Retro City Rampage - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Retro City Rampage - recenze

24. 10. 2012 20:00 | Recenze | autor: Ondřej Švára |

Demaky a jiné retro rarity nerecenzujeme tak často, proto bylo Retro City Rampage vskutku neobvyklým soustem ke kritickému zkonzumování. Co je to vlastně za hru? Na první pohled je to další z mnoha pokusů o rozezvučení struny nostalgie. Armáda starších hráčů, ochotných se ohlédnout do minulosti, se samozřejmě každým rokem rozrůstá, a není proto divu, že je současný trh zaplaven obnovenými plošinovkami, mnoha remaky starých fláků a dokonce i starými neupravenými hity, které vydavatel pouze znova zprovozní a označí je nálepkou „classics“.

Retro City Rampage je však trochu jiný výlet do minulosti. Je velmi zvláštní, netradiční a svým způsobem i ojedinělý. A to hned z několika důvodů. Předně, když už chce dneska někdo vydělat na nostalgii, neriskuje a vyrábí hru přesně dle dobové doktríny. Takřka pásovou výrobou tedy vznikají 2D plošinovky, obohacené maximálně o hezký výtvarný styl a fyzikální engine. Retro City jde však proti všem zažitým představám, a přestože se plnou měrou ohlíží za osmdesátými léty a jejich osmibitovým hraním, dělá to skrz žánr, který v této době paradoxně ještě neexistoval. Retro City Rampage je totiž městská akce - se vším, co k tomu patří.

Osmibitové Liberty City

Ocitáte se v roli raubíře, jenž ve městě Theftropolis potřebuje dokončit tajný stroj času, což ho dožene k vraždám a loupežím, za nimiž cestuje náhodně ukradenými auťáky a s policií v zádech přejíždí stovky náhodných chodců. Ano, Retro City Rampage je věrná kopie Grand Theft Auta. Včetně top-down pohledu, včetně naprosto volného pohybu a postranních misí a s všudypřítomným nádechem anarchie. Pokud by GTA nevzniklo v roce 1997 ale o deset let dřív, vypadalo by přesně jako Retro City Rampage.

Tenhle de facto demake GTAčka jde však ještě dál. Městskou akci totiž nejenže dost nezvykle roubuje na osmibitové hraní, ale svůj hlavní trumf vidí v totální poctě všem slavným hrám z osmdesátých let a celé tehdejší zábavě a kultuře. Na podvozku GTAčka se tedy bláznivě střídají Batmani a Mega Mani, a přitom to nějakým záhadným způsobem funguje a vytváří parádní atmosféru.

Jedna ikona vedle druhé

Ačkoliv je herní plocha Retro City i jeho hratelnost plně gtačkovská, dílčí mise jsou reminiscencí na herní či filmové klasiky, které s GTA nijak nesouvisejí.V jedné tedy postupujete technicistním komplexem jako kdysi v Contra, v další nasadíte protonový batoh z Krotitelů duchů a komu se poštěstí, setká se i s panem T. z A-Teamu nebo zaslechne úlisný štěkot pejska z Duck Hunt.

Těch narážek na minulost je opravdu celá řada. Vtip je ale v tom, že Retro City je z velké části parodie, takže tu nic neexistuje pod pravým jménem - z Gameboye je tu Super Vblank Video Brick a Batmana odhalíte jenom díky jeho typickému prckoletu. Jinak se jmenuje „Biffman“ a je docela k smíchu.

Odhalit všechny narážky na osmdesátkovou kulturu tedy znamená pamatovat si dokonale onu dobu a vzhledem k tomu, že je to skoro nemožné, hra vlastně dávkuje nostalgii každému podle toho, kolik si zaslouží. Někdo se pousměje na dynamickou hudbou, která jako by vypadla z trilogie Želv Ninja, zatímco jiný si všimne Paperboye, když v jednom úkolu rozváží na kole noviny.

Díky reminiscencím na konkrétní staré hry se v Retro City téměř s každou misí pojí trochu jiná hratelnost a design prostředí. Zkušenější hráč však brzy narazí na malý problém. Pokud zná opravdu hodně klasik a zná je dobře, nakonec zjistí, že mise z Retra nedokáží své vzory věrně napodobovat v hratelnosti. Kdo hrál Contra, rád si na ni teď vzpomene, ale je to jen pozlátko. Retro City má svoji vlastní hratelnost, vlastní interface a vlastní ovládání, takže kdo chce opravdové Contra, musí si ji sehnat. V Retro City se hraje trochu jinak, kompromisně.

Kam to běží mé supersonické boty?

Přesto Retro City doslova stříká zábava z uší. Tím, že hra vychází z konceptu GTA, je její atraktivita zajištěna. Příběhová kampaň nabízí asi šedesát misí a k tomu si připočtěte i čtyřicítku bočních questů, které hra obohacuje mnoha vtipnými nápady, pro něž už moderní doba ani nemá cit. Příklad?

Když už jsem zmínil Biffmana, vzpomínám si, jak jsem ho musel v jednom úkolu sledovat. To je typická GTAčkovská věc, ale vzhledem k tomu, že Biffman, teda Batman, má ve hře své roky a v biffmobilu už jen decentně lechtá plyn, vašeho hlavní hrdinu hlemýždí tempo tak uspává, že se musí průběžně občerstvovat kávou z pouličních automatů, aby to nezalomil. To ho samozřejmě zdržuje a odvádí od pozornosti. Zcela běžná mise tak dostává úplně nový grif.

Řada úkolů je též zpestřena „setkáním s budoucností“, takže není nouze o šílené powerupy, bonusy a výbavu. Obujete třeba supersonické boty, s jetpackem postrašíte lidi z výšky a někdy se vaše tělo promění doslova ve válec, s nímž zničíte vše, co se před vámi jen pohne. S tím jak hra pokročí, budete řešit i zajímavé puzzly a velké bitvy s bossy. K celkově herní náplni nejsou výhrady, máte tu vpravdě GTAčkovský obsah s mnoha dosud neviděnými bonusy.

zdroj: Archiv

Trpím, tedy jsem

Na druhou stranu však Retro City dokonale kopíruje osmdesátá léta i v celkové herní obtížnosti a to je docela průšvih. Nic proti výzvám, ovšem autor hry občas nezvládl design misí a z některých vyrobil úplná retro mučidla. Například dostanete úkol házet na auta výbušniny, jenže počet plechových obětí je stanoven dosti vysoko a časový limit naopak vyprší dřív než se rozkoukáte.

Vidíte, přece tohle někomu připadalo slabé, takže když vyrazíte na jindy ucpanou magistrálu, nyní ji uvidíte sotva poloprázdnou. A k honění sporadicky projíždějících aut si ještě připočtěte vlastní nešikovnost, kdy si bomby házíte doslova pod nohy a také dotěrnost městských policajtů, takže nakonec hrajete jednu misi patnáctkrát a rozhodně se u ní nebavíte. Podobných zákysů je bohužel ve hře celá řada. Trpělivost je u Retro City nutností.

Stovky lidí přejel na cestě k holiči

Jestli však občasnou frustraci překonáte, zjistíte, jak nádherně je Theftropolis vymodelované a s jakou péčí a citem pro detail bylo skládáno domek po domku. Nejde o grafiku, ta je samozřejmě věrně pixelatá, zkrátka osmibitová a z dnešního pohledu ještě mnohem horší, než třeba ta v Terrarii, o které jsme si mysleli, že je tedy hodně retro…

Ale Theftropolis žije obsahem. Můžete třeba navštívit kasino, zajít k holiči (pro parádní osmdesátkové afro), udělat si tetování, zapařit arkádové videohry nebo se projet metrem. Theftropolis si v ničem nezadá s Liberty City. V tomto ohledu by to před pětadvaceti lety byla skutečná revoluce. Škoda jen, že veškeré služby a mezihry nejsou na mapě města nijak trvale označeny, takže si je musíte buď zapamatovat, nebo se smíříte s tím, že je budete navštěvovat zcela náhodně, když pojedete zrovna kolem. Trochu podivný přístup k hernímu rozhraní, není-liž pravda?

Jistě chápete, že Retro City Rampage je především speciální zboží pro milovníky osmibitové herní historie. To je diagnóza sama pro sebe. Ani za prašivých patnáct dolarů proto tahle hra není pro každého. Netvrdím sice, že se současní teenageri nechytí, ale asi sotva mohou docenit například stylový výběr barevných režimů, kdy hra může běžet ve stejných odstínech a konturách, jako kdysi na NES, Atari či počítačových adaptérech EGA a CGA.

Na druhou stranu pochybuji, že právě takoví lidé dnes četli toto recenzi. Pro nás ostatní je tedy Retro City Rampage parádní a docela zvláštně zpracovanou vzpomínkou na minulost, která si zaslouží vaši pozornost i peníze. Nebýt několika menších omylů a chyb, byl by to zcela ideální „Burian pro herní pamětníky“.

Ondřej Švára

Verdikt:

Tahle hra bezostyšně kopíruje Grand Theft Auto a ještě k tomu i celou herní kulturu osmdesátých let. Přesto je to vlastně neuvěřitelný originál a perla pro milovníky retra. Ani těch pár chyb a vysoká obtížnost by neměly odradit ty z vás, kteří si pamatují hraní na osmibitech.

Nejnovější články