Ztroskopsanci
Série rytmických her Patapon vyšla původně na handheldu PSP, v jehož případě nelze o správnosti cílového zařízení ani v nejmenším pochybovat. Teď se však druhý díl této série dostal i na velké obrazovky díky převedení na PS4 a nutno říct, že ani v tomto případě nejde o špatnou volbu.
Především díky chytře zvolenému grafickému designu velkých kreslených očiček s nožičkami hra prakticky nezestárla. Nehrozí tu rozmazané pixely ani zastaralý grafický engine, s nímž by se nešlo se ctí popasovat. Patapon 2 Remastered vypadá na velké obrazovce snad ještě kouzelněji než na displeji PSP a gaučové zábavě tak nic nebrání.
Premisa hry zůstává zcela totožná, takže si ji v rytmu mačkání tlačítek užijí i sérií jinak nepolíbení hráči. V návaznosti na první díl jsou roztomilí Pataponi ponecháni vlastnímu osudu po ztroskotání na neznámém ostrově. Hráč je pro postavičky něčím na úrovni božstva a vede své svěřence od vítězství k vítězství (a za přežitím) napříč slušnou řádkou map, do nichž se bude často i vracet, jen aby je objevil v jiném provedení.
Nejde jen o průchod mapami v rytmu tamtamů. Musíte se i starat o své Patapony, rozšiřovat řady schopných bojovníků a pomocí primitivních RPG prvků je vylepšovat ve snaze objevit mezi nimi ty pravé bojem zocelené reky.
zdroj: Archiv
Horečka sobotní noci
I když Patapon zní na papíře jako velmi komplexní hra (a v některých aspektech jí jistě je), nabízí velmi přímočarou vypilovanou hratelnost, kterou je ale potřeba si kvůli přirozené repetitivnosti správně dávkovat. Přejíst se rytmického bušení do bubnů je totiž velmi snadné, zvlášť když jedna mapa může zabrat pěkných pár minut, které se občas zdají klidně jako hodiny.
Hlavní mechanikou Pataponu je udržování svých svěřenců při průchodu jednotlivých map v rytmickém transu. Každá akce se skládá ze sekvence úderů do správných bubnů a hráč nesmí (nebo by alespoň neměl) ztratit tempo a rytmus.
Jakmile z něj totiž Pataponi vypadnou, musí se začít zase od začátku a jednotkám trvá, než se sešikují k boji a dosáhnou svého maximálního potenciálu spojeného s taneční horečkou, která je velmi nakažlivá. Kdo si nezačne při hraní i po něm zcela nečekaně broukat jednotlivé rytmické sekvence, není asi ani člověk.
Pataponi se umí bránit, pohybovat, útočit a tak podobně. To všechno ovládáte jen čtveřicí tlačítek na pravé části ovladače. V praxi je ovšem občas složité se nenechat unést zběsilým mačkáním čudlíků a poctivě se držet rytmu a zároveň správně reflektovat situaci na obrazovce, protože ani kouzelní Pataponi nejsou nesmrtelní.
Jakmile se začnou řady Pataponů povážlivě ztenčovat, je namístě zvážit restart mise a zvolit jinou taktiku, protože děláte očividně něco špatně. A občas opravdu selžete, i přes jinak velmi přívětivou odpočinkovou obtížnost.
Kov na kov narazil, vyoral přilbici
Z každého dobrodružství si Pataponi přinesou i nějakou tu kořist, která se pak dá použít ať už k vylepšování současných Pataponů, nebo k pořízení nových svěřenců, kteří rozšíří stávající typy jednotek. Evoluční strom má každý Patapon sám pro sebe, takže můžete například i jednotlivé kopiníky vyvíjet zcela odlišným způsobem a připravit se tak na všechna nebezpečenství, na která můžete narazit.
Kromě zdrojů pro evoluci si Pataponi občas přijdou i na lepší vybavení, které má opět své vlastní vlastnosti a atributy a stejně jako v případě evolučního zaměření je i tady možné si upravovat každého jednoho Patapona.
Je hezké sledovat, že se proměna svěřenců neodehrává jen v říši čísel a statistik. Nové vybavení se projevuje i na tom, jak Patapon vypadá. Sledovat v pozdějších fázích hry zástupy různorodých Pataponů, jak vesele trsají při soubojích s dinosaury a další havětí, je jednoduše kouzelné.
Udav se rytmem
Asi jediná reálná výtka se týká jinak perfektní hratelnosti. Vzhledem k tomu, že se herní úrovně často podobají jako vejce vejci, je snadné se Pataponu 2 přejíst. Začátek je čarovný a pohlcující, ale jakmile ve hře strávíte víc času, bude lepší ji začít dávkovat. Ideálně po úrovních.
Tady se nejvíc projevuje dědictví původní verze pro handheld, která k podobnému stylu hraní jednoznačně vybízí, protože těch pár minut v soukromí koupelny nebo v přelidněné MHD (nezaměňovat!) vybízí k odehrání jedné úrovně hektického mačkání na čudlíky ve správném rytmu, jen aby se k tomu mohl hráč vrátit zase při nějaké jiné bohulibé činnosti.
Druhá maličkost se týká poměrně vzácného jevu, a to lagování. Vy sice trefíte sekvenci na tlačítkách správně, ale hra si to přebere po svém a vyhodí Patapony z rytmu. Nestává se to nijak často, ale vždycky to zamrzí.
Bez ohledu na dvě drobné výtky je ale Patapon 2 skvělá hra, která je zajímavá i pro méně ostřílené hráče a díky jednoduchému, přímočarému ovládání a roztomilé grafice snadno zapůsobí i na mladší ročníky. Tohle se zkrátka povedlo.
