Romeo a Julie
Vezmu to ale popořadě, tedy od základního kamene hry: od příběhu. Premisa se točí kolem dívky jménem Elena a jejího milence Aerona. Elena se jako jedna z mnoha dívek stala obětí kletby, která ji pomalu mění v nestvůru. Ke zlomení kletby je třeba, aby snědla maso „mistrů“ (kolosálních příšer = bossů) z třinácti velkých věží. Sama se však na hrdinské činy necítí a úkol tak zůstává na bedrech mužské části páru, které se logicky ujímáte vy.
Přímý oslí můstek v tomto případě vede hned k mechanismům hry, ale už teď se musím zastavit a zdůraznit jednu věc. Jakkoliv zní příběh ve své základní myšlence přímočaře, dokáže být neskutečně emotivní a přes fantaskní prvky reálný.
V průběhu celé hry totiž místo srdceryvných a kýčovitých scén zažíváte spíše menší a civilnější chvíle sepjetí obou členů páru (zvlášť roztomilá je večeře s Elenou, kdy se vám celou dobu omlouvá, že neumí moc vařit), které se vám svou podobností s normálním životem zaryjí neskutečným způsobem pod kůži.
Vaše pravidelná dávka emocí
O to více potom bolí, když vidíte, jak je Eleně zle nebo si nedej bože ve věži podle ubíhajícího časového limitu (kolem půl hodiny) představujete, jak se pozvolna mění v monstrum. A není nic horšího, než když hra v určitých chvílích Elenu i přímo ukáže.
Kletba totiž vůbec není jen součástí příběhu, ale svou roli má přímo v mechanismech hry – pokaždé, když odejdete z úkrytu obou milenců, začne se počítat již zmíněný cca půlhodinový limit a Elena se začíná proměňovat v příšeru. Pokud ji do té doby neseženete aspoň nějaké maso (maso služebníků, resp. slabších příšer, sice kletbu nezlomí, ale dokáže ji aspoň dočasně zvrátit a poskytnout vám cenný čas navíc), hra končí a vy svůj úkol nesplníte.
Ideální samozřejmě je, pokud celou věž i se zabitím závěrečného bosse, dokážete proběhnout v již zmíněném limitu. Jakkoliv se to může zdát jednoduché a spousta z vás si při představě pouhých několika hodin zábavy pohrdlivě odfrkla, rozhodně to jednoduché není a v pozdějších levelech se budete určitě několikrát vracet, než si zpřístupníte tu nejrychlejší cestu k vrcholu a k bossovi. Z toho plyne, že cesta k bossům není přímočará a Aeron musí překonat řadu překážek – jmenovitě monstra a spoustu puzzlů.
zdroj: Archiv
Řetězobijec
Při bojích s bossy i menšími potvorami přichází na řadu buď Aeronův meč (nebo dvě dýky či kosa, podle toho, co najdete a budete preferovat), ovládaný skrz mačkání tlačítek a skládání jednoduchých komb. Daleko zajímavější však je použití řetězu, tedy druhé zbraně, který ovládáte pohybem Wiimote, resp. jeho přesným zaměřením. Právě řetězem můžete vytrhávat z těla bossů životodárné maso a při bojích s menšími příšerami jej použít k získání podstatných výhod.
V jednoduchém soubojovém systému si totiž autoři pomocí řetězu našli místo i pro takové libůstky, jako je oslepování nepřátel, ochromování končetin (zvláště účelné při sestřelování létajících nestvůr) nebo jejich svázání k sobě, což má za následek přenos poškození z jednoho nepřítele do druhého. Díky tomuto prvku tak získávají souboje nečekaný taktický rozměr a zůstávají zábavné i v pozdějších částech hry – pokud tedy hře odpustíte příliš rychlý respawn nestvůr a nutnost vybojovat spoustu těžkých soubojů hned několikrát.
Druhou kapitolou jsou pak hádanky spojené s okolním prostředím, které lehce připomínají Zeldu. Jejich řešení je však ve většině případů méně originální, a i když se tvůrci snažili neustále navozovat dojem něčeho nového, brzy zjistíte, že k řešení vždy stačí pouze použít řetěz a trochu zapojit fantazii. Což je škoda, protože různá prostředí věží doslova vybízejí k tomu, abyste používali specifické postupy a pokaždé zkoušeli něco zcela nového a originálního.
Kam se schovalo RPG?
RPG systém je schován do neustálého vylepšování vybavení a sbírání materiálu, které však má podstatný háček. V průběhu celé hry se totiž musíte rozhodovat, jestli je pro vás důležitější potěšit Elenu a postupně naplňovat ukazatel spokojenosti obou milenců, podle něhož se určuje konec hry, nebo si raději budete suroviny i peníze škudlit a nakupovat u čarodějnice a rádkyně Mavdy potřebné vybavení, brnění a ochranné talismany. Rozhodování tak naštěstí neleží jen v rovině „větší dmg nebo víc hit pointů“, ale přímo ovlivňuje zážitek z hraní. Za což dávám rozhodně palce nahoru.
Méně slov chvály mám ale k vizuálnímu zpracování celé hry, které bohužel není ničím originální a na rozdíl od The Last Story ani nemačká z konzole ten nejlepší výkon. Rozdílnost jednotlivých prostředí a fakt, že kvůli časovému limitu nemáte moc čas se kochat, tuto nevýhodu do jisté míry smazávají. Co však smazat nedokáží je špatný pocit z pevně ukotvené kamery, která vám mnohdy nenabídne zrovna ten úhel, který byste právě potřebovali.
I přes to ale mohu Pandora’s Tower s klidem doporučit hlavně dospělejším hráčům, kteří v prvé řadě vyhledávají příběh. Právě ten vyvažuje, společně se solidní hratelností, popsané chyby, přičemž prim zde zejména povedený soubojový systém s chytře zabudovaným pohybovým ovládáním.
