Úplně první Resident Evil s Jill v hlavní roli vyšel před týdnem a 24 lety a dá se říct, že prakticky definoval žánr survival hororů. Když o tři roky později Capcom přišel s trojkou, měla Jill po dobrodružství s Chrisem Redfieldem z hlediska série něco za sebou a s tím vyrostla také očekávání. Podobná situace nastává i tentokrát vzhledem k tomu, že si na sebe loňským remakem dvojky studio upletlo solidní bič.
Resident Evil 3 se na první pohled dočkal stejně luxusní péče jako dvojka. Capcom to opět vzal opravdu od podlahy a pavučiny z roku 1999 vymetl tak dokonale, že mu na hromádce zůstalo jen pár postav, zombíci, zasazení a několik ikonických lokací. A samozřejmě Nemesis, který byl nenápadně uklizen z podtitulku originálu.
Jestli jste při hraní dvojky v každé druhé uličce zamačkávali nostalgickou slzičku, tady se vám to příliš často stávat nebude. Příběhová kostra zůstala víceméně stejná, ale pocit povědomosti se vytratí rychleji, než stihnete říct Raccoon City.
Jill Valentine se jedné vlahé zářijové noci probouzí z nočních můr ve svém neuklizeném bytě. Že není zrovna hospodyňkou roku, přestane hrát roli přesně ve chvíli, kdy její apartmá zdemoluje podivná příšera s nadpřirozenou silou. Jako by nestačilo, že za okny zrovna zuří zombie apokalypsa.
zdroj: Capcom
Emancipace v časech T-viru
Příběh Resident Evilu 3 se odehrává ještě před útěkem Leona a Claire, později souběžně s ním. Jill, bývalá vojačka a členka elitní jednotky S.T.A.R.S., má během pár chvilek plné ruce práce, aby posbírala přeživší a posadila je do metra ven z města.
Všechno se zkomplikuje, když se setká s údernou jednotkou zlovolné korporace Umbrella, která je za vypuštění T-viru zodpovědná. Na rozdíl od dvojky tentokrát nemáte na výběr mezi vícero postavami, ale kromě Jill se na střídačku ujmete ještě Carlose. Úplně zmizely také příběhové volby.
Původní trojka nebyla kdovíjaké scenáristické zlato, Capcom se tady nicméně snaží trochu nešťastně reflektovat změny ve společenském diskurzu. Jill tedy už zombíky nekosí v minisukni a topu bez ramínek: její verze pro rok 2020 nápadně připomíná další omlazenou hrdinku naší doby, Laru Croft. A to vlastně i chováním.
Jestli původně byla málomluvná a Carlosovy pokusy o flirt zarazila až v krajní mezi, tady je oprsklá od prvního setkání a v hovorech nestírá jen svého svůdníka, ale i jeho o generaci starší nadřízené. Určitá předpojatost k agentům Umbrelly je v jejím případě pochopitelná, image holky drsné víc než šmirgl ale moc nekoresponduje s tím, jak se ji příběh zároveň snaží vylíčit jako zranitelnou a vlastně křehkou. Dialogy ve výsledku vyznívají přihlouple, když Jill popáté opakuje, že nepotřebuje zachraňovat, aby si vzápětí řekla o pomoc a Carlos i popáté v posledním momentu zachránil situaci.
Tohle už tady jednou bylo...
Scénáři navzdory se ale od devadesátých let posunulo prakticky všechno. Technologická stránka dopadla podobně jako u dvojky na výbornou a remake vypadá adekvátně dnešním grafickým poměrům – tedy soudě dle dema, které jsem odehrála na PC. Na PlayStationu 4 ve verzi Slim hra sahá po určitých kompromisech, ale co bych chtěla od méně výkonné větve končící generace. Pořád ovšem vypadá velmi obstojně a hýbe se plynule.
S fixní kamerou se opět můžete rozloučit a přivítat pohled zpoza zad, který by teoreticky měl napomáhat hororové atmosféře, jako to dokázala právě dvojka, ale… Na druhý pokus to nějak nefunguje. Alespoň na mě ne. Citlivost na lekačky máme každý trochu jinde, od survival hororu ale čekám, že se o svoje svěřence budu bát, což se tady prakticky nestalo.
Vidím za tím hned několik důvodů. Zatímco v nedávném demu se zdálo, že se Nemesis bude objevovat v rámci lokací a úspěšně vyvolávat úzkost tím, že musím myslet na sbírání předmětů a hledání správné cesty, když mě nahání, v ostré verzi se tyto situace odehrávají úplně jinak.
Zapomeňte na všudypřítomného Mr. X, který vás svým náhlým zjevením dokázal překvapit a vyděsit, aniž by byl při tom nahánění kdovíjak intenzivní, ale o to byl tvrdohlavější a vytrvalejší. Nemesis se objevuje jen a pouze v pár naskriptovaných pasážích a většinu času je nepřítomný. Až trochu zapomenete na to, že má být tou největší hrozbou.
zdroj: Capcom
Přežívejte v blahobytu
Velkou hrozbou nejsou překvapivě ani zombíci. Jill dostala do vínku úhybný manévr navíc a její věrný nůž je na rozdíl od originálu nerozbitný, ale upřímně, mimo „nožový průchod“ ho nebudete potřebovat. Munice a materiálu se na standardní obtížnost všude válí habaděj a když říkám habaděj, tak tím myslím, že jsem některé náboje ani nesbírala.
Ne proto, že bych neměla místo, ačkoliv pořád operujeme s omezeným inventářem, kde si ručně musíte kombinovat kytičky, střelný prach a používat páčidlo na zámky. Spíš jsem věděla, že dalších šest patron do brokovnice patrně nebudu až tak nutně potřebovat, když jich mám v inventáři stabilně 40.
Velmi benevolentní jsou checkpointy i množství bezpečných útočišť s psacím strojem, kde si v případě potřeby můžete vydechnout. Alespoň tady funguje určitý aspekt tísně a následného uvolnění, které přichází s prvními tóny uklidňující klavírní melodie, sotva se za vámi zabouchnou dveře.
Hudební doprovod je mimochodem skvělý prakticky pořád, snaží se budovat jakousi gradaci a pomáhat leckdy unylému tempu. Jenže když se většinu času necítíte ohrožení, nemůžete chvilkové bezpečí náležitě docenit.
Pořád si můžete zapnout hardcore mód bez automatického ukládání, kde jsou zdroje vzácnější a nepřátelé tužší, i k umírání mám ale dost zásadní výtku. Umřela jsem během prvního osmihodinového průchodu sice dostkrát, jenže prakticky bez výjimky kvůli nepřátelům, kteří vás sejmou jednou ránou, pokud se k vám dostanou příliš blízko. Jestli je něco frustrující, tak umírat v nemocnici pořád na jednom místě, protože jste se zase zasekli o ty stejné dveře jako už třikrát předtím.
Jednu výzvu s kolou s sebou, prosím!
Na čem jsem se naopak nezasekla, jsou logické hádanky. Ty totiž prakticky přestaly existovat a všechno, co potřebujete ke kompletnímu průchodu, najdete systematickým průzkumem ještě usnadněným barevným znázorněním místností na mapě. Dokonce i kódy k sejfům vám někdo v dokumentech zvýraznil, abyste je náhodou nemuseli na třech stránkách hledat sami.
V oboru herního designu nejsem kdovíjaký staromilec, ale Resident Evil 3 mě trochu moc vodil za ručičku. U povědomých dveří na povědomé policejní stanici mi tak nezbývalo než si postesknout a zavzpomínat na dobu před… jedním rokem. Hm.
Paradoxně nejvíc jsem si tak nakonec užila to, čeho jsem se obávala, když jsem recenzní kopii dostala na PlayStation: střílení. Jill začíná s obyčejnou pistolkou, přes brokovnici se ale postupem času propracuje i ke granátometu a v závěru si osahá i ikonický magnum, u něhož trefně poznamená, že nepřátelům způsobí nejeden bolehlav. Carlos si většinu času vystačí s útočnou puškou s bambilionem nábojů.
Pokud i přes všechny ústupky standardní obtížnost nebudete zvládat, je vám k dispozici asistovaný mód, kde máte rovnou odemčená políčka v inventáři, pušku, asistované míření, a dokonce i regeneraci zdraví (považte!).
Nechci vás nabádat k plýtvání, ale pokud budete zklamaní v oblasti survivalu, zkuste staronového Residenta brát alespoň jako kvalitní zombie střílečku. Ustřelování končetin a rozprskávání hlav infikovaných je totiž jaksepatří zábavné. Nebo spíš jak se nepatří? Přece jen to byli nevinní civilisté, popeláři, lékaři, kolegové policisté.
No nic, zkusím nemyslet na to, jak moc se aktuální pandemická situace podobá epidemii v Raccoon City (C-corona City?). U zoufalého dopisu jedné ze sester, v němž se těsně před smrtí trápí profesním selháním, protože nemohla pomoct všem pacientům, to ale nebylo tak úplně možné.
zdroj: Capcom
Znovu a bohužel ne lépe
Stejně jako v případě dvojky se vám po dohrání odemkne obchod s dodatečnými skiny, předměty a zbraněmi, stejně jako se vás hra bodovým a písmenkovým hodnocením snaží motivovat k dalším průchodům. Zatímco první remake mě donutil dát si rovnou všechno znova s cílem nepoužít ani jeden léčivý předmět, tady s rozjezdem druhého pokusu přinejmenším chvíli počkám. I když posbírat všechny figurky s houpajícími hlavičkami mě trochu láká.
Řemeslně je Resident Evil 3 poctivý, je na něm vidět velký kus práce i hodně peněz. V hororovém žánru ale bohužel málokdy napodruhé funguje to, co poprvé bohatě stačilo, a tady se recykluje ve velkém. Pasáž ve stokách a podzemní laboratoři, což jsou asi největší tropy hororů, jsem si odbývala se skřípěním zubů, naopak scéna u hodinové věže byla jednou z mála, které mě ovály jakous takous nostalgií a fungovaly na jedničku.
Dokážu si představit, že na případné nováčky série bude remake třetího dílu působit výrazně jinak a dost možná i líp. Nicméně jsem si jistá jednou pravdou: Když jeden dělá podruhé totéž, není to totéž.
