Přehledný a intuitivní
Jedno můžu říct s jistotou. Kdyby byla konstrukce věznic tak snadná a intuitivní, jako v Prison Architect, tak by nápravná zařízení po světě nepraskala ve švech. Každý stát by si jich prostě hned za rohem postavil dalších pět. Hra sice nabízí tutoriál, prolínající se s úvodní příběhovou kampaní, ale po chvilce experimentování s budovacími nástroji a rozvržením jednotlivých místností mi systém přešel do krve s grácií tropické choroby. A vlastně i pokročilé nástroje jako přidělování jídla mezi jednotlivé cely nebo plánování obchůzek pro bdělé strážníky jsou zpracované jednoduše a srozumitelně.
Prison Architect nabízí přehledné, estetické, informativní grafické zpracování snad pro každý aspekt hry, od pokládání podzemních elektrických kabelů až po správu systému bezpečnostních kamer a odposlouchávacích zařízení. Snad ani jednou jsem se nedostal do situace, ve které bych nevěděl, kde mám co najít nebo zjistit. Občas mě sice přestali poslouchat dělníci, kantýny odmítly vydávat jídlo nebo na nějakém místě nešly položit základy budovy, ale tyhle maličkosti by snad měl opravit patch a hra je bohatě vynahrazuje jinde.
Každého správného cynického realistu v tuhle chvíli bodne osten podezření. Jestli je ta hra intuitivní a snadno se ovládá, nebudou její mechanismy, herní prvky a třeba i umělá inteligence zrovna tak zjednodušené? Neskutečná komplexita takové Dwarf Fortress je prostě vykoupená hodinami a hodinami, které je potřeba věnovat pouhé snaze o pochopení základních zákonitostí.
Přiznám se, že u několika prvních trestaneckých várek jsem měl pochybnosti o náročnosti úkolu, který mě čeká. Ti hodní hoši se nechali hezky v klidu a pohodě odvést do cel, načež začali vzorně dodržovat denní režim, který jsem jim stanovil - dvě jídla denně, sprchování, odvykací a pracovní programy. V podstatě bych je mohl nahradit dětičkami z RollerCoaster Tycoon a nikdo by si ničeho nevšiml.
Prohnaní vězňové
A pak jsem zjistil, že podceňovat mazanost zkušených zločinců se nevyplácí. Všechno začalo nevinně. Chtěl jsem poslušné miláčky odměnit za jejich poddajnost a celkovou roztomilost zbudováním návštěvnického centra, kde by se mohli setkávat se svými rodinami. Musel jsem kvůli tomu ale pobořit obvodovou zeď - jen na několik minut, než na jejím místě vyroste nová budova.
Hned první procházející trestanec prohnaně využil náhlého oslabení obranného perimetru a odkvačil do lesa. Spolkl jsem pýchu i nadávky, vnitřně se vyrovnal s podlou zradou jedné z mých oveček a centrum urychleně dostavěl. Avšak jen co první návštěva otevřela dveře, jejich čekající příbuzný se jimi křepce prosmýkl a byl taky fuč.
Musel jsem si prohmatat záda, jestli tam náhodou necítím dýku. Takový podraz. Mnichov hadr! Tak já pro ně postavím krásnou věznici plnou vymožeností, celé dny uplynou bez jediného incidentu, a najednou tohle?! Tohle jim jen tak neprojde, řekl jsem si a zahájil výzkum technologie hlídacích psů, když tu mě vyrušilo zoufalé cinkání na poplach. Snad ne další útěk, ulekl jsem se a zaměřil zdroj alarmu. A vskutku, dobrá zpráva - tentokrát nikdo nezdrhnul. Špatná zpráva - jeden odsouzenec s trestním rejstříkem o délce Bible svaté někde schrastil kuchyňský nůž a celá podlaha je teď nasáklá krví.
Ach jo!
zdroj: Archiv
Opravdu komplexní zážitek
Ne, podezřívání hry ze zjednodušených a polovičatých řešení v oblasti obtížnosti a AI naštěstí není na místě. Zato však doporučuji podezřívání vězeňských subjektů z rozšiřování a shromažďování zbraní, alkoholu a drog na půdě věznice. Milí vězňové jsou schopní šlohnout opravdu cokoli, co se jim dostane pod ruku - drogy na ošetřovně, krumpáče v dílně, bouchačky ve zbrojnici. Většinou jsem si toho všiml až poté, co to schytal některý z mých donašečů nebo nějaká pilná včelička odbzučela prokopaným tunelem.
Je to překvapivé, ale vězňové jsou chytří a vynalézaví. Nechávají příbuzné, aby jim předávali kontraband při návštěvách, popřípadě si ho nechávají přehazovat přes obvodovou zeď. Když se jim někdo znelíbí, sprovodí ho ze světa. To všechno znamená, že musím být ještě chytřejší a vynalézavější. A hra mě za to odmění. Tichou satisfakcí, když do dílny nainstaluju detektory kovu a proud hornického vybavení v podstatě vyschne. Pocitem mírné geniality po naplánování nové obchůzkové trasy, na které můj hlídací vlčák vyčmuchá tři nové tunely. A to mi ještě zbývá vyřešit drogy, cigarety, mobily, znepřátelené gangy.
Hadi na prsou
Velký paradox celého toho trestaneckého cirkusu je fakt, že mám své problematické, nenapravitelné vězně rád. Aktivitami v jejich prospěch strávím stejně času jako mařením jejich eskapád. Kdykoli se mi naskytne šance rozšířit věznici o pěknou budovu, která by se jim mohla líbit, bez výhrady to udělám. Posilovna? Společenská místnost s televizí? Kaple? Všechno bude. Dokonce vám do té kaple, milí kamarádi, dám i muslimské modlitební koberečky ve jménu pravdy, lásky a tolerance. Taky zavedu terapii pro alkoholiky, abyste konečně přestali krást z kanceláří všechen chlast.
Potřeby se zmenšují, vězni se léčí ze závislostí, vzdělávají se, jsou spokojení. Někteří jsou dokonce zralí na propuštění za dobré chování. Pak se samozřejmě nevyhnutelně vzbouří celý vězeňský blok, kulky sviští kolem uší a já mám neodolatelnou chuť pořídit si pěkné nové elektrické křeslo. Když vychladnu, tak místo toho postavím kulečník.
Jednolitá masa trestanců
Na jednu stranu je obdivuhodné, že Prison Architect umožňuje elegantně a bez větších kompromisů spravovat i opravdu velké věznice se stovkami odsouzených. Pohled na herní mapu do posledního koutu zaplněnou dokonale fungujícím nápravným mraveništěm, to je odměna sama o sobě.
Na stranu druhou s sebou tento nevyhnutelný posun k obří rozloze nese i negativa. Ačkoli jsou jednotliví vězňové unikátní svou povahou, rizikovostí, trestem, závislostmi, rodinnými příslušníky a tak dále, v konečném důsledku se vždycky slijí v jednolitou masu a řádky statistik. Jistě, je to přirozený a pochopitelný důsledek, ale přesto je škoda, že se z těch roztomilých oranžových panáčků velmi brzo vytratí poslední zbytky individuality.
zdroj: Archiv
Z Escape módu unikla zábava
Tahle výhrada ale neplatí v novém herním módu Escape, ve kterém se role obrátí a hráč se ujme role vězně prchajícího z vězení. Zajímavá premisa, že? Zvlášť když k tomu připočteme, že je možné utíkat i z vlastních věznic, a tak celý ten tyátr zakusit z druhé strany. Možná dokonce i objevit některé slabiny, o kterých jsme jako architekti neměli tušení.
Možnost verbovat ostatní vězně do svého gangu znamená, že jsem si pár drsných týpků zapamatoval opravdu dobře. To skutečně zajímavé je, stejně jako legračně schizofrenní pocit proklínání vlastní chytrosti při stavbě jednotlivých zábran a pastiček. Jenže zájem opadne po deseti minutách, zábava po dalších pěti. Escape Mode potřebuje ještě hodně práce, aby se dal označit za vzdáleně plnohodnotný.
Celkem vzato pecka
To ale neplatí o Prison Architect jako celku, protože jde o vynikající hru. Naposledy jsem se u managementové a stavební hře takhle bavil… ani nevím kdy. Možná vůbec nikdy. Neříkám, že ta hra je dokonalá. Najdete v ní bugy i chyby. Existuje prostor ke zlepšení. Ale je ho asi tolik, jako na některé z mých samotek. Po čertech málo.
