Pekelný express
Resident Evil Zero předchází událostem prvního dílu - v roli mladičké Rebeccy Chambers se tak dozvíte, jak se dostala do děsivého panského sídla nedaleko Raccoon City, kde se později setkala s Chrisem Redfieldem. A jak to vlastně všechno společnost Umbrella způsobila. Osmnáctiletá Rebecca totiž společně s dalšími členy speciálního komanda S.T.A.R.S. vyráží do arklayského pohoří, aby tam prošetřili znepokojující zprávy o útocích, které jeví známky kanibalismu. Jak už to ale v Resident Evil hrách chodí, policejní helikoptéra má poruchu a nouzově přistává uprostřed hlubokého lesa – čirou náhodou nedaleko podivného opuštěného vlaku.
Jakmile vstoupíte do zatuchlého kupé, věci (i vlak) se dají do pohybu. Narazíte totiž na uprchlého (údajného!) masového vraha Billy Coena, se kterým musíte chtě nechtě navázat spolupráci, abyste se ubránili nočním běsům – a že jich v nevelkém Ecliptic Expressu je! Vlak je navíc správně klaustrofobický a celkově jsou stísněné vagóny stále ještě velmi neokoukaným prostředím. Divím se, že se více hororů neodehrává v tomto prostředí – a vtipy na české dráhy stranou.
Celá hra se ale pochopitelně neodehrává jen ve vlaku, to by se prostředí brzy okoukalo. Zanedlouho po začátku se dostanete do dalšího rozlehlého sídla, kde Umbrella splétala své zlotřilé plány, a posléze i do dalších lokací. Přesto nějakou výpravnou záležitost nečekejte, Resident Evil Zero je spíše komorní záležitost.
Tak dělej něco!
Jsem sice fanda série Resident Evil a zvlášť na první tři díly nedám dopustit, ale celkem rozmrzele jsem zjistil, že s přibývajícím roky už nejsou tak dobře hratelné jako kdysi – platí to bohužel i o Resident Evil Zero. Na vině je především toporné ovládání a nepřehlednost některých scén kvůli filmovým záběrům statické kamery. Jasně, jestli máte tyhle staré klasiky „naběhané“ a víte, odkud na vás co vybafne, pak to jako problém nevnímáte, ale od hry z roku 2002 bych přece jen čekal něco lepšího. Pokud vlastníte gamepad, raději zkuste nastavit alternativní způsob pohybu, který je o něco svižnější a obratnější. Při hraní na klávesnici to ale ani potom nefunguje ideálně.
Jenže statické záběry a celková pomalost či těžkopádnost hry jsou přeci jedny z aspektů, které z Resident Evil her udělaly kult, nebo ne? Odpověď není jednoznačná. Ve své době se totiž jednalo o chytré řešení slabého výpočetního výkonu PC a konzolí, které si nemohly dovolit rychlou a detailní polygonovou grafiku – proto tvůrci vymysleli statická pozadí a dlouhé nahrávání, maskované za napínavé animace s otvíráním dveří. V roce 1996 to bylo fajn, o šest let později už moc ne, i když grafika byla stále pěkná a atmosféra fungovala.
zdroj: Archiv
Resident Evil Zero sice staví na solidních základech remaku Resident Evil, ale ze hry je cítit, že se ji snažili autoři alespoň něčím odlišit, i když pořádně nevěděli jak. Na zastarávající systém proto navěsili spolupráci dvou postav – Rebeccy a Billyho. Dříve se jednalo o kritikou vřele přijatý prvek. Dnes? Dnes bych dokázal napsat celou kapitolu o tom, jak se druhá postava (většinou mezi oběma hrdiny můžete libovolně přepínat) chová jako naprostý… trouba. Na nepřátele reaguje až v bezprostřední blízkosti, takže svou slabou pistolkou střílíte do blížícího se monstra, zatímco druhá postava zírá do zdi tak dlouho, dokud necítí smrdutý dech na zátylku.
Parťák navíc neumí adekvátně měnit zbraně. Až se vám Billy někde zapomene a do poletujících a prakticky neškodných vran vysází drahocenné broky, nedej bože granáty, zbydou vám jen oči pro pláč. Občas se stane, že počítačem řízená postava nedokáže přelézt překážku a musíte to udělat ručně. Jindy vstoupíte do další místnosti, vytrpíte si dlouhou animaci otvírání dveří, a následně zjistíte, že jste sami – protože to druhé pako zůstalo v předchozí lokaci, kde střílí granátometem do vran!
Chování druhé postavy v boji můžete ovlivnit jen minimálně, na druhou stranu je ale ve hře několik zajímavých hádanek, které vyloženě vyžadují větší či menší kooperaci obou protagonistů. Občas vás navíc hrátky osudu rozdělí úplně a jedna postava se vydá zachránit tu druhou. Nečekejte však nějaké prohlubování vztahů mezi hlavními postavami. Dialogy a ostatně celý příběh, snažící se rozebrat události ohledně epidemie T-Viru, se nesou přesně v duchu celé série: jde o těžké béčko, s čímž se ale počítá.
Žonglování s předměty
Resident Evil Zero se hrdě hlásí k odkazu prvních dílů a je tedy především atmosférickou akční adventurou s nezanedbatelným množstvím hádanek. Některé jsou triviální, třeba nalezení správného klíče k zamčeným dveřím, jiné po vás chtějí, abyste dle charakteristik seřadili zvířecí sochy. Do třetí kategorie pak spadají hádanky, které jsou bez nápovědy a návodu docela hardcore.
Bohužel je často obtížnost uměle vyšroubována tím, že inventáře obou postav srazili vývojáři na pouhých šest políček, přičemž některé zbraně či nástroje zabírají hned dva sloty. Připočtěte si k tomu nutnost tahat s sebou aspoň jeden léčivý předmět i balíček nábojů a máte z toho Tetris. Navíc ze hry zmizely tradiční odkládací bedny, které sice byly nelogicky propojené napříč hrou, ale jako herní prvek fungovaly dobře. Místo toho můžete v Zero předměty odkládat kamkoliv se vám zamane – v okolí psacího stroje, kde si tradičně ukládáte pozici, tak bude na zemi větší nepořádek než v dětském pokoji. A za dveřmi možná také, protože místnosti mají bůhvíproč limit na počet předmětů. Přebytečné věci tak budete trousit všude možně a pak se pro ně z dost velkých vzdáleností zase vracet.
Takzvaný backtracking, tedy nutnost neustále se vracet na již navštívená místa, patří mezi charakteristické rysy prvních dílů série. Nemusí to však být nutně na škodu. Vývojáři totiž správně pochopili, že když se hráč cítí v nějaké lokaci bezpečně, jde o ideální záminku jej vyděsit nějakou nečekanou událostí.
Pořád to slušně šlape
Takže to máme nepříliš inteligentního AI parťáka, těžkopádné ovládání a místy dost frustrující správu předmětů. Co tedy vlastně Resident Evil Zero dělá správně? V první řadě disponuje stále parádní atmosférou a překvapivě velmi slušnou grafikou. Prakticky kdykoliv, když zrovna nezíráte na statickou obrazovku inventáře a hloubáte nad tím, který předmět zahodit, uznale pokyvujete hlavou, jak dobře se vývojářům podařilo remasterovat více než třináct let starou hru. I na poměrně velkém monitoru s 28‘‘ úhlopříčkou totiž vypadají statická pozadí, převedená do formátu 16:9, ostře a detailně. Jistě, pořád to jsou jen strnulé obrázky doplněné mlhou nebo plápolajícím ohněm, ale v kombinaci s trojrozměrnými postavami vypadají k světu. Jednotlivé místnosti jsou detailně propracované a v některých momentech si vážně nejste jistí, zda se díváte na polygonový objekt (se kterým lze většinou hýbat), nebo na renderované pozadí. Výjimkou jsou snad jen předměty jako náboje či léčivé bylinky, které ale poznáte snadno.
Ke grafice si připočtěte nejrůznější pazvuky, skřeky a hrdelní chroptění kombinované s tematickým soundtrackem a výsledkem bude až nečekaně pohlcující atmosféra. Možná není tak tíživá, jako v Resident Evil HD Remaster, protože vás doprovází druhá postava a nesvírá vás pocit absolutní samoty, ale hrát v noci se sluchátky na hlavě je stále jen pro otrlejší jedince.
zdroj: Archiv
Pochvalu zaslouží i solidně zrestaurované renderované animace, na které bývali v Capcom vždycky machři. Sice se tu a tam projeví lehká komprese, avšak ve srovnání s tragickým vizuálem PC verze Resident Evil 4 je to stále nadstandard. A navíc se v nich objeví i klasický záporák Albert Wesker!
Škoda jen, že se vylepšení týkají především audiovizuální stránky a na zbytek se v podstatě nesáhlo. Oč by bylo hraní příjemnější, kdyby se v okamžiku smrti objevila nabídka s načtením poslední uložené pozice. Ale kdepak, hezky si vystojíte zatmívačku, loading, pomalé rozjasnění hlavního menu, výběr Load Game, další zatmívačka, výběr uložené pozice, další loading a konečně jste tam, kde jste si před půl hodinou hru uložili. To samé platí třeba pro ovládání: proč nemůže být mapa nastavená na tlačítko M? Různých drobností, jak hru zpříjemnit, a přitom nezjednodušovat, by se našlo více.
Nalaďte se!
Resident Evil Zero je i přes výše zmíněné výhrady příjemný závan dob minulých. Nechytne asi úplně každého, protože problematické prvky (neustálá práce s inventářem či neschopný parťák) si někdo může vyložit jako zastaralý design, zatímco pro dalšího jde o skvělou hardcore hratelnost ze staré školy. Rozhodně nemám nic proti starým klasikám, a jestli sledujete naše páteční retro, asi uznáte, že jsem ten poslední, kdo by si chtěl bezdůvodně vylévat žluč na starší hry. Jenže v případě remasteru Resident Evil Zero jsem měl pocit, že spíš soupeřím se zastaralým gamedesignem než s děsivými monstry a vychytralými hádankami.
V recenzi rok starého Resident Evil HD Remaster jsem psal, že se v podstatě jedná o nostalgické sousto pro pamětníky, kteří si první „RESI“ pamatují a chtějí si osvěžit vzpomínky. I když se jednalo o solidní akční adventuru, lezly z ní na všechny strany archaické herní prvky, které nebyly vidět jenom přes růžová sklíčka nostalgických brýlí. Jenže kolik z vás zná (a hrálo) Resident Evil Zero, původně exkluzivitu pro Gamecube? V tomhle případě budete potřebovat nostalgické brýle znovu, ale s mnohem většími dioptriemi.
Navíc ani tentokrát nenabízí remaster žádaný dokumentární obsah ve formě videa o vývoji či vývojářského komentáře. Skvělá by byla i možnost přepínat mezi starou a novou grafikou, která rovněž chybí. Jedinou skutečnou obsahovou novinkou je tak veskrze absurdní Wesker mód, který se zpřístupní po prvním dohrání, ale dělá z hororu spíš komedii. Weskerovy superschopnosti se zkrátka do designu původní hry nehodí...
Zero je tím pádem opět remaster zacílený především na fanoušky původní verze, kteří si chtějí k její bezpochyby parádní atmosféře po letech znovu přičichnout. Avšak ani ostatní nemusí hledat štěstí jinde. Stačí, když se naladíte na tu správnou notu, pořídíte si gamepad a necháte se vtáhnout do pomalého a poněkud rozvláčného dobrodružství, které má ale stále své kouzlo.
