velice stísněných prostorách a hráč nemá kontrolu nad tím, jak se zrovna na věc dívá. Stran mechanik jednoduchý souboj na střeše hradu se tak stává čistým peklem právě kvůli úhlu kamery a přehazování pohledu v případě, že přeběhnete na druhou část střechy.

Bylo, nebylo

Onimusha Warlords působí po osmnácti letech trošku jako zjevení, které člověku názorně demonstruje, jak moc se herní průmysl změnil a kolik věcí tehdy považovaných za dobrý standard je dnes těžkým přežitkem. Bez ohledu na zastaralý engine, game design a další aspekty poplatné době se jedná stále o velmi slušnou hru, která má díky příchodu na nové konzole šanci oslovit mladší hráče.

Byť se musí remaster obejít bez přidaného obsahu z roku 2002 (Genma Onimusha), jde o velmi příjemnou a vlastně zábavnou hru, která se může pochlubit nově nahraným soundtrackem a také předabováním japonského audia do novější podoby.

Ve výsledku tu tedy máme téměř stejnou hru jako před osmnácti lety, která krásně zestárla. Remaster mohl být, pravda, pojat poněkud velkoryseji, ale darovanému démonovi na zuby nehleď.

Verdikt:

Za osmnáct let se změnilo prakticky jen podporované rozlišení. Onimusha: Warlords nabízí stále velmi solidní hratelnost zasazenou do středověkého Japonska okořeněného trochou nadpřirozena. Zlobit bude jen zastaralý game design a kamera, ale co bychom od roku 2001 chtěli.

Nejnovější články