Přetrvávající kvalita
Zdá se mi, že s remastery starých her se v poslední době opravdu roztrhl pytel a Outcast by toho mohl být dalším důkazem. Jenže v tomto případě jde o remake, byť na to možná z prvního pohledu nevypadá. Převést hru do moderního enginu, ale zachovat hratelnost musí být lákavé nejen pro vývojáře a vydavatele, ale také pro hráče, kteří by dneska o původní hru z roku 1999 asi jen stěží zavadili pohledem.
Právě Outcast byl ve své době opravdu revoluční počin, který spojil otevřenost světa se spoustou dialogů a objevováním, z čehož těží herní vývojáři do dnešních dob. Stačí se podívat na oblíbenost her s otevřeným světem. Co ovšem bylo okouzlující před osmnácti lety, dneska považujeme za samozřejmost a v mnohých ohledech tak hra nutně bude pokulhávat. Protože o nějakých úpravách hratelnosti tu nemůže být řeč.
Stejně jako před lety se tak hráč ujímá role Cuttera Sladea, který se dostává na planetu jménem Adelpha. Dojde ale k chybě, Cutter ztratí jednotku a do hry vstupujete vy. Nic samozřejmě nejde podle plánu, a tak se musí hlavní hrdina vypořádat s vojenskou diktaturou a svým postavením boha a spasitele. Tak ho alespoň vidí velká část Talanů, místních obyvatel a podivných humanoidů s dlouhými bradami, kteří jen opravdu neradi dělají něco, co by mohlo rozčílit představitele přísného režimu.
zdroj: Vlastní
Příběh nestárne
Jedna z mála věcí, na níž není stáří Outcastu skoro znát, je právě příběhová složka, jejíž kvality jsou podle mě i po osmnácti letech nezpochybnitelné. Dialogy jsou prošpikované suchým humorem a narážkami na vše možné. Cutter si navíc při debatách s Talany nebere žádné servítky a byť si povídání a bezpočet dialogových variant vyžádá svůj čas ve hře, není to na škodu.
Autoři dali dohromady živý svět s propracovaným systémem a názvoslovím (naštěstí jsou v dialozích vysvětlivky), na který jsou hráči dnes zvyklí asi spíš z rozmáchlých RPG než z akčních adventur. I přes časovou náročnost a nutnou dávku trpělivosti, kterou dnes hráči často postrádají, je totiž radost se propracovaným lore pročítat a poznávat do hloubky svět, jehož nedílnou součástí a zároveň hlavním hybatelem se Cutter stal.
Vnímat text se navíc opravdu vyplácí, protože žádné ukazatele a záchytné body (kromě jmen postav) ve hře nenajdete, takže jsem třeba hned v první zelenající se části světa bojoval s tím, abych od sebe rozeznal jednotlivé chrámy, protože popisky na mapě prostě nejsou.
Zároveň je ale zajímavé sledovat, jak i ty nejotravnější úkoly mají nějaký význam, který se projeví třeba až po hodině nebo dvou, což je u takhle staré hry opět velice příjemné zjištění. Cutter se totiž v rámci několika oblastí snaží dostat ke své sondě a při té příležitosti sbírá podporu Talanů, která je reprezentována například odříznutím vojska od zásob.
Když se to zadrhne
Naneštěstí s sebou podobný druh předělávek nese i riziko, že se k hráčům dostanou všechny problémy původní hry. Nebylo tomu jinak třeba v remasterované verzi Crashe Bandicoota, není tomu jinak ani v případě Outcastu. Nemotorné ovládání z konce devadesátých let v dnešní době příliš nepotěší, a to především při docela náročných soubojích. Hra často neudělá to, co zrovna v danou chvíli chcete, a trvá, než si úplně navyknete na ovládání.
Spolu s ovládáním komplikuje příležitostně hraní také navigace postav, které Cuttera občas potřebují někam následovat. Tendence zasekávat se někde v texturách nebo nedokonale navržených modelech je nicméně problém, se kterým se setkává i hlavní hrdina. Kolikrát jsem si říkal, jak těžké může být vylézt z vody na břeh nebo vyběhnout kopeček. Cutter má sice po ruce chytré trysky, díky nimž může dělat dlouhé skoky, ale ani ty nejsou všemocné. Vůbec ze všeho nejhorší jsou ale hitboxy a nevyváženost jednotlivých zbraní.
zdroj: Archiv
To, co se může jevit jako čistý headshot totiž ve skutečnosti může hra počítat jako ránu do zad, ruky nebo klidně nohy, a tak se často děje, že i přes vaši precizní mušku ozbrojení Talané prostě nechtějí umřít ani po vyprázdnění několika zásobníků z pistole. Bohužel to soubojům nepřidává na plynulosti a vrcholem problematického střílení je umělá inteligence nepřátel, kteří se chovají zcela nevyzpytatelně.
Z toho se dá občas i těžit (najdete si úkryt a oni sami naběhnou do rány), ale jindy se protivník vynoří odnikud... a v boji zblízka Cutter zrovna dvakrát nevyniká. Navíc i přes možnost jakéhosi stealth módu, kdy se prostě jen krčíte a schováváte před zraky hlídkujících vojáků, se bojům nedá dost dobře vyhnout a jako hráč čelíte obrovské přesile.
Zlatá devadesátá
Všechny zmíněné negativní aspekty se nutně odráží od toho, jakým stylem je hra převedená. I když jsem se chvílemi skoro až kochal, protože otevřený svět a různorodé prostředí má své kouzlo, tak technický stav prostě neodpovídá tomu, co byste čekali od současného remaku. Na Outcast: Second Contact je příliš vidět, že si s převodem nikdo nedal tolik práce, kolik by bylo třeba, a hráčům je tak prezentována mlhavá vzpomínka na průlomovou hru.
Můžu říct, že jsem se při hraní místy velice dobře bavil. Hlavně při procházení světa a kvalitních dialozích. Bohužel v momentu, kdy už i těch začne být příliš, světem procházíte po milionté tam a zpátky (plnění úkolů si to vyžaduje), a do toho se zase a znovu pouštíte do soubojů jako přes kopírák, dojde vám, jaký kus herní design za těch osmnáct let urazil.
Jelikož mi bylo v době vydání původního Outcastu osm let, nečekaně mě hra minula. Teď, na první seznámení, to ale rozhodně nebylo špatné. Svoje klady hra má, ale jelikož nejde o skákačku s nestárnoucí hratelností, naráží na svoje limity spojené s nevyhnutelným posunem doby a stárnutím publika.
