Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

22. 9. 2011 13:50 | Recenze | autor: Tomáš Jung |

Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad je milník v historii multiplayerových stříleček. Ovšem pozor, chce to nadhled a silnou dávku optimismu. Kdybych měl zrak krtka a odmítal vidět do budoucnosti, smetl bych tuhle nedodělanou hru ze stolu, jako smradlavou rybu. Momentálně je rozervána tornádem chyb a komunita zuří. Má proč. Jenomže oproti jiným zabugovaným hrám je u Rudého orchestru zřetelné, že má poctivé jádro a až bude napumpovaná desítkami patchů, zaslouží si ještě o stupeň vyšší hodnocení, než jaké jsem ji nyní dal. Zde jsou pádné argumenty.

Virtuální Stalingrad

Atmosféra je první opěrný sloup Red Orchestra 2. Stalingrad je město v troskách a boj o něj je na obou stranách zoufalý. Smrt přichází rychle i nečekaně. Stačí chvilka postávání poblíž okna a najde si vás kulka odstřelovače. Můžete být sebevíce opatrní a stejně zemřete, protože prostředí je tak členíte a rozervané, že si nikdy nemůžete být jisti, kde se nepřítel skrývá. Jsou zde stovky míst, kde se může krčit a jakmile vystrčíte nos, abyste přeběhli do vedlejšího vchodu, už na vás někdo střílí.

Pohyb v polorozbořených domech je úspěšný trhač nervů. V jednu chvíli jste si jisti bezpečností, v druhou ležíte mrtví na sněhu. Stačí přehlédnout jednu díru ve zdi, skulinku v trámech, a je po vás. Hra do vás přenese emoce ze zoufalého boje, z nejistoty přežití i ze strachu z přilétajících kulek, který zde simuluje rozmlžení a třes obrazu. Celková zamlženost grafiky, lahodné zvuky zbraní (třeba ozvučení pušky Mauser i kulomet MG-38 je hodně podobné realitě) a i dokonce hudba, jenž se dynamicky mění podle situace, vytváří působivé válečné unikum.

Ze sýpek na Rudé náměstí

Strhující pocity podněcuje design devíti map, které se snaží držet historické předlohy. Je to vidět zejména na mapě Fallen Fighters představující stalingradské Rudé náměstí včetně dominantních pomníků i obchodního domu Univermag. Historie vykukuje i z mapy Grain Elevator, známých obilných sil, a mimo realitu není ani boj o nádraží nebo továrnu Rudý říjen.

Jak už jsem psal v prvních dojmech z multiplayer bety, zaskočí vás členitost terénu rozrytého krátery, a posetého různými zídkami, zákopy, ploty, sudy a všemožným bordelem, který vznikne, když do domu přilítne bomba. Autoři se s gustem vyřádili při modelování domů a jejich interiérů - zejména boje v patrových budovách na mapě Pavlovs House či Station jsou něčím, co jste dosud nezažili. Nezřídka se s nepřítelem srazíte tváří v tvář, a pak rozhodne rychlejší spoušť nebo bodák v břišní dutině.

Napodobení reálného prostředí je příjemné a dobře funguje i herně. Domy nemají slepé uličky, všude je plno míst, kde se krýt a kam ustoupit, mapy nabízejí desítky alternativních cest z bodu A, do bodu B. Vyváženost map potvrdí až čas, až se mapy naplní větším množstvím zkušených hráčů, kteří je dobře poznají a ovládnou. V každém případě je jejich design výjimečný a už teď mohu napsat, že i zábavný.

zdroj: Archiv

Oficiální trailer ze hry

Drsná virtuální realita

Red Orchestra 2 je k hráči hrubá a neomalená. Není zde žádný zaměřovací kříž, jen skutečná mířidla a bolestně často vůbec netušíte, odkud kulka přilétla. Boj by se dal nejlépe popsat jako číhaná na divokou zvěř. Pohyb na volném prostranství je téměř vždy jistou smrtí, a tak sprintujete, lehnete v díře, počkáte, rozhlížíte se a zase sprintujete. Mnohdy jste schováni dlouhé minuty na jednom místě, nos máte přilepený až na obrazovce a koukáte, kdy se na druhém konci náměstí objeví v okně domu malá hlava.

Pak stisknete klávesu Shift, čímž simulujete zadržení dechu při míření, a vystřelíte, přičemž musíte počítat s balistickou křivkou. Nenechte se však zmást, nejste celou hru v noře, je zde prostor i na rychlou akci, jen musíte mít automatickou zbraň, a těch je ve hře kvůli vyvážení omezený počet. Většinu arzenálu během bitvy tvoří pušky, které je nutné po jednom výstřelu znovu ručně nabít.

Celkově se hraje hodně pomalu a hlavně týmově. Je výhodné se držet vlastního týmu, protože máte šanci, že si ze skupiny osob nepřátelští střelci nevyberou zrovna vás. Je to drsné, ale je to tak. Také úspěšný postup mnohdy zaručuje jen použití dýmovnice hozené velitelem nebo dobře postavený kulometčík, který drží nepřítele pod palbou. Válčení je hodně podobné skutečnosti, alespoň co se týče taktiky.

Válečnické novinky

Red Orchestra 2 přinesla kromě neotřelého prostředí i několik dalších neobvyklých věcí. První je krycí systém. Jakmile přiběhnete k překážce, tak se k ní po zmáčknutí CTRL přilepíte, a pak lze pravým tlačítkem myši vykouknout nebo zase zalézt. Prvních pár hodin tomu nebudete moci přijít na chuť, ale jakmile pochopíte princip boje, systém krytí si zamilujete. Lze také jen vystrčit hlaveň a kropit naslepo, což jsem nikdy nepoužil. Střeliva je málo, a když už mám vyzradit svoji pozici střelbou, tak chci mít jasný cíl.

Jinou věcí je již zmíněné rozmazání obrazu, které nastává, jakmile se dostanete do palby, a je jedno jestli to jsou kulky z vlastních řad nebo od nepřátel. To opět přispívá k pomalejšímu taktickému hraní a obezřetnosti. Z novinek mi hodně vyhovovala schopnost přejít z lehu přímo do sprintu, a pak opět automaticky spadnout do lehu. Obdivuhodné také je, že i když je terén tak členitý, nejste nuceni skoro nic přeskakovat. Postava si sama dokáže vyskočit na nižší překážku a vy se překvapivě plynule pohybujete i v sutinách domů.

Trochu zklamání, i když předpokládaného, přinesl systém velení a pozice velitele obecně. Ten sice může svému družstvu zadávat přes snadno dostupné menu rozkazy, ale v realitě hry to moc nefunguje. Týmy, které chtějí poslouchat velitele a hrát hodně takticky, budou stejně používat hlasovou komunikaci. Osoba velitele je prospěšná zejména kvůli zadávání dělostřelby, či přivolání průzkumného letadla, má schopnost urychlit přivolání posil, a také je šikovné, že na místo, kde stojí, můžete provést respawn. Jinak se výrazněji neprojevuje a ve většině hrách ani nevelí.

MP nebo SP?

V oblasti herních módu je vévodou podle předpokladu Territory, což je prakticky stejný způsob hry, jako nabízela první hra (v řeči „battlefielďáků“ jde o jakýsi Conquest). Obsazujete body, máte na to určitý časový limit, a hra končí po obsazení všech bodů nebo vystřílením posil nepřítele. Trochu jsem sázel na úspěšnost módu Countdown, ale nedopadlo to.

V Conquest módu máte na dobytí určeného místa jen jeden život, a pokud vás zabijí, ale vaším kolegům se ho podaří dobýt a obsadit, obživnete a jde se dobývat další určená pozice. Mód mě nenutil chovat se více opatrně a bát se o jediný život, než tomu je třeba při hraní Territory. Naopak se mi protivila 'tunelovitost' boje, způsobená tím, že se všichni vojáci snaží dostat na jedno jediné místo. Třetí možností je Firefight, což je vlastně Deathmatch, který si oblíbíte z důvodu neomezeného přístupu k jakýmkoli zbraním.

Slíbená je ještě kooperativní kampaň proti AI, na kterou se ale nemá moc význam těšit. Singleplayerová kampaň je nuda, dobrá pouze na procvičení nováčka a lehké osvojení zbraní či krycího systému. Celou ji devalvuje AI, které není úplně hloupá, ale rozhodně se nechová takticky a neumí si poradit s členitým terénem. Red Orchestra 2 je zkrátka multiplayerová hra, hledat v ní něco dalšího by bylo zbytečné.

zdroj: Archiv

Záběry z uzavřené bety; zdroj Dateyourgame

Rychleji a přesněji

Zbraní je ve hře dostatečný počet, ve své podstatě to jsou podobné kusy jako v prvním díle. Obdobně funguje i rozděleni na třídy, tedy assaulti se samopaly, střelci s puškami, a k nim ještě kulometčíci či odstřelovači. V tom se nic nezměnilo a ani k tomu nebyl důvod. V dnešní době se dobrá multiplayerovka neobejde bez statistik a záznamu bojové činnosti, a tak i Red Orchestra 2 je nově má. Dokonce se v nich lze rozvíjet ve více směrech.

Čím častěji například hrajete za střelce s puškou, tím více se zlepšujete ve třídě střelce v rychlosti běhu, výdrži sprintu či odolnosti vůči stresu z prolétajících kulek. Dále pak vylepšujete i samotné zbraně, u nichž se pomalu zrychluje přebíjení, snižuje zpětných ráz nebo se zvyšuje rychlost, s jakou si přihodíte k líci mířidla. Je třeba však napsat, že systém není moc motivující; zlepšení, přibývají po jednotlivých procentech, dlouho nejsou znát a odemykatelné upgrady nebo bonusové zbraně nejsou žádné terno.

Do tanku nelez

Silné zklamání přinesly bitvy tanků. Pouze jediná mapa (Gumrak) je čistě tanková, všude jinde je pouze pěchota, nebo tank sloužící jako podpora pěchoty. Kdo se těšil na tanky a žral z videí animace posádky uvnitř stroje, asi bude posmutnělý. Ano, boj v pancéřácích vypadá efektně, má šťávu, ale tanky jsou ve hře spíše utlačovaní chudáci. Však jsou také jen dva!

Autoři slibují další tanky a obrněné transportéry dodat v bezplatném patchi (Panzerkampfwagen III J SdKfz 251/1 Halftrack, T-70 a Universal Carrier), ale je to pořád málo. Museli by přijít i s nějakou novou tankovou mapou. Uvidíme, co čas přinese, ale zaručeně bude trvat hodně dlouho, než se Red Orchestra 2 v obrněncích vyrovná svému předchůdci. Naštěstí jsou pěchotní mapy i boj blátošlapů perfektní.

Přežijete chyby?

Teď se vrhneme na všechny ty chyby. Zásadní nepříjemnosti pramení ze špatné optimalizace systému. Jsou borci, kteří vlastní špičkové počítače a nemohou se dostat na rozumný počet snímku za sekundu. Jsou machírci, co mají průměrné počítače a šlape jim to obstojně. Je to sázka do loterie. Red Orchestra 2 je zvláštní grafický výtvor, obsahuje mnoho jednoduchých a nevzhledných textur, které vylezou na povrch, jakmile vypnete všechny možné efekty (Bloom, Blur, Depth Of Field...), abyste získali plynulejší běh. S efekty však hra vypadá skvěle a oko potěší i luxusní animace vojáků při běhu, střelbě nebo zásahu.

Štvaly mě nefungující statistiky, časté poskakování obrazu (micro-stuttering), kolísání FPS od 30 do 70, chyby v texturách či padání hry. Je třeba si však uvědomit, že tohle jsou vyloženě technické chyby, design hry i její originalita mají stále navrch. Samostatnou otázkou pak je vyvážení účinnosti zbraní jednotlivých stran, na které si řada hráčů stěžuje. Avšak krom viditelně malého účinku granátů nebo přehnané přesnosti pušek, je to více než sporné. Výsledek v bitvě je totiž silně ovlivněn počtem zkušených hráčů. Stačí jeden či dva borci v týmu navíc, co znají složité labyrinty map, a hned to začne budit dojem, že jedna strana snadno prohrává. O vyváženosti zbraní opět rozhodně až čas.

Pro každého

O Red Orchestra 2 je možné tvrdit, že dokázala udělat realistický boj akceptovatelný pro každého. Je drsná a tvrdá, ale zase poskytuje hráči způsoby, jak takové nemilosrdné bojiště přežit, ať již systémem krytí, účinnou krycí palbou nebo drobnostmi typu přesunů leh-sprint-leh. Přístupný realismus, generující poctivý strach, navíc spojený s ojedinělou atmosférou, vytvořil válečný titul, jaký tady už dlouho nebyl. Nebýt všech technických chyb a nedodělků, byla by to jasná devítka. A jsem pevně přesvědčen, že až se přežene bouře patchů, tak se na to magické číslo hra vyšplhá. V této chvíli se však nedá svítit. Je třeba zatnout zuby a čekat, stojí to za to.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Pod mlhou chyb se zjevují obrysy skvělé multiplayerové střílečky, která se nebojí vyskočit z arkádového proudu a mučí hráče realismem i týmově založeným hraním. Přináší také několik ojedinělých přístupů k online válčení. Začátky jsou bolestivé, ale atmosféra Stalingradu vás nepustí pryč.

Nejnovější články