Ve stínu padišáha
Atmosféra je nejsilnějším aspektem hry. Povedla se zkrátka na jedničku a pokud máte filmy s Indiana Jonesem nebo třeba sérii mayovek z Orientu rádi, je dost možné, že si hru oblíbíte už jen kvůli ní. Tvůrcům se parádně povedl zachytit podivně, ale také příjemně šimravý pocit, že cesta je daleká a život krátký – tak na co čekat, vzhůru do mámivých dálek.
Horizont dun přátelsky kyne a zve dobrodruhy dál na čibuk a plecháček kávy na kapotě džípu. Paprsky zapadajícího slunce objímají oázu na obzoru, když k ní znavená skupinka stáčí volant ve vidině odpočinku. Kobky zapomenutých faraonů napůl spolykané pískem stojí na bezhlesné stráži a scénu dotváří nebezpečí setkání s německými vojáky či pomatenými fanatiky z pradávných sekt.
Hra nabízí všeho všudy pět výprav a všechny jsou poplatné celkové stylizaci. Jednou budete nacistům bránit v získání biblické zbraně netušené síly, jindy se zase snažit předejít vzkříšení prokletého faraona a podobně. Ano, správně, celé je to příšerné béčko, ale vůbec to nevadí, protože se jedná o ten nejpříjemnější druh. Svým způsobem nostalgicky vonící nekvalitním papírem, nenáročný na mozek, ale skrznaskrz pulpově sympatický.
zdroj: Archiv
Prstem po mapě
Z herního hlediska se Pathway ze všeho nejvíce podobá jiné průzkumně-dobrodružné tahovce – Renowned Explorers: International Society. Základem je pohledná mapa s pavučinou uzlů znázorňujících lokace, mezi nimiž se pohybujete výměnou za palivo. Jakmile dorazíte, nemusí se stát nic, ale můžete také narazit na gamebookovou interakci, obchodníka, oázu umožňující ozdravení party a nebo samozřejmě boj.
Hra má velmi lehký RPG podtón, což znamená, že vás za úspěch (nejen) na mapě odměňuje krom lékárniček, benzínu a munice také lepšími neprůstřelnými vestami či zbraněmi vyšší kvality. Nejedná se o nic hlubokého. Každá postava má sotva pár statistik, volby, kam investovat body, jsou velice omezené a vliv úrovní nijak zvlášť nepoznáte, ale co naplat, fialově napsaná puška prostě umí udělat radost. To je jednoduše lootovací zákon vesmíru.
O to víc, že hra je sice rogue, ale rozhodně velmi lite, a to ještě jen u některých aspektů. Selžete-li, musíte zpět na začátek celého dobrodružství, to ano, ale veškerá výbava, finance i zkušenosti, které jste během předchozího pokusu nabrali, zůstávají. Jinak řečeno, Pathway netrestá nezdar nijak krutě a pokud v jiných hrách všeobecně nemáte rádi návraty na startovní čáru, není potřeba se děsit, protože prakticky nikdy nebudete mít po případném selhání pocit, že jste právě promarnili čas.
Zase ty kostky
Strategický a bojový systém je velmi přístupný. Okamžitě se naplno otevře, ihned pochopíte, jak všechno funguje. Což je však pozitivum i negativum zároveň. Na jednu stranu je potřeba pochválit účelný herní design, dobře střižené ovládání i přehledný interface. Zkušenější hráče tahovek ale zároveň nepotěší poměrně chudé množství taktických možností.
Cílem je s maximálně čtyřmi hrdiny pozabíjet protistranu v tahových soubojích. Na mapách naleznete překážky poskytující poloviční, nebo celkový kryt, jednotky smí za kolo vykonat dvě akce (zpravidla pohyb a útok) a... To je bohužel asi tak všechno.
Každý hrdina má sice pár speciálních schopností, ale ty nejsou dost nápadité na to, aby boj extra ozvláštnily. Nepřátelé prakticky vždy umírají na ránu, maximálně na dvě. Nelze zakleknout, krýt se, lehnout si či se jinak soustředit na obranu, přerušovat nepřátelský tah umí jen sniper.
zdroj: Archiv
Jinak řečeno: Veškerá taktika v Pathway spočívá v modlení se, aby se vaši svěřenci zrovna dvakrát po sobě trefili a okamžitě následujícím druhém kolečku modliteb, aby se netrefili protivníci. A výsledek prakticky nijak neovlivníte. Což znamená, že reálně existují dva postupy. Buďto přestřelka z krytu do krytu a víra v kostky, nebo rozdělení čtyřčlenné party do dvou párů a bezhlavá zteč, protože z metru nemine nikdo a dvě rány vždycky stačí.
Je sice samozřejmě fajn, že hra netrestá agresivní přístup, ale... odsud posud. Rambováním lze převálcovat valnou většinou soubojů a to u tahové strategie zkrátka není úplně ideální, protože se pak jaksi vytrácí právě ona strategie.
Role náhody k žánru patří, proti tomu nezmůžeme nic, ale není úplně dobře, když obtížnost celé hry stojí v podstatě jen na ní. Příklad za všechny: Na začátku každého dobrodružství máte pouze dvě postavy a další dvě musíte osvobodit či jinak získat po cestě. Předem vidíte, na kterém místě mapy potkáte dalšího člena, tudíž si to k němu můžete rovnou namířit, ale kam přesně se onen bod umístí, už má pod palcem bůh náhodného generátoru čísel.
Jakmile vám hra hodí rekruta někam na konec mapy, můžete ji rovnou restartovat, protože probojovat se k němu ve dvou je otrava. Ne, že by to nešlo, ale jakmile máte jen dva hrdiny, chyba se v podstatě neodpouští. Což by ještě bylo samo o sobě fajn, jenže ona chyba ani nemusí být vaše, stačí, když se prostě postava třeba dvakrát po sobě netrefí, a zbudou vám jen oči pro pláč. Naopak v případě, že se štěstěna přátelsky zazubí a přihraje dalšího hrdinu tři kliky od startovní pozice, je celý zbytek výpravy v podstatě brnkačka. To bohužel není úplně skvělá rovnováha.
Duny, pouště a nakonec trochu písku
Prostředí je sice poměrně jednotvárné, ale to není pointa podnadpisu. Nelze si samozřejmě s vážnou tváří stěžovat na zasazení do pouště u hry věnující se dobrodružství v poušti. Celá avantýra nicméně trvá něco okolo patnácti hodin a v podstatě celou hratelnost uvidíte během prvních dvou.
Jinými slovy, ke konci už se vkrádá stereotyp. Hra by potřebovala víc náhodných setkání, rozmanitější volby, víc druhů nepřátel s různými schopnostmi a tudíž lišící se taktikou potřebnou jejich překonání, protože přiběhnout na metr k nepříteli a dvakrát do něj nasolit funguje s jednou výjimkou vždycky. A ona výjimka je nepřítel, který po smrti exploduje v dosahu jednoho políčka, tudíž ho prošpikujete ze dvou metrů místo jednoho a je vyřešeno. Vrchol zdejší taktiky je zabít nejdřív léčitele či jednotky schopné oživovat své padlé druhy, což je ale zkrátka samozřejmost, ne nic na pochvalu.
Na druhou stranu, technicky všechno funguje, jak má, a díky okouzlující atmosféře není zas takový problém odpustit hratelnost spíše z primitivnějšího soudku. Méně zkušeným hráčům by takový přístup mohl dokonce vyhovovat. Pathway je navíc k dispozici za pár šupů, tudíž ji kolem a kolem nemám větší problém doporučit. Je to příjemná, sympatická, stylová jednohubka na dva tři večery.
