PES 2019 – recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

PES 2019 – recenze

10. 9. 2018 19:30 | Recenze | autor: Václav Pecháček |

I ti nejlepší z nás by se měli někam posouvat. Nepřešlapovat na místě, nebýt spokojení s tím, co už dokázali, hledět ke vzdálenějším obzorům. PES 2019, nejnovější přírůstek do série, která se dlouhodobě chlubí tou nejrealističtější simulací dění na zeleném pažitu, ale ustrnul, zatímco konkurence pádí kupředu. Pořád se hraje skvěle – ovšem obvinění, že jde jen o předraženou aktualizaci soupisek, je o dost oprávněnější než dřív.

Splašené fotbalové spřežení

Stejně jako v případě posledních několika ročníků problém v žádném případě netkví na hřišti. Fotbal v podání PES 2019 je pohledný, taktický, dynamický – zkrátka, abych vás neutopil v moři přídavných jmen, máte pocit, že u něj musíte přemýšlet a že žádný zápas není tak docela stejný. Na trávníku neustále dochází k nečekaným situacím, ke zvláštním odrazům a k individuálním chybám, kterými se PES odlišuje od přece jen o něco předvídatelnější hratelnosti série FIFA.

Miluju ten kontrolovaný chaos. Kontrolovaný, protože šikovné prsty a zkušená hlava dokáží dirigovat symfonické kombinace, které projedou soupeřovou obranou jako rozžhavená kudla měkoučkým máslem. Chaos, protože rozdíl mezi gólem a ztraceným balónem často tkví v jediném vyhraném či prohraném hlavičkovém souboji na půlící čáře. Od čího ramene se míč náhodně odrazí ke spoluhráči?

Pozorný divák najde neduhy. Označování hráčů umí být nespolehlivé, střely nevypadají úplně uvěřitelně, brankáři by si měli někde za lajnou zkonstruovat jednoduchou kladku, která by je po zákroku vyšvihla zpátky na nohy, protože se ze země zvedají několik drahocenných vteřin. Nikdo neopravil ani nepříjemnou tendenci hry pamatovat si předchozí rozkaz dlouho poté, co jste ho vydali, takže zmáčknete odkop, u míče je dřív soupeř, vy mu ho seberete a váš chlapík mičudu zběsile nakouří do diváků, protože si myslí, že to po něm ještě pořád chcete.

To jsou však jen nepatrné drny na s láskou opečovávaném pažitu, a během zápasů PES září jako nejjasnější hvězda. Když se vysmeknete dotěrným obráncům, propasírujete uchem jehly dokonalou přihrávku, centr se snese přímo na nohu čekajícího útočníka a on pošle expresní zásilku volejem do šibenice… Extáze.

Už tady ale možná veteránům začne vzadu v hlavě hrát varovný signál. Něco je špatně. Ale co? Co se od minule změnilo? Právě že nic. PES 2018 přišel s několika vítanými vylepšeními hratelnosti, které mi čutání oproti sedmnáctce okamžitě zpříjemnily. Z letošního ročníku takový dojem nemám. Spíš mi přijde, že znovu hraju tu samou hru, co loni, s drobnou přidanou hodnotou o něco lepších animací, rychlých střídání a hbitějšího přehazování taktiky. Ale všechny chyby, které jsem zmínil výše, se udržely naživu jako obzvlášť tvrdohlavá klíšťata.

PES 2019 zdroj: tisková zpráva

Tvrdohlavější než trojice mých pronásledovatelů

Sbohem, ušatý poháre

To by bylo ještě zcela odpustitelné, protože, jak už jsem několikrát zopakoval, i tak je to skvělý fotbal. Je ale nešťastné, v jakých kulisách ten fotbal hrajete. Série PES má dlouhodobě problém s licencemi, které jim postupně krade bohatší konkurence od EA, a tentokrát přišla už i o své korunní klenoty – Ligu mistrů a Evropskou ligu, které musela nahradit vymyšlenými, generickými soutěžemi.

Je smutné, že už v PES neuslyšíte onu nepřekonatelně epickou znělku a že si nezahrajete o ušatý stříbrný pohár. Další obtíže působí i chybějící týmové licence. Všichni hráči jsou sice skuteční, ale často hrají za týmy jako Man Blue nebo PM Black White a běhají po hřištích ve vymyšlených dresech. Tenhle pichlavý háček se ovšem dá docela snadno otupit stáhnutím fanouškovských výtvorů, které vypadají naprosto profesionálně. Chvilička googlení (a v případě konzolí prázdná flashka), a máte vystaráno.

Kdyby se vám stahovat nechtělo, vězte, že PES některé licencované soutěže nabízí – například skotskou, francouzskou, nizozemskou, portugalskou nebo ruskou ligu, a k nim ještě pár individuálních týmů, mezi nimi i pražskou Slavii. Pokud nutně netrváte na čtyřech nejlepších evropských soutěžích (Španělsko, Itálie, Anglie, Německo), dá se s přimhouřenýma očima akceptovat i oficiální nabídka.

Demotivace k hraní

Hůř jsou na tom herní módy. Stěžoval jsem si na ně už v loňském ročníku, takže kdo četl minulou recenzi, tomu se omlouvám za nadcházející pocit déjà vu, ale musím se zkrátka prořezat až k jádru chudáka pudlíka.

Singleplayerová kariéra je stejně mizerná jako loni. Zůstal mód výzvy, díky němuž byste se měli cítit víc jako fotbalový trenér pod drobnohledem majitele klubu, který má jeden prst na spoušti a druhým už ukazuje na vašeho potenciálního nástupce. Jenže majitel je stejně iracionální blázen jako posledně a sérií skvělých soutěžních výher si u něj zdaleka nevyžehlíte selhání v bezvýznamném přáteláku, o němž řekl, že v něm máte zvítězit.

Tupé zůstaly i přestupy, které mě posledně tak iritovaly, že jsem si na ně stěžoval v samostatném článku. Své nejlepší hráče vám za směšné peníze prodají i největší rivalové, naopak za kariéru končící téměř-čtyřicátníky často inkasujete horentní sumy. První přestupové období nelze deaktivovat. A naprosto rozbitý systém výstupních klauzulí je… inu, pořád naprosto rozbitý. Koupím hráče za deset milionů, ale on nepodepíše smlouvu, pokud v ní nebude výstupní klauzule na deset a půl milionu. Omlouvám se za buranský caps lock, ale TAKHLE TO V REÁLNÉM SVĚTĚ NEFUNGUJE.

MyClub, chrabrý pokus čelit nezastavitelnému kolosu jménem FIFA Ultimate Team, na tom není o moc líp. Stavíte si tu vlastní tým snů z kartiček, které získáváte nikoli z loot boxů, ale díky speciálním agentům (ha, to belgické komisi ukáže!), a musím uznat, že PES je se svými hráči štědrý – neutratil jsem ani korunu, dokonce ani nijak zvlášť negrindoval, a stačilo to na vynikající tým v čele s Mbappém, Draxlerem a Pogbou.

Jenže na každé plus tu jsou dva minusy. Speciální turnaje, v nichž se můžete utkat s živými hráči o zajímavé odměny, jsou skvělé zpestření, ovšem to by se do nich musel někdo připojit – nechce se mi čekat pět až deset minut, než se hra uráčí přidělit mi soupeře. A když už zatnu zuby a počkám si, je poněkud demotivující, když mi ze zápasu lagy udělají slideshow, přestože můj soupeř sídlí v nikterak vzdáleném Polsku. A k tomu tu máme ještě občasné výpadky serverů (které dle svědectví kolegů naštěstí pro mě nejhůř zasáhly PC, nikoli PS4).

Menu jako palečnice

V Konami by si taky mohli najmout dva, tři speciální kontraktory na zpřehlednění menu. Navigace bludištěm tabulek a kryptických instrukcí je oproti pohodlnosti Fify vyložené martyrium. Jsou tu neustálé, čas kradoucí miniloadingy, hra vás moc ráda hodí až do základního menu, když zmáčknete tlačítko zpět, občas vůbec není jasné, proč do daného turnaje můžete nebo nemůžete vstoupit…

Nejlepším příkladem místní neohrabanosti je asi série začátečních úkolů, díky kterým získáte slušnou dávku prémiové měny a tím pádem se extrémně vyplatí je splnit. Jsou to věcičky jako „vytvoř novou soupisku“ nebo „nastav si profilový obrázek“. Když na takový úkol najedete ve Fifě a kliknete na něj, hra vás bez zdržování okamžitě přenese na správné místo. V PES se zjeví několik řádků instrukcí. „Jdi do Top Menu, pak Edit Data, pak Online, pak Edit Profile, pak Profile Picture…“ Musíte kvůli tomu vyskočit ze samotného MyClubu a proklikat se skrz neustálé loadingy bůhvíkam, pak to ještě zapomenete a musíte se vrátit, a i kvůli tomu PES mimo hřiště působí neuvěřitelně béčkově.

PES 2019 zdroj: tisková zpráva

V případě Falcaa dokonce éčkově

Vypadám snad jako amatér?

Když už jsem si postěžoval na multiplayerovou složku MyClubu, dovolte mi rozproudit krční jedové žlázy a plivnout vitriol i na singleplayer. Pokud máte horší internet a bojíte se lagů, nebo se zkrátka necítíte na stres spojený s hrou proti skutečným hráčům, můžete se svým týmem snů vyzvat počítačem ovládaného oponenta. Což je skvělý nápad, jemuž se snad nedá nic vytknout… až na to, že v podání PES bohužel dá.

V místních turnajích musíte vyhrát několik po sobě jdoucích zápasů proti stále těžším soupeřům. Je ovšem krajně nemilé, že síla oněch soupeřů se nezvedá kvůli lepším hráčům, nýbrž kvůli vyšší obtížnosti. A že ona obtížnost často začíná na té úplně nejnižší.

To znamená, že například první dvě kola turnaje musím hrát proti obtížnosti Amatér. Pro ilustraci: v rámci experimentu jsem amatérům během prvního poločasu nasázel sedm gólů, pak jsem odešel od konzole a nechal celou druhou půli běžet na volnoběh. Když jsem se vrátil, skóre bylo pořád 7:0.

Pro jakkoli zkušeného hráče je to naprostá ztráta času, která ho od singleplayerových turnajů odradí. Stačilo by, kdyby se autoři opět inspirovali u konkurence. Nechte mě, ať si vyberu obtížnost, která mi je v tu chvíli pohodlná, akorát mi za to dejte větší či menší odměnu. V čem je problém? Že daný turnaj vyhraje i ten, kdo zrovna nezvládá ve finále porazit nejtěžší obtížnost? Tím spíš by takovému hráči přišlo vhod, vyhrát turnaj ve vlastním tempu a získat z toho alespoň nějakou pěknou kartičku, díky které pak v online módu dostane menší nakládačku.

zdroj: Archiv

Nakládačku případně odvrátí i troška štěstí

Na hřišti je hej

Nakládačku v mojí recenzi dostává i celý PES 2019, ale už jste nejspíš viděli známku v záhlaví a víte, že žádná číselná poprava se nekoná. Ano, jsem zklamaný z absence posunu vpřed – jsou to přinejlepším přihrávky do strany, a někdy dokonce malé domů, když bych vzhledem k parnímu válci od EA čekal spíš odvážné nákopy přímo do vápna.

Ale zároveň jsem i po všech těch letech pořád okouzlený místním zápasovým enginem. Fascinuje mě to, jak klíčovou roli hraje v zápasech taktika – změňte formaci, přihoďte nový pokyn, a z prohraného zápasu se může stát procházka růžovým sadem, když vaši znenadání ofenzivně ladění krajní obránci přečíslí soupeřovu trojčlennou obranu.

A souboje muže proti muži – nechtěl bych se jich osobně zúčastnit, protože bych z toho zaručeně nevyšel se zdravou kůží, ale ve hře fungují bezvadně. Takové detaily, jako když se velký hráč otočí na místě, omylem u toho majzne prcka loktem do obličeje a rozhodčí díky téhle nenaskriptované, přirozeně působící situaci odpíská oprávněný faul, dokážou dění na hřišti neskutečně oživit.

Zápasy PES 2019 vás zívat opravdu nenechají. Spíš vám rozbuší srdce, zrychlí dech a naplní pokoj skřípáním židle, na jejímž okraji budete nervózně balancovat při napínavém hájení těsného náskoku. Pokud byste se ale radši nudili, nezoufejte – proklikávání menu a čekání na online soupeře vám vzrušující zápasové momenty snadno vynahradí. V tu chvíli je lepší mít při ruce telefon a přečíst si třeba nejnovější sportovní zprávy.

PES 2019 zdroj: tisková zpráva

Třeba se tam dočtete o téhle vycházející hvězdě

Postapo kopaná

A tak převažuje rozpačitost. V době, kdy FIFA přichází se spoustou novinek, vynikajícím příběhovým módem Cesta, kdy je nabitá licencemi jako nikdy dřív a kdy do ní zkrátka v EA sypou ohromné peníze, by vlastně mělo dávat dokonalý smysl, že konkurence dostane bůra a s brekem se schová pod postelí. Jenže PES 2019 je pořád ještě skvělou fotbalovou simulací, a o to víc mi je líto, když ho vidím ve všem ostatním tak moc zaostávat.

Novou Fifu jsem ještě nehrál (vychází až 28. září), ovšem divil bych se, kdyby mě její zápasový engine takhle bavil. Jenže jsem si zároveň naprosto jistý, že ve všem ostatním bude vypadat jako posekaná zelená loučka provoněná rašícími květinkami, kde si můžou šťastně kopat i batolata. PES je spíš radioaktivní škvárové hřiště v Černobylu, kde přežijí jen ti nejodhodlanější a nejtrpělivější.

Verdikt:

Nový fotbal od Konami je pořád ještě velice dobrý fotbal – aspoň tedy na hřišti. Nikam se ale neposunul a staré chyby zůstávají, doplněné ztrátou nejcennějších licencí.

Nejnovější články