Investigativní novinařina

Dvojice investigativních novinářů Blake a Lynn Langermannovi letí do osady uprostřed Arizony, kde byla nalezena oběšená patnáctiletá dívka. Sám o sobě by to nebyl důvod trmácet se kvůli reportáži do takových bohem zapomenutých míst, kdyby ovšem ona dívka nebyla těhotná a na jejím těle nebyly nalezeny známky cizího zavinění.

Při natáčení úvodu reportáže vynechají motory helikoptéry a hráč v roli Blakea ztratí vědomí. Po havárii zjišťuje, že Lynn je pryč a pilota stihl někdo v mezičase obrat až na kost. Blake bere do ruky věrnou kameru a musí zjistit, co se tu vlastně děje. Jen co ujde pár kroků do nejbližší vesnice, zjistí, že se nachází na území, na kterém pobývají dvě sekty. Jedna z nich chce najít a zabít ženu, která má při úsvitu přivést na svět Antikrista, zatímco ta druhá se ji snaží najít, aby Antikristovi pomohla na svět. A tou ženou není nikdo jiný než Blakeova manželka Lynn.

Než ale začnete skrytě fandit jedné či druhé straně, měli byste vědět, že ani jedna není úplně v pořádku. Sektu pomatených křesťanů vede obtloustlý kněz, který v rámci svého rozsévání lásky a porozumění znásilňuje malé holčičky, a když se mu nějaká znelíbí, tak ji prohlásí za kacířku a nechá popravit. Druhou sektu vede vysoká a hubená postava neurčitelného pohlaví, která neustále opakuje, že jsou všichni kacíři a zaslouží si zemřít. A obě dvě sekty vás z nějakého důvodu chtějí zabít.

Pomodlit a spát

Hlavním tématem Outlast 2 je psychické pobláznění, a ne pouze sexuální zneužívání v uzavřených komunitách. Pokud vám tato témata vadí, nemá cenu Outlast 2 hrát, protože detailních odkazů je zde víc než spousta. Hra si navíc nenechá ujít jedinou příležitost, aby před vás hodila nějakou šokující scénu, nebo alespoň nápisy na zdech či v denících, které vykreslují traumata členů obou sekt.

Chvílemi jsou ale tyto scény natolik názorné a explicitní, že působí přehnaně a jejich efekt na atmosféru je kontraproduktivní. Paradoxně právě umírněnější scény patří v Outlast 2 k těm nejlepším.

Je velká škoda, že se vývojáři rozhodli vydat zrovna tímto směrem. Jakýkoli potenciál je pryč po několika desítkách minut hraní. Když pak procházíte okolo domů s nápisy „whores“ a podobně, máte pocit, že jste spíše v Amsterdamu, namísto aby vás trápil fakt, že každou z těch žen potkal ten nejhorší možný osud. Násilí, šíleností a odporných věcí je zkrátka v Outlast 2 tolik, že za chvíli otupíte a přestanete to všechno vnímat. O tom, že méně je někdy více, zřejmě vývojáři neslyšeli.

zdroj: Archiv

Blakeovy patálie

Podobné je to i s herními mechanismy a situacemi. Opravdu mnohokrát během hry omdlíte, někam spadnete nebo se jinak zraníte, potažmo vás nepřátelé zajmou, a vy jen tak tak dokážete zase utéct. Z původně napínavé hry, kde se snažíte zůstat co nejdál od problémů, se stala akční hra, která se snaží být v prvé řadě „cool“ a zajímavá pro streamery.

Korunu všemu zmíněnému nasazuje vyloženě nepovedené zakončení. Hra vás celou dobu připravuje na něco epického, ale nakonec nabídne jen zklamání, které nechá velkou většinu otázek nezodpovězených – je jasné, že si tím vývojáři nechali otevřené dveře pro DLC.

Před problémy uteč

Největším problémem hry je ovšem stealth, který Outlast 2 v podstatě vůbec nevyužívá. Hra se vás sice snaží přesvědčit, že se musíte skrývat v temných koutech a vyčkávat na správnou příležitost. Už v prvních pár potyčkách ale zjistíte, že nejlepší a zároveň nejjednodušší taktikou je prosté proběhnutí dané lokality. Nepřátelé jsou totiž naprosto neschopní. Pokud někomu nenaběhnete přímo do cesty, nemají sebemenší šanci vás dohnat. Mnozí se o to navíc ani nesnaží.

Podstatnou část hry navíc tvoří naskriptované honičky, ve kterých se ani schovávat nemůžete, protože váš aktuální pronásledovatel telepaticky zjistí, ve které skrýši se zrovna nacházíte, a sprintuje si to přímo k vám. Jedním příkladem za všechny je moment, kdy musíte dotlačit vůz k bráně a zároveň se vyhýbat svému pronásledovateli. V praxi to vypadá tak, že si uděláte kolečko po aréně, do které vás hra zavřela, a než se vás pronásledovatel uráčí dohnat, tak vůz o pár metrů posunete. Je to frustrující, je to otravné a vůbec to není děsivé.

zdroj: tisková zpráva

Při tom například scéna ze začátku hry, kdy se plazíte v kukuřičném poli a nad sebou vidíte jen světelné kužely z baterek, byla snad jedinou chvílí, kdy mi bušilo srdce a měl jsem pocit, že mi hrozí nějaké nebezpečí. Jenže ten samý pocit nemůže fungovat ve chvíli, kdy si dá svalnatý vidlák tu práci, abyste viděli každý kaz v jeho ústech, než vás prohodí dveřmi, a vy pak sprintujete předem připraveným koridorem tak dlouho, dokud vás nadobro nerozdělí další skript.

Nedá se ale říct, že by se hra nesnažila navodit úzkostlivou atmosféru. Nejvíce se jí to daří ve flashbacích, kdy se vracíte do bývalé základní školy a znovu prožíváte tehdejší traumata. V těchto chvílích hra evokuje první díl, pravděpodobně díky bludišti stejně vypadajících chodeb, kde se velice jednoduše ztratíte. Jenže celkový dojem to nespraví.

Akce, která zabila potenciál

Při honu za akčnějším zážitkem vývojáři zapomněli na to, co je na tomto typu hororových her dobré. Namísto občasných a spíše podprahových děsů, které hráče udrží v nejistotě při každém vzdáleném zvuku, tvůrci každou chvíli předhazují něco šokujícího nebo naskriptovaného, čímž ale ve výsledku devalvují zážitek.

Na konto popularity prvního dílu na všech streamovacích platformách je jasné, že Outlast 2 hraje na šok hlavně kvůli streamerům. Bohužel ale hra zároveň zapomíná, že by měla být zajímavá i pro hráče, kteří streamery a stremování absolutně neřeší. Jestliže pořízení Outlast 2 zvažujete a minul vás několik měsíců starý Resident Evil 7, tak jeho koupí uděláte mnohem lepší rozhodnutí.