Rise of Argonauts - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Rise of Argonauts - recenze

13. 4. 2009 0:00 | Recenze | autor: Redakce Games.cz |

Starořecká mytologie je hluboká a na materiály extrémně bohatá studna. Tvůrci hry zakroutili eposu o Argonautech krkem a rozhodli se ho vyprávět po svém. Nepřehnali to?

Autor: Miloš Bohoněk
Publikováno: 13.dubna 2009
Verze: PC/finální/americká
Doba recenzování: 1 měsíc


Obrázek zdroj: tisková zpráva Povinná četba na střední – tož zážitek nezapomenutelný! Žel bohu, vzpomínky to nejsou pranijak příjemné a mně ještě teď naskakuje husí kůže při myšlenkách na Babičku nebo F.L. Věka. Jistě, literární díla to jsou rozměrů legendárních, leč v 16 letech se jimi prokousá málokdo. Na rozdíl od takových Starých řeckých bájí a pověstí od Eduarda Petišky, ty by měli češtináři servírovat každý rok! Povinná četba mi možná znechutila literaturu, ale Petiška ve mně zapálil plamen nadšení pro řeckou mytologii. O to více jsem si proto užil jinak i tak skvělé Age of Mythology či Titan Quest a pochopitelně jsem se nemohl netěšit na další starořecký herní kousek – Rise of the Argonauts. Příběh Iásóna a jeho Argonautů je prostě super a možnost prožít si ho na vlastní kůži se neodmítá.

 Po Hollywoodsku
Tedy, originální příběh Iásóna a jeho Argonautů je super. Vývojáři z Liquid Entertainment si z dlouhého eposu vypůjčili pouze několik styčných bodů a poskládali si příběh svůj vlastní (čti katastrofálnější, krvavější a láskou přecpanější), který znalcům originálu pravděpodobně vykouzlí menší pošklebek na tváři.

Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva


Dění se rozjede záběrem na rozkošnou momentku v královském dvoře, kde si Iásón, král Iólky, vyznává lásku se svojí fiancée Alceme. Romantika z toho tiká, jenomže pak se zničehonic přižene starověký terorista s páskou přes oči a lukem v ruce, krásku zastřelí a dá se na útěk. Iásón samozřejmě nezačne jen fňukat; ba naopak, on vytasí meč a vyrazí za vrahem. V tu chvíli se hráč zmocní ovládání, vyskočivší nápis rozkáže „Bež a bojuj!“ a člověk před obrazovkou tedy přesně to udělá.

 Tvrdé přistání
Autoři slibovali „rozsáhlé epické RPG“ a pokud patříte mezi skupinku lidí netrpělivých, pravděpodobně Rise of the Argonauts po prvních patnácti minutách znechuceně a zklamaně vypnete. Ono totiž autoři si zřejmě mysleli, že když hráče hned ze začátku vrhnou do bezhlavé řezanice, šplhnou si – jenomže opak je pravdou. Na začátku hry neděláte nic jiného, než že běháte po královském paláci, honíte vraha a kosíte tuny nabíhajících nepřátel totožného zjevu. Prostě jako hack‘n’slash z pohledu třetí osoby.

Osobně jsem hru po dvou minutách opravdu ukončil, s tím, že teď mám lepší věci na práci, že se k tomu vrátím později a to jen z recenzentských důvodů. I vrátil jsem se, úvodem jsem se prosekal a nakonec čelil milému překvapení – vždyť Rise of the Argonauts je vlastně fajnová hra.

Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva


 Za zlatým rounem ala Mass Effect
Stejně jako originální příběh o Iásónovi a Argonautech, i Rise of the Argonauts se točí okolo poutě za zlatým rounem, poněvadž to má mít údajně moc přivést proděravělou Alceme zpět z Tartaru. A stejně jako v originále, ani tady to nebude mít kentaurem vychovaný geroj jednoduché. Ve skutečnosti před něj tvůrci z Liquid Entertainment nasázeli více překážek, než tomu bylo „ve skutečnosti.“ Kupříkladu vymysleli zcela novou temnou organizaci necromancerů, zvanou Blacktounges, která tady vystupuje v roli hlavního záporáka. Koneckonců, onen ostrostřelec byl jeden z nich.

A vůbec, Blacktounges celému eposu dodávají zbrusu nový nádech a aniž bych něco prozradil, musím upřímně konstatovat, že příběh je tu překvapivě dobrý, svižně se vyvíjí a několikrát vás (ne)mile překvapí. Co přesně je tenhle titul vlastně zač? Rise of the Argonauts by se nejlépe dalo popsat jako „solidní kopie Mass Effect z řeckých bájích.“ Je to third-person RPG, kde pobíháte po různých koutech mýtického Řecka, mluvíte s celou řadou postav, plníte všemožné úkoly, řežete nepřátele a taháte za sebou dvojici souputníků. Dokonce i taková Normandy, tedy středobod všeho dění a plavidlo, které vás všude vozí, tady je. Až na to, že není tak velké, je postaveno hlavně ze dřeva, nelétá leč pluje po vodě a jmenuje se Argo.

 Velmi kostnaté RPG
Tím mám na mysli jediné – zatímco v Mass Effect jste měli možnost putovat de facto kamkoliv, Rise of the Argonauts je RPG hrou poměrně přímočarou, až se mi chce říci „typicky konzolovou.“ Autoři se vám sice snaží namluvit, že vytvořili rozsáhlý svět plný možností, ale ve skutečnosti vážně chodíte rovnou za nosem, málokdy dostanete na výběr doleva vs. doprava a je to samý loading.

Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva


Hra vás protáhne příběhem hezky za ručičku a cesta to je vlastně milá, jen nesmíte mít klaustrofobické sklony a vyžadovat hodně prostoru. Kupříkladu vedlejší úkoly tu skoro nejsou a když už na nějaký narazíte (většinou v duchu „řekni XY tohleto a támhleto“), je to stejně při cestě za hlavním questem a dokonce i o to řešení zakopnete jen tak za běhu. Ztratíte se málokdy a když už ano, můžete skočit do menu a mrknout se na mapku. Jen škoda, že tu nejsou žádné hotkeys na rychlé vyvolání mapy a seznamu úkolů.

Každopádně, celkově je putování velmi pohodové a ačkoliv herní prostředí cnepatří mezi nejvariabilnější v historii videoher, rozhodně je na co se dívat. Začnete na Iólce, z ní poplujete na Delfy, podíváte se samozřejmě i do Kolchidy, pak třeba chrámu Athény, nazelenavělého Tartaru a dalších prostor. Navíc v žádném z prostředí nestrávíte ukrutné množství času – jak jsem řekl, vážně se jen sunete směrem kupředu a nikde se moc nezdržujete – takže když už se začne na povrch drápat stereotyp, hodně rychle naskočíte na Argo a odplujete někam jinam.

K hernímu světu mám ovšem i výhrady. Je sice pohledný, jenomže pohyb po něm není zcela lahodný. V prvé řadě je Rise of the Argonauts opravdu tunelovka, kde vaše postava neumí ani přeskočit plot, ale co je ještě horší, okolo všech okrajů je asi půlmetrová neviditelná bariéra, takže když se Iásón přiblíží třeba k proutěnému koši na tržišti, objekt ho jaksi odstrčí aniž by se ho král vůbec dotkl.


Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva


Co mi ovšem vadilo ještě více, je to, že tvůrci po hráčovi chtějí, aby si jejich mýtického světa užil opravdu vrchovitě a tak vás neustále nutí běhat tam a zpátky. Nemám problém cestovat mezi dvěma body ve světě Gothicu, protože tam si můžu cestu vždycky trošku obohatit o různé zastávky, jenomže v Rise of the Argonauts to je vždy ten samý koridor a někdy to leze na nervy. Nemluvě o tom, že Iásón je rozpohybován poměrně vtipně, je hrbatý jak zvoník u matky boží a nohy má delší než všechny top modelky světa dohromady, takže dívat se na jeho běh je přinejmenším úsměvné.

 Myš pod náporem
Ačkoliv tomu velmi akční úvod nenapovídá, Rise of the Argonauts je ve skutečnosti dosti „mírumilovné RPG.“ Jinými slovy, souboje zdaleko nejsou páteří titulu a jejich zpracování dává jasně najevo, že je autoři neměli za klíčový prvek. Jakmile přijde bitka, hra se jakoby přepne do bojového módu, což znamená, že jste uzamčeni ve vzniknuvší fiktivní aréně a nemůžete pokračovat, dokud všechnu špínu nerozcupujete.

V zásadě se jedná o klikačku. Levé tlačítko myši pro rychlý slabší útok a pravé myšítko pro útok pomalý silnější. Sice ještě můžete využít mezerník pro obranu a Shift pro úskok, ale to znáte – stejně se nakonec jen drtí myš, všude stříká krev (hodně krve!) a létají kusy těly (těch také hodně). Autoři si očividně oblíbili film 300.

Obranu a další techniku, či dokonce strategii (čti běhání do kolečka), člověk použije jen při soubojích s bossy, kde to chce jakous takous taktiku. Když jsem řezal Achillea, musel jsem vždy počkat, až přestane dávat pozor a začne se naparovat; když jsem šel po Medúze, bylo třeba zaměřit se na její sošku; když jsem se snažil uzemnit Pélia, musel jsem po něm házet kopí. A tak dále.

Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva


Poměrně zajímavě je zpracováno Iásónovo vybavení. K dispozici má meč, kopí a palcát a postupem času získá nové typy těchto zbraní, zpravidla s nějakým bonusovým efektem typu omráčení nepřítele nebo větší šance na rozdrcení štítu. Objevovat budete i brnění a stejně jako v případě zbraní, i nová pancéřování vám poskytne všelijaké bonusy. Tím však „předmětování“ končí. Zapomeňte na nějaký inventář nebo obchodování.

 Bohové
Aby toho nebylo málo, k dispozici dostanete i různorodé speciální schopnosti a kouzla darované bohy. Koneckonců, je to RPG a to přece nějakou evoluci charakteru potřebuje. Systém vývoje je v Rise of the Argonauts navíc poměrně zajímavý. Vůbec si nevylepšujete svoje fyzické vlastnosti, pouze si „kupujete“ speciální schopnosti z vývojových stromů jednoho ze čtyř přístupných bohů – Áres, Athéna, Apollón a Hermés.

Kdykoliv si otevřete příslušné menu, zvolíte boha a spolu s ním a jeho stromem tam vyskočí seznam vámi splněných úkolů a provedených hrdinských činů. Ty následně obětujete danému bohovi a on vám za to dá body, které můžete vyměnit za speciální schopnosti. K žádnému všemohoucímu se upínat nemusíte, kdykoliv mezi nimi můžete proklikat, ale platí zde staré známé pravidlo, že pokud se chcete propracovat k nejsilnějším kouzlům, neměli byste svoje body rozhazovat do všech světových směrů.

Áres pro Iásóna má schopnosti zejména ničitelské, Apollón hrdinovi zase pomůže s uzdravováním, Hermés pro něj má různé fígle a Athéna má tak od všeho něco. Bohužel, všechny tyhle speciální schopnosti jsou dosti tradiční a ničím nepřekvapí. A co je ještě horší, jejich efekt je zpravidla opravdu krátkodobý a málokterá najdou skutečné uplatnění.

Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva


Pusa na špacír
Souboje samotné tvoří pouze takovou třetinu hry a kdo by od Rise of the Argonauts čekal zběsilou akční řežbu ala Diablo, je ve špatné řece. Druhou třetinou výplně hry je pobíhání po světě a celek nedokončuje nic jiného, než dialogy aneb další aspekt, u kterého se autoři okatě inspirovali u BioWare a jejich Mass Effect.

Spustíte dialog, aktéři začnou debatovat a ještě než skončí, už máte na výběr z až čtyř odpovědí, resp. „tématických odpovědí“ – neukáže se vám totiž celá věta, kterou Iásón pronese, ale pouze duch, v němž se jeho projev ponese. Většinou jsou různé odpovědi různě zabarvené – červené jsou zpravodla agresivní, zelené vychytralé apod. – symbolizující, kterému ze čtyř bohů se svým jednáním zavděčíte. Hru samotnou odpovědi ovlivní málokdy, ale aspoň dostáváte dodatečné „božské“ body pro vývoj schopností.

Čas od času máte na reakci jen několik vteřin a musím říct, že tyhle momenty jsem si zpravidla užil. Zejména na zážitek v chrámě Athény jen tak nezapomenu. Tam jsem se totiž zapojil do horlivé debaty o zlatém rounu. Já jsem říkal, že rouno by mělo být vyloveno z Tartaru a použito, můj protivník hlásil opak a porota složena z filozofů v bílých rounech rozhodovala, kdo má lepší argumenty. Musel jsem bleskově vybírat vhodné a působící odpovědi a opravdu jsem si tohle zpestření vychutnal. Jen to chce dobře znát angličtinu. Anebo sáhnout po lokalizované verzi od CD Projektu.

Další dobrý „rozhovorový zážitek“ jsem si odnesl ze samého začátku hry. Opouštěl jsem Iólku a potřeboval jsem vybrat velitele domobrany. Předstoupila proto přede mě trojice žhavých kandidátů, já každého z nich vyzpovídal, dozvěděl se něco o jejich pozadí, životní filozofii a vojenské taktice a následně vybral toho, který mi sympatizoval nejvíce. Víte, na vývoj hry má tato volba vliv nulový, ale je to příjemné zpestření a to se počítá.

Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva


Nicméně, celkově však musím uznat, že kvalita dialogů na Mass Effect nedosahuje. V prvé řadě jsou některé rozhovory vysloveně nudné a zbytečné. Dabing sice kvalitní je, ale jak mimika, tak kamera a úhel snímání jsou už o poznání statičtější a sterilnější. Navíc spousta NPC vypadá totožně a když už ne to, mají zpravidla totožnou stavbu těla, jen prohozené oblečení a přidaný knírek. Nepřátelé na tom jsou podobně aneb chtělo by to více variability.

Opravdu pozoruhodně to pak působí u ženských postav. Možná jste si všimli reklamní kampaně na Rise of the Argonauts, tvořené trojicí posterů se skoro-nahou „modelkou“ Alex Sim-Wise. To bylo příznačné, protože skoro všechny dámy ze hry mají hruď větší a pevnější než Pamela Anderson v nejlepších letech a k tomu se pyšní super štíhlým tělem s pokud možno co nejmenším množstvím oblečení. Několik z nich si Iásón dokonce vezme na palubu a já si po čase říkal, proč se vůbec takhle namáhá, když celou výpravu podniká kvůli babě a při tom jich má kolem sebe hromady a zadek mají všechny stejný jako jeho nevěsta...

S dvoučleným vocasem
Stejně jako v Mass Effect, i tady hlavní hrdina zpravidla putuje s dvojicí souputníků. A stejně jako v Mass Effect, i tady se postupně do týmu připojují noví členové (a to ať se vm to líbí nebo ne). Na začátku to je pouze stotunový Herkules, chvíli na to temná kouzelnice Médea, posléze satyr Pan, Achilles, král Aiétés, amazonka Atalanta, princezna Medúza a další. Každý má trošku jiné schopnosti a u většiny z nich platí, že si je při opouštění lodi můžete vzít s sebou.

Mimochodem, malá bonusová otázka pro všechny nadšence pro řeckou mytologii (při hraní mě to zarazilo, pobavilo a prostě mi to nedá nerýpnout si): co všechno vám nesedí na tom, že Iásón je uznávaný král Iólky, že na začátku při cestě z paláce k lodi narazí na temnou čarodějku Médeu, a že týdny na to přibere na palubu krále Aiétéa?

Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva Obrázek zdroj: tisková zpráva
další obrázky v galerii


Všichni souputníci jsou užiteční, při bitkách skutečně pomáhají, nepletou se, ale co je na nich nejlepší – nejsou to jen pobíhající pixely. Mají svou osobnost. Až se před vámi začnou sunout závěrečné titulky, budete vědět, kdo je co za povahu, kdo má co rád, kdo si co o kom myslí a co od koho očekávat. Ze všech nejvíce mi k srdci přirostl satyr Pan. On, stejně jako všichni vrstevníci jeho druhu, pobíhá po světě už celá staletí, je moudrý, zkušený a vždy pro vás má dobrou radu. Naprosto mě odzbrojil jeden rozhovor, kdy jsem se s Panem jen tak zapovídal a on mi s důvtipem sobě vlastním dokázal, že konání dobra je vlastně hloupost a člověk si tím akorát ublíží . Člověka to donutí k zamyšlení.

Unreal mytologie a slovo závěrem
Zvětšit zdroj: tisková zpráva Až na pár reálií, tvůrci si vytvořili de facto zbrusu nový svět a to včetně výtvarného stylu. Použili k tomu Unreal engine třetí generace a ačkoliv Rise of the Argonauts není na vrcholu grafického Olympu, rozhodně se jedná o příjemnou podívanou. Stejně tak je na tom i ozvučení, zejména hudba v menu mi přirostla k srdci a zoufale se ji někde snažím najít na internetu ke stažení. Sečteno podtrženo, Rise of the Argonauts je povedeným převodem... tedy, povedenou alternativou starořeckých bájí a pověstí. Především je to ale povedená hra, která vás na těch patnáct hodin chytne a pobaví.

TRAILER

zdroj: Archiv

Stáhněte si: Trailery, Videa...

Související články: Preview, Novinky...

Miloš Bohoněk  
autorovi je 18 let a dříve se podepisoval jako Moolker; momentálně studuje v USA, píše i pro SCORE a PlayIN a nejvíce si užije tituly fantasy, akční a strategické; věnuje se závodnímu lyžování, lacrossu, lezení po horách, horské cyklistice a cestování; píše blog Moolker.cz  



 
 
 
Miloš Bohoněk

Verdikt:

Příjemné a svěží převyprávění eposu o Iásónově výpravě za zlatým rounem. Autoři sice originálnímu příběhu zakroutili krkem a to jen za účelem vytvoření akčnějšího a hollywoodštějšího dobrodružství, ale což – Rise of the Argonauts je zábavné, chytlavé RPG a o tom to je.

Nejnovější články