Když jsem o Rambo: The Video Game psal poprvé v rámci těchto dojmů z GamesComu, bláhově jsem doufal, že už o ní nikdy neuslyším. Naneštěstí Petr Poláček a Aleš Smutný se projevili jako překvapiví masochisté a v průběhu následujícího roku a půl vás zásobovali zprávami o každém prdu, který se kolem této smutné frašky jenom otřel.
A co víc – vy jste to četli a čeští prodejci začali přijímat předobjednávky! V tu chvíli jsem si říkal, že jsem tvůrcům z firmy Treyon možná trochu křivdil – třeba je moje nechuť způsobená jen tím, že Rambo byl hrdina mého dospívání, a že První krev řadím po bok Smrtonosné pasti a Terminátora 2 mezi nejlepší akční filmy, které jsem kdy viděl. Možná jsem jen příliš náročný. A možná, když autoři Ramba po ohlasech z GamesComu odložili o více než rok, je ještě brzy na to lámat nad touhle hrou hůl. Zkusil jsem to tedy podruhé.
Kudy kam?
Hned na začátek mám pro vás jednu radu – nekoukejte se na žádné trailery, gameplay videa nebo jiné marketingové materiály k této hře. Mohli byste z nich totiž získat pocit, že jde o celkem zajímavý titul, ve kterém chodíte po pralese nebo v afghánské stepi, střílíte nepřátele, likvidujete je nožem ve stealth částech a zároveň s tím, jak se vaše postava vyvíjí, získáváte nové schopnosti a zbraně. Na Rambo: The Video Game je ale nejzáludnější právě to, že přestože tento popis vlastně v podstatě sedí, všechny činnosti budete provádět v tom nejodpudivějším a nejnudnějším provedení, jaké si dovedete představit.
Nové herní zpracování Ramba (pamětníci mohou jít poplakat sem) je totiž takzvanou „rail“ střílečkou a spadá tedy do stejné kategorie jako klasické arkádovky typu Time Crisis nebo Operation Thuderbolt. Malá vysvětlivka pro mladší ročníky: Ramba si můžete představit jako klasickou FPS, ke které takřka nepotřebujete levou ruku na klávesnici – hlavní hrdina se pohybuje automaticky a vy tedy jen míříte a střílíte na nepřátele, kteří vyskakují ze všemožných stran. Hrdina tedy vždy popojde, zastaví se, vy chvilku střílíte na statické obrazovce, občas se kryjete, abyste přehodili zásobník, a po vystřílení všech nepřátel se hra posune dál.
Vítejte v pekle
Samotný žánr ale není důvodem, proč je správné aktuální adaptaci Ramba nenávidět. I střílečka na kolejích se dá zpracovat zajímavě, ale lidé z Treyon selhali snad ve všem, v čem se selhat dá. V prvé řadě je samotné hraní neuvěřitelně nudné a všechny pokusy jej trochu oživit končí trapným nezdarem. Panáci na obrazovce jen stojí a střílí a jejich výjimečné pokusy o krytí jsou víceméně směšné.
Dojem statické střelnice z pouti se vývojáři snažili proložit používáním dvou ikonických Rambo-zbraní, tedy luku a nože. Nůž ale používáte jen během jednoduchoučkých quick-time eventů, které ani na nejvyšší obtížnosti nepředstavují žádnou výzvu. Luk je pak snad ještě horší, a to přesně z opačného důvodu.
Pokud zrovna nemáte nasazeny výbušné hroty, musíte poměrně dlouho natahovat tětivu, což při větším množství nepřátel znamená, že musíte mířit ještě předtím, než se nepřítel objeví na scéně. Což samozřejmě zjistíte až poté, co budete danou sekvenci opakovat po desáté. Druhým problémem sekvencí s lukem je fakt, že jakákoliv chyba při míření je potrestána okamžitou smrtí.
Frustrace je stav, který je v Rambo: The Video Game všudypřítomný. Pokud nejste zrovna frustrováni nudou, budete šílet z pomalého přebíjení nebo z nesmyslných okamžiků, kdy v rámci „dřepování“ (jak jsem si pracovně nazval krytí) zapnete omylem tlačítko pro „hněv“ zrovna v okamžiku, kdy nabíjíte nebo kdy se scéna začne přesouvat dál.
Jo, to jsem vám vlastně ještě neřekl – hněv je funkce, kterou v jakémsi nažloutlém bullet-timu nabíjíte Rambovo zdraví tím, že zabíjíte nepřátele. Opruz samozřejmě je, když schytáte pár dávek v okamžiku, kdy ještě nemáte „hněv“ nabitý a zároveň vám hra uloží checkpoint. Zejména v druhé polovině hry tak vznikají situace, za které bych autory poslal na Sibiř.
Nikdy více
Rambo: The Video Game převypráví první tři filmy, přičemž jednička je odbyta doslova bleskově a druhý díl ve Vietnamu a třetí v Afghánistánu získaly mnohem větší prostor. Je to ale vlastně jedno. Herní systém je natolik repetitivní, nepřátelé stále stejní a všechno tak k uzoufání tupé, že samotné kulisy by nevyřešily nic.
Nic neřeší ani vedlejší módy nazvané příznačně „Trautmanovy výzvy“, ve kterých si můžete jednotlivé mise projít znovu s určitými vedlejšími úkoly. A utrpení vás nezbaví ani RPG systém, který autoři do hry integrovali zřejmě v zoufalé naději, že někoho bude při hraní Ramba zajímat, že dostal „+5 damage“. Proboha! Tohle je Rambo – člověk, který zabíjí 10 nepřátel za minutu, má nekonečno nábojů a uzdravuje se zabíjením nepřátel. Proč by mělo někoho zajímat, že jeho střelba bude mít o pět bodíků větší účinnost?
Nakonec jsem na Rambo: The Video Game jednu pozitivní věc přeci jen našel. V rámci nostalgického vzpomínání mě tenhle příšerný herní záprdek přiměl hrábnout do poličky s DVD a pustit si znovu První krev. A vám vřele doporučuji udělat to samé. I po mnoha a mnoha letech je to pořád skvělá zábava.
