S trochou nadsázky je přesně takhle možné parafrázovat úvod Punch Club od ruského studia Lazy Bear Games. Už na první pohled je jasné, že se jedná o poctu Rockymu a všem dalším ikonám akčního žánru, ze kterých si vývojáři vzali to nejlepší a vložili je do kombinace The Sims, RPG a time management strategie. Navzdory očividné přímočarosti je hra díky kombinaci výše zmíněného nacpaná obsahem, který se sice neustále opakuje, ale nějakým zázrakem baví.
Základem je motivace
Od vraždy otce hlavního hrdiny uplynulo dvacet let. Syn, který je vaším hráčským alter egem, žije spolu s kočkou v malém domku na předměstí a jednou se cestou do práce přimotá do rvačky. První seznámení se soubojovým systémem je více než matoucí a hráč prohraje v každém případě. Díky tomu se ale dostane do péče postaršího zápasnického šampiona, který mu tu a tam poskytne užitečnou radu a otevře mu dveře do nejdůležitějšího místa v celé hře – do posilovny. Tím startuje nekončící koloběh práce, bez níž umřete hlady a nedostanete se do placené posilovny, posilovny, zápasů a nenápadných pokusů o udržování vztahů s několika málo postavami ve hře.
Po naskriptovaném úvodu dostává hráč relativní volnost pohybu po herní mapě a až na výjimky v podobě připravených eventů už může nakládat s volným časem dle libosti. Na mapě postupně přibývají lokace spolu s vyvíjejícím se příběhem. Je tu staveniště, kde pracujete, pizzerie, městská ulice s místním mafiánským bossem nebo třeba i skrytá lokace v podobě části kanalizace, ve které žije rodinka zmutovaných aligátorů. Čas pomalu ubíhá, jednou za tři dny se pořádají zápasnické turnaje a to vše propojuje chatrný příběh, ve kterém hráč pátrá po vrahovi svého otce. Není asi žádným překvapením, že pro posun v příběhu je třeba účastnit se turnajů, porážet oponenty a pomalu šplhat výš a výš v žebříčku.
Levý hák
Tady vstupuje do hry RPG systém. Hráč má na výběr ze tří atributů - síly, hbitosti a výdrže. Během úvodních tipů do hry je několikrát důrazně doporučeno zaměřit se pouze na jeden atribut. Jde o v zásadě logický předpoklad vlastní snad všem RPG hrám. Mágové cpou talenty do zvýšení many, válečníci do síly a výdrže. V Punch Club to tak jednoduché bohužel není. Každý z atributů ovlivňuje vaše zápasnické schopnosti a po prvních několika hodinách hraní jsem se ocitl v pasti. Měl jsem sice vypracovanou sílu, ale kvůli nízké výdrži jsem nic neustál a absence hbitosti dost nepříjemně ovlivňovala šanci mého oponenta vůbec trefit. Tolik k ryzí specializaci.
Zároveň ale proti snaze mít vyváženého zápasníka hraje fakt, že každý den postava ztrácí své potem a krví vydřené schopnosti. Stačí chvíli neposilovat a ze zápasníka je neschopný troglodyt, který rány pouze přijímá a ještě rád nastaví druhou tvář. Udržet pak ve vysokých hodnotách všechny tři atributy je prakticky nemožné, nebo se to alespoň ze začátku jeví.
V této chvíli přichází na řadu talentový strom, který dokáže divy. Talenty jsou rozdělené do čtyř větví zaměřených na všeobecné talenty a pak specializované podle toho, na kterou ze tří schopností se hráč rozhodne zaměřit. Hráči zaměření na sílu získají přístup k silnějším a efektivnějším úderům, hráči přes hbitost se můžou těšit na důmyslné kopy a úhybné manévry využívající oponentovu sílu.
zdroj: Archiv
Pravý hák
Asi nejdůležitějšími talenty, které usnadní další hraní, jsou ty, které zabrání ztrátě hodnoty dovedností pod určitou úroveň. První úroveň těchto talentů zablokuje hodnotu na čtyřce a to pro začátek bohatě stačí. Zajímavě zpracované talentové stromy mají bohužel jeden velký nedostatek, který trestá jakoukoliv špatnou volbu. Talentové body jsou součástí odměny za každý vyhraný zápas a rozhodně nejsou něčím, co by bylo snadné získat ve větším množství.
Co hůř, cena každého dalšího talentu roste brutálním způsobem, což hráče nutí se opravdu zaměřit pouze na jeden talentový strom. Daleko lepší by bylo, kdyby byly talenty rozdělené podle cenových tříd a základní by stály například dva až čtyři body, zatímco ty nejlepší by měly cenu klidně přes dvacet bodů. Myslím, že by hra pak nabízela daleko víc možností a zvýšila by se její znovuhratelnost.
Jednotlivé talenty se pak využívají přímo v boji. Souboje jsou postavené na kolech a předvolbě schopností, které v každém kole hrdina použije. Díky tomu může hráč přizpůsobit taktiku, pokud by souboj nešel podle jeho představ a byl ještě pořád naživu. Jednou se mi stalo, že jsem vyrukoval s tak špatnou kombinací talentů, že jsem byl KO hned v prvním kole. V některých soubojích se vyplatí zaměřit se na čistě agresivní schopnosti a pokusit se oponenta umlátit rychleji než to stihne on, jindy je zase dobré využít kombinaci úhybných manévrů s protiútoky. V tomhle ohledu hra nabízí neuvěřitelné možnosti a je jen na kreativitě a matematickém přístupu hráče, jak si v soubojích povede. Fanoušci statistik a optimalizace herního procesu si v Punch Club opravdu přijdou na své.
Nevyhnutelný Knock Out
Zápasové vyžití je nicméně pouze jednou z věcí, kterou postava pro úspěšný průchod hrou potřebuje. Podobně jako v The Sims se i tady hráč stará o několik základních potřeb. Zdraví, hlad, spokojenost a energii. Hladový hrdina nebude pracovat a trénovat, unavený nebo zraněný zase neodvede v soubojích ani zdaleka takový výkon, jaký se od něj žádá.
V kombinaci s nutností si neustále dávat do těla se tak může stát, že je lepší jednou přeskočit turnajový den, raději se zdržet v práci a vydělat si na jídlo, což se pak zase kompenzuje extra dnem stráveným posilováním. Když se pak v rámci dějové linie vloží do hry i přítelkyně, která nechápe všechen ten humbuk kolem posilování, je vymalováno. Kam skočit dřív? Ideálně se zavřít v posilovně a ignorovat všechno a všechny s výjimkou kočičího mazlíčka. Stačí začít brát steroidy a právě s kočkou se pak hráč dočká těch nejvtipnějších dialogů v celé hře.
Punch Club je do jisté míry originální titul, který kombinuje prvky různých žánrů, aby je pak využil zcela po svém a nabídl tak příjemnou hratelnost. Pixelová grafika a celkové zpracování využívá stále populární retro styl, který jde navíc ještě rozzrnit pomocí speciálního filtru, a probouzí tak ducha osmdesátých let a devadesátých let. Občas frustrující profilování postavy a těžké začátky vyvažuje solidní hratelnost, humorné dialogy a uspokojení z každého poraženého oponenta, které vyústí v neodbytnou touhu si dát v posilovně zase do těla a nakopat zadek dalšímu nešťastníkovi. A pak, že posilovna není návyková.
