Ze Sýrie na Sibiř
Lara, zocelená bojem o přežití na ostrově Yamatai, se tentokrát vydává po stopách svého zesnulého otce lorda Richarda Crofta. Neúspěšný hon za bájným artefaktem ho nejprve připravil o pověst uznávaného archeologa a následně znamenal i ostudu pro celou rodinu. Lara by celou věc nejraději odepsala jako černou kapitolu z rodinné historie, jenže zážitky z ostrova Yamatai ji utvrdily v tom, že na světě existují velmi podivná místa a výzkum jejího otce patrně nebyl pouhým bláznovstvím.
Postupně se tedy dozvídá o tajemném Prorokovi, který v pradávných dobách objevil zdroj boží síly, propůjčující nesmrtelnost. Byl však pronásledován fanatickým kultem Trinity a nakonec se po něm slehla zem. Lara se samozřejmě záhy dozví, že kult stále existuje a stále prahne po tajemství nesmrtelnosti. Smečka krvelačných žoldáků v čele s děsivým „vyvoleným“ Konstantinem je tedy Laře neustále v patách.
Příběhově jde o žánrový standard. Potřebujete bájný poklad, sympatického hrdinu, zajímavé lokace, ďábelského záporáka a jeho nohsledy. Taková je kostra, na které stavěl už Indiana Jones a hromada filmů dávno před ním. Důležité spíš je, jak se jednotlivé složky podaří zpracovat – a v Rise of the Tomb Raider to až na pár připomínek není vůbec špatné, naopak.
Hlavní výtka směřuje vlastně jen k některým postavám. Zatímco Lara je dostatečně prokreslená a viditelně vyspělejší než v předchozím díle, záporák Konstantin je bohužel další z řady plochých antagonistů. Přitom potenciál má – tedy hlavně zpočátku, kdy se projevuje jeho chladnokrevně sadistická povaha. Stejný nenaplněný potenciál projevuje i Lařin parťák Jonah, který je… prostě její parťák. Což je docela smutné, vzhledem k tomu, že je to již druhá hra, kde se objevil.
Ale jinak? Jinak je všechno na svém místě. Mocný artefakt, zajímavé lokace zahrnující Sýrii a Sibiř a nakonec i explozivní finále. Nejdůležitější ovšem je, že se v Rise of the Tomb Raider vrací atmosféra a styl původních her!
Zpátky do hrobek!
Když v roce 2013 vyšel Tomb Raider, byl sice obecně vřele přijat, ale přesto sklidil kritiku nejenom za zbytečně ufňukanou Laru, ze které se poněkud nepřesvědčivě stal Rambo s lukem, ale i za to, že nedělal příliš čest svému jménu. Přece jen hrobek ve hře bylo pomálu a fanoušci se obávali, že se restartovaná série příliš přiblíží Uncharted. V recenzi verze Definitive Edition jsem jí však udělil osmičku s tím, že se jednalo pravděpodobně o jediný možný způsob, jak zastarávající herní ságu znovu nakopnout, protože by herní mechanismy ze starých Tomb Raider her už dneska nejspíš nefungovaly. Chyba lávky!
Nechci tu samozřejmě tvrdit, že nový Tomb Raider je nachlup stejný jako první díly celé série, ale v rámci možností se jim blíží. Jde vlastně o poměrně zajímavý mix atmosféry právě starých dílů s určitými prvky hratelnosti Tomb Raider: Legend či Underworld, avšak ve výrazně realističtějším kabátku. Znamená to v podstatě jediné: značná část hry se odehrává v překrásně zpracovaných hrobkách (plus je tu devět „vedlejších“ hrobek), přičemž vývojáři poměrně citlivě dávkují průzkum, skákací pasáže, souboje a pak i akční skriptované sekvence, které však slouží v podstatě jen k tomu, aby vás dynamicky poslaly do další oblasti. Nějaký náznak QTE se ve hře mihne v podstatě snad jen dvakrát, třikrát.
zdroj: Archiv
Zmíněný realismus v řešení hádanek se projevuje tím, že nenarazíte na prastaré komplikované mechanismy, které záhadně fungují i po stovkách let, nebo na páky otevírající bez větší logiky bránu na opačném konci levelu. Pravá krása Rise of the Tomb Raider spočívá v tom, že si vývojáři dali práci s tím, aby navrhli budovy, z nichž máte dojem, že nějakým způsobem skutečně fungovaly. A postupně, jak zub času ohlodával vysoké kamenné stěny a voda narušovala statiku stavby, přestaly staré stroje fungovat. Vy nyní musíte vymyslet improvizované řešení, jak nejrůznější táhla a zdviže znovu zprovoznit. A rozhodně ne tak, že v různých částech úrovně najdete tři ozubená kola.
Kde se žánrově příbuzné Uncharted vydává na cestu zjednodušeného akčního spektáklu a správné řešení „hádanek“ vám doslova cpe do obličeje, tam dává Rise of the Tomb Raider zpátečku a vrací se ke kořenům série. Nejlepší, co můžete udělat, je vypnout Survival Instinct, který zvýrazňuje aktivní prvky v prostředí, a naplno se ponořit do zkoumání okolí. Aha, tu je kladka, támhle vozík a tohle zase vypadá jako nějaký prastarý naviják. Co se stane, když otevřu stavidla? Co když naplním obrovskou káď vodou? Radost z objevování a zkoušení různých řešení je nezměrná a navíc se často stává, že když konečně rébus rozlousknete, je to výsledek takové improvizace, až si skoro nejste jistí, jestli to vůbec takhle vývojáři zamýšleli.
A bonus na závěr: vrací se i klasické pasti, i když v omezené míře. Nebudete rozhodně metat salta mezi sloupy s čepelemi, které se bezchybně pohybují sem a tam už tři tisíce let. Na staré dobré jámy s bodáky ale narazíte relativně často, stejně jako na pár dalších překvapení.
Lara dobrodruhem
Na konto environmentálních hádankách bych se dokázal rozplývat ještě dlouho. Jejich kvalita jde navíc ruku v ruce se skvělým designem, který chytře střídá svižné akční pasáže s klidnějším průzkumem relativně otevřených oblastí a prolézáním překrásně zpracovaných chrámů, hrobek a krypt. Vývojáři navíc mají scénografii v malíku, takže si pište, že v momentě, kdy se k nějaké monumentální stavbě dostanete, naskytne se vám pohled, který byste si mohli z fleku zarámovat. Především práce se světlem je zvládnutá na jedničku a chvílemi jsem byl skutečně příjemně překvapený tím, co lze z Xbox One vymáčknout. Často se dokonce dostavily stejné pocity úžasu, jaké jsem zažíval v devadesátých letech při hraní starých dílů.
Jediné, co dojem z vizuálního zpracování lehce sráží, jsou některé textury, které jsou při pozorném zkoumání poněkud rozmazanější než by se slušelo. Zkrátka, někde se omezení slabším hardwarem projevit muselo. Na druhou stranu se ale dočkáte nádherně zpracovaného ledu, sněhu a materiálů obecně. K tomu si připočtěte ještě detailně propracované chrámy plné impozantních soch, ozdobných sloupů, točitých schodišť či tajemných svatyň pohlcených matkou přírodou a je vám jasné, že máme tu čest s nejlépe vypadající Tomb Raider hrou všech dob. Navíc vás nesvazuje úzký koridor.
zdroj: Archiv
Stejně jako ve dva roky starém dílu i zde dostanete možnost prozkoumávat několik relativně otevřených oblastí, ve kterých jsou roztroušeny nejen suroviny na vylepšování zbraní, ale i nejrůznější bonusové předměty a především i krypty a hrobky. Velmi sympatické je, že ve srovnání s jinými akčními adventurami, například Assassin’s Creed: Syndicate, se Rise of the Tomb Raider nesnižuje ke dvěma nešvarům – nesnaží se vycpat prázdná místa opakujícími se úkoly a zbytečně nevede hráče za ručičku. Vchody do podzemí jsou velmi často fikaně skryté a nebýt toho, že můžete najít mapu oblasti s vyznačenými ikonami, některá místa by vám zůstala skrytá pravděpodobně velmi dlouho. Jen se, hráči, hezky snaž!
Součástí modernizované hratelnosti jsou opět roztroušená ohniště, u kterých si můžete vylepšit či vyrobit zbraně, přeskládat inventář nebo rozdělit zkušenostní body. Postupně se například naučíte, jak vystřelit dva šípy v rychlém sledu nebo jak při prozkoumávání haraburdí objevit více užitečného materiálu. Chápu, že je to jeden ze způsobů, jak podtrhnout vývoj postavy směrem k neohroženému dobrodruhovi, avšak pár skillů mi připadalo až na hranici podvádění (například schopnost objevit skryté pasti). Ale nikdo vás nenutí je aktivovat, vše je volitelné.
Lara zabijákem
Zvolená vyšší obtížnost znamená pochopitelně vyšší náročnost bojů. Přijdete o automatické zaměřování, nepřátelé jsou lépe vybaveni, zmizí automatické léčení během bojů a zároveň zakusíte i agresivnější taktiky. Právě souboje byly v předchozím díle poněkud kontroverzní a i první ukázky z Rise of the Tomb Raider nenaplňovaly hráče přehnaným optimismem. Za sebe říkám, že přestřelek by klidně mohlo být o něco méně, což mě ale napadlo při hraní snad každého z předchozích dílů.
Díky vyšší obtížnosti a zranitelnější Laře vás hra nabádá k tomu, abyste se nejprve pokusili o stealth přístup, což znamená, že se opatrně plížíte podrostem a snažíte se najít izolovaného vojáka, kterého tiše odpravíte. Jenže nepřátelé nejsou úplně tupí a na sebemenší vyrušení reagují dost ostrým poplachem, který neustane do doby, dokud vás nezlikvidují. K tomu ale většinou dojde dost rychle, protože ozbrojená skupinka začne svědomitě pročesávat snad všechny potenciální úkryty.
zdroj: Archiv
Přestřelky jsou jinak dost intenzivní. Jakmile se schováte za překážku, prší vám na hlavu granáty. Nepřátelé se kryjí, uhýbají a kličkují, takže je není úplně snadné zasáhnout. Navíc se nekoná tradiční cover-shooter schéma. Tady na vás žoldáci agresivně nabíhají ze všech stran a většinou nečekají s hlavou vystrčenou zpoza krytu, až je elegantně odpravíte headshotem.
Je to zkrátka solidní výzva, která vás postrkuje k tomu, abyste pak svědomitě prohledávali okolí a sbírali léčivé listy a materiál na vylepšování zbraní. Rozhodně přijdou vhod. Ano, není to bezchybné, zvlášť na plížení se ukazuje, že to zkrátka není hlavní složka Tomb Raider her. Přesto to pohromadě poměrně slušně funguje a pro hráče to představuje výzvu, zvlášť ke konci, kde se stejně jako v předchozím díle rozjede slušné peklo.
Dobyvatelé ztracené hratelnosti
Ve výsledku mě nejvíc mrzelo, že jsem musel Rise of the Tomb Raider projet poměrně rychle, tudíž mi hra vystačila na zhruba deset až dvanáct hodin hraní, což je ale na druhou stranu naprosto adekvátní hodnota. Ze hry je totiž cítit, že by jí nějaké další natahování nedělalo úplně dobře. Těch několik hodin jsem si užil měrou vrchovatou a samozřejmě jsem nestihl splnit některé vedlejší úkoly, ke kterým se rád vrátím. V hlavním menu pak můžete ještě vyzkoušet režim Expeditions, který před vás rozprostře řadu různých výzev v již dokončených úrovních. Zážitek si ještě můžete opepřit speciálními kartičkami, které třeba nadělí Laře velkou hlavu nebo vám vymění šípy za slepice.
Rise of the Tomb Raider je prakticky ve všech ohledech lepší než předchozí díl. Hrobky jsou přímo skvostné, a i když už dávno Lara netahá obrovské kamenné kvádry a nesbírá kolečka rozesetá po údolí plném dinosaurů, stále se daří udržet esenci toho, čím by Tomb Raider měl být. Je skvělé vidět, jak se tvůrci poprali s architekturou, která už není přísně podřízená skákacímu puzzlu, jako tomu bylo dříve, ale naopak se obě dvě složky přirozeně prolínají a doplňují.
Výtky mám v podstatě jen dvě: postavy by si zasloužily lépe propracovat, protože navzdory několika zajímavým tématům na ně zkrátka nemá scénář moc prostoru. Určitě by se dal rozebrat vztah Konstantina a jeho sestry. Nebo Lary a Jonaha. A stejně tak by se dalo zapracovat na soubojích. Zajímavější by mohl být osobnější přístup k potyčkám, kdy by proti Laře nestály desítky anonymních žoldáků na odstřel, ale naopak menší počet o to víc zákeřnějších a zapamatovatelnějších nepřátel.
zdroj: Archiv
Ale co naplat, Rise of the Tomb Raider patří k těm několika málo hrám, u jejichž závěrečných titulků jsem pociťoval i mírný smutek z toho, že už je konec a pokračování je v nedohlednu. Crystal Dynamics teď mají zkrátka skvěle našlápnuto a nezbývá než doufat, že se poněkud nešťastný tah s časově omezenou exkluzivitou nevymstí. Byla by to pořádná škoda, protože nová Lara sice není revolucí v žánru, ale je parádní ukázkou toho, že poctivé řemeslo ze staré školy stále funguje. Zejména dlouholetí fanoušci série budou z Rise of the Tomb Raider vyloženě nadšení a mohou si hodnocení klidně o stupeň zvednout.
