K tomu máte k dispozici především již zmíněnou železnici. Ovládáte tedy proudění většiny zboží i lidí (i když vše samozřejmě mohou obstarat i dostavníky) a snažíte se jako v klasickém tycoonu dopravit vše tam, kde má být. Krávy tak vezete na jatka, mléko do sýráren, kukuřici rozvážíte do měst a pšenici zase dopravujete do pivovaru. A pivo pak samozřejmě dodáváte i do dalších měst, aby si všichni Američané pošmákli. Anebo vsadíte na textilní průmysl a začnete dopravovat bavlnu do různých tkalcovství, které následně převezete do textilek, kde se z nich vyrobí šaty, a šaty rozdistribuujete do dalších velkých měst? Je to na vás.
Průmysl ve městech i místa, kde se nachází primární suroviny, pak můžete za tu menší (to, když se danému průmyslu nedaří), tu větší (když se daří) peníze odkoupit a přidat do výdělku za dopravu i slušnou porci peněz za přímou výrobu. Všechny takto získané peníze pak samozřejmě opět investujete do železnice.
zdroj: Archiv
Splétání železničních sítí
To, co ze začátku vypadá jako sranda, začne být po chvíli složitým logistickým a manažerským úkolem. Postavení dvou stanic a propojení prvního dodavatelského místa řetězce s prvním zpracovatelským závodem zvládnete s prstem v nose, ale jakmile přijde na dovedení tratě do dalšího města, napojení tamního průmyslu k dodavatelům a ideálně postavení železnice k městu třetímu, začne se vše komplikovat. Ve stanicích se začnou tvořit fronty a tam, kde před chvíli stačila jednokolejka, brzy nestačí koleje dvě, protože jste si nějakou dopravní tepnu přetížili.
Najednou musíte optimalizovat, podtunelovávat existující tratě nebo přes ně stavět mosty, a hlavně se lépe sžít s principem výhybek, semaforů a dalších železničních libůstek. Jejich princip autoři sice vysvětlují hned v první kapitole nepříliš rozsáhlé kampaně, která slouží primárně jako tutoriál, nicméně je dost dobře možné, že taje semaforů pochopíte až na několikátý pokus. I když se považuji za zkušeného hráče tycoon žánru, bylo zvyknutí si na specifický systém křížení, stavění tratí a semaforů, na delší dobu. A přitom mně teď semafory připadají naprosto dokonale logické a nic bych na nich neměnil.
To samé se ale bohužel nedá říct přímo o stavění železničních tratí. Jakkoliv se hra, vzhledem k tomu, že vychází i na Xbox One a PS4, snaží být co nejvíce uživatelsky přívětivá, je jakákoliv změna na již postavené trati malým očistcem. Jakékoliv bourání totiž probíhá od a do poslední odbočky, takže je možné si jedním klikem zdemolovat několik set kilometrů dlouhou trať. A to jste přitom chtěli jen trochu „porovnat“ napojení do stanice, abyste mohli rozšířit počet souběžně vedených kolejí.
Inteligentní stavění
Nejhorší přitom na stavění nejsou takováto překliknutí, ale systém, jakým se umělá inteligence snaží trať vést – tedy tou nejkratší a nejpřímější možnou cestou. Perfektně to funguje v úvodních, nepříliš hornatých, mapách, ale v dalších kolech se vám často stane, že ručním několikametrovým posunem docílíte snížení ceny o polovinu. A pokud občas chcete vést paralelní železniční linku, nedivte se, že AI ji občas znemožní tím, že původní „tažení“ kolejí vymyšlené AI s takovouto možností nepočítalo…
Abych ale stavění jen nehaněl: v nepříliš extrémních terénech funguje plánování tratě naprosto precizně a některé mostní konstrukce a přípojky na trať zvládá herní systém bravurně – zvlášť pokud na to má dost místa a vy od začátku s některými finesami počítáte a terén mu „předpřipravíte.“ Jakékoliv změny a rozšíření nicméně malým peklem jsou. Na druhou stranu je ale stavění tratí a vymýšlení různých přemostění a zákrut pořád zábavné, což je to hlavní. Navíc je v rámci možností intuitivní, kdy nemusíte klikat čtvereček po čtverečku, což by se ale na jednu stranu někdy více než hodilo.
zdroj: Vlastní
Vzhůru za svobodou a penězi
Abyste nicméně nebojovali jen s tím, co přepravit a jak postavit trať, staví před vás tvůrci hry různorodé úkoly. V rámci kampaně budete například vyrábět zbraně a podporovat Sever v Občanské válce, stavět železnici až k západnímu pobřeží, anebo si v rámci scénářů užijete třeba zlatou horečku. Ve všech případech to sice znamená „jen“ převoz zboží sem a tam, nicméně občasné omezení, kam až můžete stavět, nebo co za kolik dostanete, je příjemně osvěžující.
Stejně tak je příjemná pestrost jednotlivých období ve hře přítomných, kdy jednotlivé mezikroky ve výkonnosti mašinek a možnosti využívat třeba speciální druhy vagónů od sebe jednotlivá období odlišují více než dostatečně. Je možná jen škoda, že chybí scénář pro stavění železnice od jejích počátků v roce 1830 až do rozvinuté podoby v letech 1930, ale všemi obdobími si projdete aspoň v odlišných scénářích. Celkem je předpřipraveného obsahu na nějakých 30-40 hodin, takže nudit se nebudete.
Jednotlivé scénáře obsahují různorodé úkoly a postaví vás primárně proti tikajícím hodinám s velmi specifickým úkolem. Nikdy nicméně nesmíte ztratit ze zřetele hlavní cíl: na všem vydělat prachy. Pokud tento základní kapitalistický cíl nesplníte, zkrachujete a nepomůže vám ani fakt, že splníte některý z vytyčených úkolů. Ty jsou v kampani a scénářích dány pevně, ve volné hře se náhodně generují a úplně se jich zbavíte až v sandbox módu. I tady je to ale zábava.
Kdo má akcie, má moc
Ve většině scénářů, v několika kapitolách kampaně, a primárně ve volné hře proti vám totiž stojí několik konkurentů, kteří budují vlastní dopravní síť a vy s nimi v první řadě závodíte o to, kdo postaví železnici jako první a slízne smetanu za doručování potřebných komodit do správných míst. A protože v každém městě může být jen omezený počet stanic, je zvláště začátek především závodem o to, kdo rychleji a lépe propojí co nejvíce měst a získá co nejvíce potenciálních zákazníků. Limitování jste především vlastním umem a vydělávanými penězi – kolem kterých se ostatně točí i burzovní závody.
To, že můžete koupit neutrální průmysl i dodavatele surovin jsem už zmínil – jakmile ale máte konkurenci, musíte se „přehazovat“ a daný subjekt koupit v aukci. Z čísel se vám leckdy protočí panenky, ale investice se často vyplatí – zvláště, pokud půjde o nákup nevýdělečného businessu, z kterého díky železnici vzápětí uděláte nejdůležitější podnik v širokém okolí.
Nemusíte však zůstat jen u neutrálů: v rámci hry lze skupovat akcie vašich soupeřů a přihrávat si tak část jejich zisků do vlastní kapsy. Vše pak pochopitelně může vyústit i stoprocentním odkupem, kdy toho otrapu, který vám svými železnicemi kazil plány, konečně koupíte, a jeho trasy upravíte k obrazu svému. Aukce a obchodování jsou v rámci Railway Empire zpracované opravdu dobře, a přestože jsou jednoduché, dodávají klasickému stavění šťávu. Stejně jako ve hře těší i možnost mikromanagementu, kdy vlakům můžete přiřadit konkrétní posádku a zajistit si tak zajímavé bonusy.
zdroj: Vlastní
Všeho moc škodí
Pochválit se dá i grafické zpracování a uživatelský interface, který působí příjemně jednoduchým dojmem. Jakkoliv je ale jednoduchost a nezahlcení hráče daty ze začátku příjemné, později se možná právě kvůli minimalismu stává stavění nepřehledným. Jakmile máte více než 50 vlaků, je jejich sledování a hlavně reporting, zda někde zbytečně nečekají, brutálně nedostatečný.
K detailnějšímu reportingu si totiž musíte rozkliknout daný vlak nebo aspoň úsek tratě – což už je horší. Moc rád bych si na dvě kliknutí zobrazil třeba vytížení jednotlivých tratí v barvách, abych viděl, kde mám problém a měl bych lépe optimalizovat – to ale v rámci hry nejde. Stejně tak se po odkupu soupeře jen obtížně vyznává ve spleti železničních tratí, které mají najednou úplně stejnou barvu jako ty vaše.
Railway Empire je tak sice zábavnou hrou, která minimálně v počáteční fázi na každé mapě baví, ale v pozdějších fázích trošku skřípe. Nedostatečný reporting, nevyladěné stavění v případě úpravy tratí a další menší detaily vylézají na povrch a hyzdí hru, jako hyzdí rez postarší lokomotivy. Railway Empire si tak užijí fanoušci tycoonů a v počátečních fázích i nováčci v žánru, ale abyste se prokousali pozdějšími fázemi, musí vás hra chytnout. Jádro na to dostatečně zábavné má, nicméně některé oblasti zoufale volají po doladění.
