Minimalismus bez frustrace
Ačkoliv denně vyjdou desítky freewarovek, z nichž mnohé by si zasloužily delší verzi, k překročení pomyslné propasti mezi krátkou hříčkou a prodávaným titulem nedochází příliš často. Pokud mě paměť neklame, naposledy k tomu došlo u hříčky Gods Will Be Watching, tehdy však s ne úplně pozitivním výsledkem. Orbitalis je na tom naštěstí o něco lépe. Za hrou stojí zkušený freeware vývojář Alan Zucconi a její první verze vyšla už v roce 2013 v rámci 28. kola soutěže Ludum Dare (freeware verze je k vyzkoušení zde). Téma tohoto kola soutěže bylo "You Only Get One" a plně vystihuje i hratelnost Orbitalis.
Jako architekt oběžné dráhy svého satelitu totiž máte pouze jediný úvodní impulz k tomu, aby se vaše dítko dostalo na trvalejší orbitu. Úhel zaměření a síla odpalu je proto vším, s čím tenhle rébus operuje. Vtip je v tom, že zdejší prostředí obvykle disponuje jak velmi rychlým plynutím času, tak často i nápadně vysokým počtem těles. A dosáhnout stabilní orbity v soustavě planety se třemi a více měsíci, kde vaši nebohou družici ovlivňuje každý kus kamene, je věru náročná výzva.
Cílem přitom není dosáhnout nekonečného poletování, ale vydržet co nejdéle. Až později dojde na některé variace cílů - nutnost proletět určitým "oknem" nebo strefit určitý cíl. Všechny levely ale ke svému překonání vyžadují jiný přístup, poněvadž hází hráči pod nohy jiné klacky, jak se sluší a patří na solidní puzzle.
Někdy je klíčem k řešení tvorba eliptické dráhy, dosahující skoro k hranici mapy (ulétnutí satelitu mimo soustavu znamená neúspěch), aby se vám pak satelit vrátil co nejpomaleji. Většinou je ovšem nutné spíše vydatně kličkovat mezi vzájemně se prolétajícími světy a snažit se využít jejich vlastních setkání a odluk. Koho baví pozorovat orbitální tanečky, ten si Orbitalis notně vychutná. Dílem za to může, že se soustavy neustále mění, ale svůj podíl na tom nese i stylizace, která jako by vypadla z dob CRT monitorů stejně jako hudba, co evokuje synťákovou éru vrcholícího nadšení do vesmíru.
Obtížnost hry zprvu graduje díky soustavám o více planetách nebo dvojhvězdami. Než se ale nadějete, rozšíří uvedený základ třeba antigravitační světy (nebo snad satelity?), kde jsou principy přibližování obrácené, potažmo budete muset svou sondu dostávat opakovaně do stejných oblast a tak dále.
Celkově nabízí Orbitalis kolem stovky levelů, a přestože je lze pokořit za několik hodin, ti praví fanatici se poperou především o umístění v čelních pozicích žebříčků. Dostat se na první místa rozhodně není snadné - je totiž nutné vytvořit tak stabilní oběžnou dráhu, aby vám satelit vydržel poletovat co nejdéle. Díky tomu, že byly mnohé levely k dispozici už v early access verzi, okupují nyní mnohé žebříčky hráči s více než hodinovou výdrží oběhu.
Puzzle, který není puzzle
Jak ovšem naznačuje hodnocení, Orbitalis rozhodně nevzbuzuje bezbřehé nadšení. Největší chyba hry totiž tkví už v samotném jádru hratelnosti, konkrétně v nemožnosti dopředu naplánovat dráhu vystřeleného objektu. Čím více má hráč zkušenosti s orbitální mechanikou, tím lépe může odhadnout úvodní dráhu letu. Jakmile je ale předmět vypálíte, neexistuje žádná šance, jak dále dráhu jeho letu ovlivnit. Co hůře, hra vypočítává (a hlavně ukazuje) trajektorii jenom sekundu, dvě dopředu - zvláště u komplikovanějších systémů je tak zcela nereálné vyřešit rébus trvalo jenom mozkem. A puzzle hra, která spoléhá spíše na štěstí a pevné nervy, není moc puzzle.
Neplatí to ale pro všechny mapy - naopak lze najít i takové, které jsou sestavené velmi chytře, především když po hráči namísto co nejdelšího setrvání chce naopak něco specifického strefit. Avšak čím častěji po vás Orbitalis chce vyřešit obíhání v soustavě tří a více těles, tím méně je potřeba u hraní přemýšlet a tím více je naopak nutné zkoušet tucty přístupů, než některý z nich čirou náhodou uspěje. Těžko říct, jak různí hráči v Orbitalis dosáhli hodinových či delších oběžných drah. Troufám si ale odhadnout, že buď oplývají nadlidskou trpělivostí a množstvím času, když opakují jediný level tak dlouho, až dosáhnou totální efektivity, nebo hrají s dopočítávacími pluginy na způsob Kerbal Engineer. Anebo jde o geniální jedince, kteří jednou změní naše chápání fyziky...
zdroj: Archiv
Je překvapivé, že přes uvedený nedostatrk není hraní Orbitalis nějak frustrující. Snad za to může právě fakt, že dění na obrazovce je po čertech pohledné a po odpalu jej už nelze ovlivnit. Na rozdíl od třeba Limba, zůstaneme-li u absurdně těžkých her podobného ražení, kde máte totální kontrolu nad děním a při překonávání překážek je po vás vyžadována stálá pozornost, můžete při hraní Orbitalis jenom koukat, jak se váš (do předu nevymyslitelný) plán rychle kácí k zemi, což je o poznání příjemnější, než když si vše aktivně zničíte sami špatným vyhopnutím nebo doskokem.
Hratelnost ve stylu "pokus-omyl-náprava" proto vlastně v prvním plánu není zase takový problém. Konec konců, spousta her, včetně Kerbal Space Program, staví část herního zážitku na tom, že se hráči spíše nedaří než daří. V druhém plánu vám ale dojde, že není zase tolik důvodů, proč to celé vlastně hrát. Pokud puzzle stojí spíše na náhodě než na schopnostech hráče, nejenže se poněkud vymyká z definice žánru, ale především po jeho hraní zůstává opakovaná pachuť v ústech. Nebyli jste to totiž vy a vaše schopnosti, kdo daný rébus vyřešil - bylo to pouhé štěstí a náhoda.
Zatímco překonání běžného puzzlu ve většině her vyvolává v hráči nadšení z toho, že pochopil, co se po něm chce a správně na to zareagoval, popřípadě aspoň po sté správně přehopsal plošinky, emoce rozjařené dohráním levelu Orbitalis nabízejí daleko menší odměnu. Většinou je totiž hráč rád, že ta zatracená náhodná kosmická mechanika pošedesáté konečně nějak dopadla. Je to vlastně notně překvapivé, ale daleko více než neúspěch je na Orbitalis frustrující úspěšné dokončení kola. Nemáte totiž pocit, že byste si postup do dalšího kola zrovna moc zasloužili.
Na kurzu bez návratu
Vzhledem k tématice Ludum Dare 28 a problémům se simulací gravitace jsou limity designu Orbitalis vlastně zcela logické. Ani dnešní počítače nejsou schopné komplexně simulovat chování více těles najednou. Výsledný zážitek se ovšem přesto tak trochu blíží hraní kulečníku, u něhož nejde předpovědět, kam se vaše koule po úvodním šťouchu odrazí. Ano, mohla by to být zábava, ale stěží by se to stalo světově rozšířenou zábavou. Koncept Orbitalis tedy mnohem lépe funguje ve freeware podobě, než jako prodávaná hra s vyššími očekáváními, byť za sympatickou cenu.
Ostatně nemlich stejný, ale podstatně zábavnější nápad v srpnu zrealizovala jiná freewarovka Sagittarius. Je to o to ironičtější, že Orbitalis by stačila jediná triviální změna v konceptu pozdějších levelů - možnost jednoduše ovlivnit dráhu letu satelitu i po jeho úvodním nakopnutí. Alespoň třeba jednou, dvakrát, kratičkým impulsem. Orbitalis dokonce disponuje i funkcí zpomalení času. Žel bohu, nynější verze hry, alespoň v levelech, kterými jsem prošel, něco takového neumožňuje. Snad z úcty k původní freeware verzi.
Jednou z velkých výhod hry zůstává otevřenost komunitě - jednak ve smyslu soutěžení v žebříčcích, jednak pro přítomnost editoru map. Co je naopak velmi smutné, je skutečnost, že se Orbitalis (prozatím?) neprodává pro dotyková zařízení. Velmi jednoduchý koncept a na opakování zaměřená hratelnost by na tabletech skvěle fungovaly. Ovládání ostatně chvílemi se svými gigantickými ikonami vyvolává dojem, jakoby hra byla portem z tabletů. Někteří z recenzentů si rovněž povšimli nápadné podobnosti herního konceptu s ideou Angry Birds.
Už zpočátku bylo jasné, že Orbitalis zaujme jenom omezenou množinu hráčů - pro svou výstřední stylizaci i zpracování konceptu. Hra prostě obsahuje prvky, které neumožňují masové přijetí a milionové prodeje. K tomu lze připočíst ve své kategorii relativně vyšší cenu a absenci jiných lákadel, jako je příběh nebo nějaká jiná forma multiplayeru. Přesto ale nejde o špatnou hru. Orbitalis je svým způsobem zábavná a relaxační. Holdujete-li ovšem jenom některým z výše zmíněných kritérií, za pár hodin hraní titul zřejmě únikovou rychlostí uletí i z vašeho povědomí.
