Dobré ráno, Vietname
Píše se rok 1965 a v jižní části Vietnamu zuří válka mezi Vietkongem a americkou armádou. Já v roli bezejmenného amerického generála vstupuju na bojiště… tedy, spíš do stanu někde za bitevní linií, kde se nachází vysílačka a topografická mapa položená na pracovní desce. Hezky z bezpečí operační základny udílím pokyny svým jednotkám, kterým jde o holé přežití.
A právě tím se Radio Commander odlišuje od jiných realtime strategií. Vy svým mužům rozdáváte rozkazy pomocí rádia a pohybujete žetonky po mapě místo toho, abyste akci přímo viděli na vlastní oči. Hra kombinuje strategické prvky a roleplay systém tak neotřele a zajímavě, že to ve strategiích snad nemá obdoby. A kabátek vojenského přítele na telefonu mi od začátku sedl jako ušitý na míru.
Ve vaší telefonické aktivitě spočívá největší kouzlo celé hry. Jako roleplay funguje hra skvěle. Pan generál komunikuje s vojáky skrz vysílačku a udílí pokyny, aby válečná mise proběhla v pořádku. Na mapu si zanášíte žetony jednotek přátelských i nepřátelských a ručně s nimi pohybujete podle určených souřadnic. V celkem devíti misích jsem řídil obranu kopce a čekal na převoz zraněných nebo moje jednotky působily jako předsunutá hlídka pro konvoj. Misí není moc, ale všechny jsou na první pohled dost odlišné a nabízí jinačí atmosféru, i když samozřejmě jde většinou především o to, odrazit četu naštvaných Vietkongů, která na vás zrovna vyskočila z křoví.
Dobovou atmosféru doprovází povedené filmečky před každou misí. Jednou to je, slušně řečeno, naivní propaganda, proč Američané vlastně válčí ve Vietnamu. Jindy to jsou dopisy vojákům od rodin. To všechno vám pomůže vžít se do velící role. Jako velitel posloucháte i rozhovory mezi jednotlivými jednotkami, za což musím autory pochválit, protože zde se snaha být co nejvěrnější dobovým reáliím povedla na jedničku.
Byl jsem vlastně mile překvapen, že se tvůrci nevyhnuli ani palčivým tématům tehdejší i dnešní doby, ať už se jedná o válečné zločiny, nebo vojenský rasismus. Veškeré dialogy jednotek jsou plně a hlavně kvalitně dabované, což nebývá u menších projektů zvykem.
Občas vám vaše jednotky navrhnou dvě možná řešení problému a je na vás, jak se rozhodnete a jestli vůbec půjdete jednou ze dvou určených cest. V jedné záchranné misi jsem se rozhodoval čistě dle svého svědomí a na rady bojovníků jsem kašlal. Po operaci, která skončila fiaskem, jsem dostal od vojáků nevybíravě vynadáno a musím uznat, že právem. Takové pro strategii nezvyklé detaily si nechám vždycky líbit.
zdroj: Archiv
Není všechno zlato, co se třpytí
Jestli je roleplay velikým plusem celé hry, tak strategické prvky jsou jejím největším mínusem. Uznávám, že snaha vytvořit reálný simulátor velitele ve Vietnamu se povedla, nicméně to, co na papíře vypadá zábavně, po chvíli už zábavné být přestává.
Zanášet do mapy souřadnice a hlídat každý krok svých jednotek mě bavilo opravdu jen pár okamžiků, zvlášť když se k tomu přidaly chaotické střety s protivníkem, kdy moje jednotky většinu času křičely jako splašené, že jsou zraněné a potřebují evakuovat, a minutu nato mi triumfálně oznámily ohromující vítězství bez jediné ztráty. To samé se dělo při přesunu vozidel, kdy dvě vojenské jednotky stojící těsně vedle sebe pořád hlásily do vysílačky, že zaznamenaly pohyb, a tak jim řidič druhého vozidla vždy musel dvakrát zopakovat, že je to přátelská jednotka.
Hratelnost bohužel jen klouže po povrchu, nejde pořádně do hloubky a navíc chce po hráči, aby řešil divoké a leckdy nelogické věci. Třeba evakuace zraněných: Přivoláte na místo helikoptéru a řeknete jí, aby naložila zraněné. Do telefonu vám hlas odpoví, že nakládá zraněné, že je má naložené, že s nimi letí na základnu. Jenže to poslední je lež, protože neletí – ten příkaz musíte helikoptéře opětovně zadat a ještě ji poprosit, aby na základně nezapomněla zraněné vojáky vyložit.
To je věc, která mi přišla opravdu zbytečná, repetitivní a velmi frustrující. A navíc ani ne moc realistická, protože pochybuju, že piloti vrtulníků ve Vietnamu byli nesvéprávní idioti.
Namíchej si koktejl obtížnosti sám
Ještě se vrátím k soubojům ve vietnamské džungli. Hra nabízí patnáct druhů jednotek od pěšáků přes vozidla až pro minomety nebo stíhačky – ty jsou velice mocné, většinou mi stačilo pokropit nahlášenou nepřátelskou oblast leteckým útokem a byl klid. A když nebyla lepší technika dostupná, tak mi vítězství zaručil obezřetný, trpělivý postup mapou.
Střety tak nepůsobí zrovna zábavně, což ovšem dokáže okořenit nastavení obtížnosti. V nejlehčím, příběhovém režimu dokonce ani nemusíte přidávat a posouvat žetony, to za vás udělá umělá inteligence. Obtížnost Commander je taková zlatá střední cesta, ale poslední Veteránská výzva dokáže hru pořádně ozvláštnit a vylepšit.
Zatímco na prvních dvou obtížnostech vojáci štrádují po džungli s naprostou jistotou, na té nejvyšší se mohou ztratit nebo vám nadiktovat špatné souřadnice polohy nepřátel. Nejvíc mě pobavila a zároveň naštvala situace, kdy mi uprostřed šílené přestřelky vypadl rádiový signál.
Výhodou je, že různé funkce obtížnosti si můžete zapínat a vypínat podle toho, jak vám hraní vyhovuje. To jsem využil například v situaci, kdy mě neskutečně frustrovala nutnost hlídat vozidlům hladinu benzínu. Ale mdlý pocit ze samotných soubojů to už nezachránilo.
Radio Commander je důkazem toho, že mít skvělý nápad prostě nestačí a že realistická simulace nemusí vždy fungovat na sto procent, a to ani když vám zároveň umožní se nádherně vžít do herní postavy. Tahle neobvyklá strategie má ohromnou duši, ale trošku pozapomněla na to, že hraní by měla být taky zábava.
