Nový Homér? Charisteas
To, co je na fotbale vůbec nejkrásnější, jsou příběhy. Jasně, člověk se rád podívá na pěkný gól z dálky nebo vražedný skluz, při němž se vápno zbarví krví, ale příběh se zápletkou, hrdinou, třeba i záporákem, příběh vynikající tím, jak je unikátní… to je panečku to pravé ořechové. Z toho důvodu nelze nebýt nadšený z vítězství Leicesteru v anglické lize. Člověk se musí s určitým respektem dívat i na triumf těch proklatých Řeků na Euru 2004, které jsme měli evidentně vyhrát my.
Ale tyhle příběhy se zdaleka neomezují na turnaje nebo sezóny – někdy postihnou jednotlivé zápasy, nebo dokonce konkrétní momenty. Proto se vám musí líbit finále Ligy mistrů v roce 2005 mezi Liverpoolem a Milánem, i kdybyste byli nejzarytějšími příznivci Manchesteru United či Evertonu. Proto je jedním z mých nejoblíbenějších videí poslední minuta neuvěřitelného zápasu play-off mezi Watfordem a Leicesterem. Zařadit by se dal i Maného bleskový hattrick, debakl Brazilců v semifinále domácího MS a mnoho, mnoho dalších.
Vražda šípem se obejde bez trestu
Tenhle článek ovšem nemá být přednáškou o historii kopané, a tak se konečně dostávám k tomu, proč to všechno píšu: PES 2018 tohle dokáže. Umí ve vás vyvolat pocit, že každý zápas je unikátní, že při každém kopnutí do míče o něco jde, a že když se vám něco povede, má to význam. Dá vám do ruky pero a nepopsaný papír, plácne vás po zádech a zahaleká: „Piš, básníku!“ Jednoduše řečeno – dovede vás vtáhnout a nepustit.
Možná z největší míry je za to zodpovědná variabilita samotného hraní. Žádné dva góly nejsou tak docela stejné, skrz zálohu a obranu se dostáváte spoustou různých způsobů – a mnohdy to připomíná bitvu u Agincourtu, protože vám díky nebezpečným defenzivním záložníkům může snadno dojít dech ještě dlouho předtím, než se probijete k tepajícímu protivníkovu srdci, tedy vápnu.
zdroj: Archiv
Taktické rošády
Balóny se odrážejí jako ve skutečnosti, hráči jsou schopní uvěřitelně kazit přihrávky i zpracování, a když se v šanci zničehonic octne stoper namísto zabijáckého hroťáka, na zakončení to bude hodně znát – většinou negativně, když se tedy onen stoper zničehonic nerozhodne vystřihnout z rohu neuvěřitelné nůžky a jednou za život narvat míč přímo do šibenice. Všechno to vypadá jak na stadionu a nádherně prodává iluzi, že se před vámi odvíjí naprosto jedinečná zápletka.
Faktorem je i silný vliv taktiky na to, co se děje na hrací ploše. Když uprostřed mače, v němž zaboha nemůžete dát gól, přejdete z taktiky 4-3-3 na 4-4-2 a poupravíte pár položek v nastavení, na výkonu vašeho týmu se to dramaticky promítne. Rázem můžete soupeře, který až do té chvíle zcela dominoval, dostat pod drtivý tlak, a v posledních deseti minutách mu nastřílet dva góly. Když váš nejnovější argentinský útočník, kterého jste podepsali jakožto volného hráče, na jeden z nich přihraje a druhý dá, je to úžasná motivace k nadšenému zavýsknutí.
Vyhazov? Super!
Navíc můžete počítat s tím, že svou troškou do mlýna přispěje i umělá inteligence, která si rozhodně ví i v obtížnějších situacích rady. A to je důležitější, než by se mohlo zdát. V loňské FIFA 17 jsem například naprosto rutinně porážel AI na nejvyšší obtížnost, což z kariéry postupně udělalo trochu nudu – když jsem s Bournemouthem jednoznačně vedl Premier League, začal jsem nasazovat juniory, aby to bylo trochu zajímavé. Tady? Tady se perete o každý výsledek, snažíte se adaptovat na různé herní styly a jste rádi, když vás obrýlený majitel klubu na hodinu nevyrazí.
Veteráni série teď možná zbystří. „Myslel jsem že v kariéře, nebo chcete-li Master League, se během sezóny nevyhazuje!“ řeknou. To ale nepočítají s novým módem Challenge, který vám všechno značně ztíží a zahrne do seznamu vašich starostí právě i důvěru vedení. A co si budeme povídat, to je dobrá zpráva – cokoli, co trochu prohloubí simulaci manažerského života, je vítáno.
Kariérní propad
Ale bohužel to nestačí. Jak moc je PES 2018 vynikající na trávníku, o to víc pokulhává všude jinde. Mód Challenge je sice krok správným směrem, ale Master League spolu se zbytkem herních módů stále ještě má nějaké ty mouchy. Nebo spíš celé hejno nějakých opravdu hnusných jedinců nakažených malárií.
Jak je například možné, že se mi za celou sezónu nezraní jediný hráč? Pak přece stačí mít 18 borců, a všechny ostatní můžu výhodně prodat. A to v době bobtnajících soupisek vážně nepůsobí zrovna realisticky. A proč, když jsem poslední v tabulce, bez vstřeleného gólu, mi náhle začnou nabízet pozice kluby z vrchních pater tabulky? Taky by hodně pomohla možnost zrušit první přestupové období, abyste si aspoň do ledna zahráli proti reálným týmům, které nejsou hned pomíchané zběsilými transfery.
Hubené klauzulky
Dokonce ani poměrně zajímavá novinka, přídavek výstupních klauzulí do hráčských smluv, se nepovedla. Je hezké, že po vás potenciální posily chtějí tuhle záruku – ta v podstatě znamená, že když za ně nějaký klub nabídne patřičnou sumu, budou moci odejít, tak jako se to stalo například teď s Neymarem a spoustou dalších fotbalistů.
Jenže pointa je v tom, že výstupní klauzule má být pořádně tučná, často výrazně převyšující hráčovu běžnou tržní cenu. Takže když vám PES 2018 dovolí maximálně klauzule, které jsou tak o 10, 20 procent vyšší než reálná cena, naprosto to postrádá smysl. Bylo by fajn levně koupit talent, uvalit na něj cenovku 200 milionů euro a pak si za 5 let mnout ruce, až to Manchester City nebo Real Madrid vysolí. Ale to není možné, protože nejvyšší cenovkou bude třeba 7 milionů, což jsou takové drobné na svačinu.
Žhavte fantazii – budete ji potřebovat
A tak si sice v hlavě můžete tvořit své vlastní neopakovatelné ligové dobrodružství, ale hra vám v tom v žádném případě nepomůže. Musíte si to prostě obstarat sami, vy a vaše fantazie. Ano, je vážně neobvyklé, že za nováčka z Brightonu za první půlku sezóny porazíte Arsenal, Spurs, Liverpool, City, United a pak už nikoho jiného. Ale že by na to hra nějak reagovala, třeba ve formě svých chronicky příšerných komentátorů, to je marná naděje. A ještě vašemu ponoření se do svého příběhu hází klacky pod nohy početnými přešlapy, když po vás například šéf chce, abyste za Brighton skončili na nesmírně optimistickém 9. místě, jinak že vás prý vyrazí.
Taky multiplayerový MyClub je zpočátku celkem zajímavou, v konečném důsledku však výrazně nedostatečnou náhradou FIFA Ultimate Team. V Konami by evidentně moc rádi vytvořili svůj vlastní superúspěšný kartičkový bestseller, ale obávám se, že proti konkurenci, která letos posílila o další lákavé prvky, jednoduše nemají šanci. A ne, nepomůže tomu ani skutečnost, že jako bonus za předobjednávku jste dostali Usaina Bolta. Ano, toho jamajského sprintera. Ten sice není kdovíjaký technik, ale jeho šílená rychlost přesto zaručí, že je využitelný v kterémkoli týmu. A když vám pošesté nezastavitelně proběhne celou obranou, máte chuť celý MyClub svázat, pomazat marmeládou a vhodit do mraveniště.
Škoda a Hušbauer připraveni k akci
Jsem prostě rozčarován, že fotbal, který se na hřišti nebezpečně blíží genialitě, je doprovázen tak řídkou omáčkou nevalné chuti. Kdyby se tak FIFA a PES spojily…! Ale to je ambicióznější sen než ten, který měl chudák Martin Luther King. FIFA je FIFA, PES je PES. Toho novým kouskům nenaučíš a tak, jako obvykle, i v letošním ročníku chybí licence.
Už se mi to vlastně ani nechce rozebírat, protože to je každý rok stejná písnička a jiné už to nejspíš nikdy nebude, ani kdyby v Konami podminovali úřady všech fotbalových asociací na světě a pak je nemilosrdně vydírali. Takže tu máme licencované Francouze, Holanďany, nějaké drobky okolo, pražskou Slavii (je to jasné, sešívaní letos berou PES, sparťané Fifu), a jinak nic moc. Hráči jsou sice reální, včetně pěkně vypadajících obličejů, ale dresy, jména, znaky… nada amigo, jak by řekli na Moravě.
Pryč s trenéry a stadiony!
Ale ono je to vlastně fuk, protože všechny opravdové licence máte za půl hodiny stažené a nainstalované, a to i na konzolích, protože Konami je na tuhle variantu dobře připraveno. Stačí zamířit na stránku jako PES World, kde si komunita připravila exkluzivní výtvory téměř nerozeznatelné od těch oficiálních, co si je zaplatila EA. Jen pro vás mám doporučení – pokud si takhle zkrášlujete hru na PS4, vymažte si ze souborů obrázky trenérů a stadionů. Zabírají zbytečné místo, které se vám bude hodit na nové dresy a znaky.
Nemusíte se tak bát, že by vám vizuál zkazil požitek z fenomenálního fotbalu. Dokonce i výčitky, kterými jsem zavalil minulý ročník, byly z velké části napraveny – procento gólů z rohových kopů se výrazně snížilo, obránci jsou schopní efektivně odkopávat z první, lepší je dokonce i označování hráčů, protože vám hra odteď naznačí, na koho že se vám příště přepne, popřípadě kdo začne presovat, pokud si zažádáte o zdvojení.
Některé mouchy stále zůstávají. Trajektorie střel je často rovná jako pravítko, bez nejmenší stopy po falši. Brankářské zákroky jsou naprosto stejně prkenné jako loni, a gólmanům stále ještě trvá přibližně sto dvacet osm tisíc let, než se zvednou ze země, takže dorážky do prázdné brány s bambulou v rukavicích, který se tu válí jako pytel brambor na brankové čáře jsou stále ještě častější, než by být měly.
Na vrchol blízko i daleko
Ve víru tvrdého, nemilosrdného boje o každý gól, o každou přihrávku, o každý míč, si ale takových věcí po chvíli přestanete všímat. PES 2018 je zkrátka návyková záležitost a špatně se od ní odtrhává, ale zároveň je taktická, chytrá, realistická, zábavná.
Takže jsme stále tam, kde vždy. Konzistentně vynikající fotbalová simulace, tentokrát dokonce ještě lepší než loni, kterou od velikosti dělí pouze pár příček žebříku – jenže neschopnost Konami poskytnout doopravdy zábavné, hluboké, nerozbité herní módy znamená, že oněch posledních několik příček je rozžhavených doběla či ztrouchnivělých červotočem. Vrchol je tak vlastně dál, než by se možná zdálo. Ale stejně… za ten výborný fotbal to prostě stojí.
