Outlast - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Outlast - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

10. 9. 2013 19:30 | Recenze | autor: Vilém Koubek |

Skupinka zkušených a z velkých studií vytroušených vývojářů se rozhodla začít pracovat na novém projektu, nazvat ho hororem, a aby na sebe upoutala pozornost, rovnou o něm prohlásila, že bude tím nejděsivějším, co jste kdy hráli. Podobných výkřiků do prázdna už tu bylo tolik, že se na ně dokáže chytit snad jen absolutní naivka.

Jenže pak se hra studia Red Barrels začala objevovat na výstavách, kde byla k zahrání a lidi na ni reagovali více než pozitivně - zvedali se od ní s urgentní potřebou výměny spodního prádla. Někdy v této fázi vývoje mě začal Outlast zajímat a na jeho vydání jsem se dokonce i trochu těšil. Ani v nejdivočejším snu by mě ale nenapadlo, že to bude aspirant na nejlepší horor letošního roku.

Pod povrchem

Outlast se přitom na první pohled netváří nijak světoborně. Hrajete za novináře, který dostane echo od zdroje v jedné psychiatrické léčebně odříznuté od civilizace. Prý se v ní dějí divné věci a stálo by za to je odhalit světu. A protože je vám náběh na Pulitzerovu cenu milejší než vlastní život, vezmete kameru s nočním viděním, k tomu zápisník a vyrazíte na návštěvu. Jisté podezření vás přepadne v momentě, když přestane fungovat telefon. Absence personálu také nevypadá zrovna příjemně, a že máte velký problém, si uvědomíte, když narazíte na knihovničku plnou utrhaných hlav.

Stíny ožijí, nenápadné náznaky začnou být velice nápadné a o chvíli později se vám i peklo bude zdát jako milé a bezpečné místo. Zcela nečekaně totiž v ústavu prováděli na chovancích experimenty a snad ještě nečekaněji se jim vymkly z rukou. Pulitzera vem čert, je třeba utéct a zachránit se, jenže... no, však to znáte.

V předešlých řádcích textu je v podstatě popsaný ten největší a nejdrásavější problém Outlast. Je to hra postavená na tak neuvěřitelně vyvařeném scénáři, že budete mít chuť mlátit hlavou do zdi, a nejen při některých nelogických dějových pochodech. Je proto až k nevíře, že studio, které se vrhlo do realizace něčeho tak, s prominutím, debilního, dokázalo svou absolutně průhlednou příběhovou látku uchopit tak inteligentně a stvořit dost možná nejděsivější blázinec, v jakém jsem se kdy pohyboval.

Dary blázince

Taková psychiatrická léčebna je totiž opravdu štědrá pokladnice nejrůznějších individuí, psychických poruch a vůbec efektních herních kulis. Red Barrels je naštěstí všechny nevyhodili, ale naopak si s nimi hrají. Jinými slovy tam, kde by ostatní hry léčebnu vylidnily a nechaly něco „zcela děsivého“, aby vás to po chodbách nahánělo, Outlast vás zavede do reality, která je plná chovanců. Potkáte je velmi často, obvykle v křeči nebo schoulené někde v rohu. Někteří se v transu dívají na televizi, jiní řvou, brečí, šeptají, mluví si sami pro sebe. Ti nejnarušenější třeba obcházejí místnost a vyplňují už tak tíživou atmosféru tupým zvukem při mlácení rozbitou lebkou do zdi...

Kouzlo celé téhle zalidněnosti tkví v tom, že nikdy nevíte, který z chovanců na vás zaútočí a kdy k tomu dojde. Klidně kolem některých můžete jednou projít a podruhé na vás skočí, nebo taky ne. Budou se klepat schoulení v rohu ve směsi vlastních fekálií i krve a u nohou jim bude ležet klíč, který potřebujete k postupu dál. A jak víte, že vás nechají klíč bez problémů sebrat?

Genialitu zalidněného ústavu dotahují vývojáři k dokonalosti perfektními detaily, jako jsou různé deformace, kterými chovanci trpí. Může se třeba stát, že se okolo vás bude motat aspirant na mumii s useknutýma rukama, který vám bude neustále v patách a zezadu bude do řičení dalších bláznů šeptat, že chce být váš kamarád a nutně vám musí prozradit tajemství. Vždycky, když se otočíte, bude tam. Ale co když na vás zaútočí?

Holé ruce

Zbavit se ho ale nemůžete. Ruku v ruce s ukrutně silnými šílenci jde totiž bezmocnost vašeho hlavního hrdiny, který skutečně není bojovník a umí se pouze schovávat. V podstatě jste bezmocní jako v Amnesii. Právě bezmoc se výborně doplňuje s tím, že nebezpečí vám může hrozit na každém kroku, což dokonává dílo zkázy. Když k tomu přihodíte hromadu lekacích skriptů, kterých se autoři skutečně nebojí a vědí, jak je na vás použít, nebo několik „ultimátních zabijáků“, co vás v tom pekle loví, tak vás ani nepřekvapí, že se dočkáte i pasáží, v nichž se budou vyloženě agresivní nepřátelé pohybovat volně.

Jako by si už za tohle hra nezasloužila označení survival horor, nutí vás k průzkumu potemnělých pater a místností, protože ve tmě jednoduše nevidíte a noční vidění ve vaší kameře žere baterky závratnou rychlostí. Jakmile vám dojdou, ztratíte v podstatě jedinou výhodu, kterou proti nepřátelům máte. Pak pravděpodobně zemřete.

...

Ale hlavu vzhůru, jistě to nebude poprvé, protože ani schovávání se není definitivní zárukou přežití. Nepřátelé, jakmile vás zmerčí, po vás obvykle jdou natvrdo. Nedělá jim problém vykopnout dveře, a pokud se jim nějakým štěstím neztratíte, pronásledují vás v podstatě až do místnosti, odkud nemáte šanci utéct. Pak nezbude než se schovat a je pouze na vás, zda si vlezete do skříňky, pod postel nebo do temného koutku. Ani pak, když už si myslíte, že jste v suchu, to ještě nemusí být pravda, protože nepřátelé náhodně místnost prohledávají. Klidně se může stát, že se podívají zrovna do vaší skříňky nebo pod postel, kam jste se nasardinkovali.

Hlavní argumentem Outlast v boji o váš strach a neutuchající přízeň je ovšem zpracování pohybu hlavního hrdiny, který na konto své "fyzičnosti" vytváří dojem, že jste uvnitř monitoru a prožíváte peklo na vlastní kůži. Kamera totiž věrohodně kopíruje pohled Milese Upshura, i když to čistě z herního hlediska není v řadě okamžiků praktické. Právě na tom ale hra budu svou atmosféru. Na rozdíl třeba od Amnesie, kde klidně můžete být vznášející se koule, působí v Outlastu uvěřitelně i takový detail, jako je otvírání dveří nebo vyklánění se zpoza rohu.

Utíkání před zlem a hraní obecně je proto daleko živelnější. Milesovu roli mnohem snáz přijmete za svou a o to více se také bojíte, což je nakonec ten nejvyšší cíl, na jaký může hororová hra aspirovat. A Outlast se ho drží oběma rukama. Bezmocí prodchnutou hratelností, geniálně uchopeným a zpracovaným prostředím blázince, ale i spoustou drobných a velmi působivých detailů vytváří zážitek, na jaký nebudete schopni jistý čas zapomenout. Od Outlast se budete zvedat zpocení a ztuhlí, ale zároveň velmi spokojení.

Splněné sliby?

Outlast je hra postavená na neuvěřitelně stupidním scénáři, který ale vývojáři skvělými nápady vyvedli do skvěle fungujícího stavu. Je pravda, že pro svou zatíženost na skriptech vás hra při případném druhém průchodu už ani zdaleka nebude tolik děsit, nicméně napoprvé si s ní užijete spousty „zábavy“.

Pokud se rádi bojíte, je Outlast skvělou jednohubkou. Vývojáři totiž vědí, jak se vám dostat do hlavy, a když už tam jsou, hrají si s vámi skutečně učebnicově. Tak běžte a dejte jim peníze, ať můžou udělat něco dalšího a tentokrát třeba najmout i scénáristu.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Jednohubka, která je ale perfektně stravitelná a dokonce i skvěle chutná. Vsází na bezmocnost hlavního hrdiny, nevyzpytatelné nebezpečí a bezpočet správně umístěných skriptů. Při hraní Outlast vystřídáte spoustu křečovitých poloh, ale zároveň se přistihnete, jak se samou spokojeností usmíváte. Mít v sobě trochu invence i mimo hratelnost, mohla dostat klidně o stupínek vyšší známku.

Nejnovější články