Rogue Legacy - recenze
9/10
zdroj: tisková zpráva

Rogue Legacy - recenze

16. 8. 2013 20:00 | Recenze | autor: Karel Drda |

Někdo kdysi řekl, že smrtí nic nekončí a měl pravdu. Právě smrtí vše začíná. Rogue Legacy je bezesporu nejlepší hrou letního kvartálu. Je to překvapení, které udeřilo jako hrom a dostane vás na kolena úchvatnými lokacemi, složitostí a bizarním poselstvím: Příbuzenstvo se vždycky hodí. Představte si, že jste rytířem. Musíte vyrazit na dobrodružnou výpravu a porazit temného nepřítele, který vás samozřejmě chce zničit. Co uděláte?

Vezmete do rukou meč, vlezete do nejbližšího dungeonu a hop hop, máchnete mečem, hop hop a chcípnete. Jako ta nejpodřadnější laboratorní myš jste rozšlápnuti a posláni na věčnost. O Rogue Legacy jsem chtěl napsat, že je to další hra, která se veze na módní vlně grafického retro stylu a nabízí otřepaný herní systém, který tady byl už tolikrát, že vůbec nemá smysl se něčím tak laciným zabývat. Brousil jsem si ostří a chtěl jsem vývojářům této indie hry podřezat v přímém textovém přenosu obrazně krky. Sakra, přestaňte už s pixelovou grafikou, nikam to nevede! 

Nebuďme snobi, hrajme Rogue…

K tak mylnému názoru můžete dojít třeba tehdy, když si pokoušíte udělat názor jen na základě videa a několika obrázků. Tak hloupě můžete mluvit, když dáte jen na svůj světonázor a nedáte prostor novým a neotřelým pohledům na svět. Rogue Legacy je skutečně klasickou oldschoolovou plošinovkou, odehrávající se v hrdinských fantasy dungeonech, ale současně je to asi nejlépe dotažená hra za hodně dlouhou dobu.

Všechna ta klasická klišé, kterých jsou zde opravdu desítky, jsou nabourávána a ničena kuriózním přístupem tvůrců. Postava, s níž budete bojovat za čest vašeho rodu, není trvalou entitou a rozhodně se k ní nevyplatí jakkoliv citově poutat. Jakmile váš hrdina zemře, je prostě mrtvý a už s tím nic nenaděláte. Smrtí zde ale opravdu nic nekončí. Pokud v dungeonu narazíte na fatální problém, zemřete, ale váš rod je dostatečně velký na to, aby zesnulého rytíře někdo okamžitě zastoupil.

Smrtí vše začíná

Začínáte úplně jednoduše – vyberete si hrdinu. Pokud jste o hře vůbec nic nečetli, pak netušíte ani zbla, co vás čeká. S hrdinou vyrazíte do nitra temného hradu a po chvíli zakysnete na nějakém úplně malicherném problému, který zcela logicky skončí vaší smrtí. Prvním skutečným problémem nebyl tvor, který vás chtěl zabít, ale úplně obyčejné podělané stupátko, na které musíte naskočit v předepsané poloze, jinak se neotevře. Ten šok, že znovu začínáte, není nikterak velký proti šoku následnému. Jdete do toho s úplně novou postavičkou. Chápete to? Zemřete a začínáte znovu S NOVÝM HRDINOU!

Hra je tak jedním kontinuálním příběhem smrti a zrození. Desítky vašich potomků se budou znovu a znovu pokoušet o totéž – projít ve zdraví. Každá další postava má své vrozené vlastnosti, které ovlivňují samotnou hru. Pokud si vyberete barvoslepého hrdinu, pak prostě musíte počítat s tím, že budete hrát černobíle. Trpí vás potomek dyslexií? To si moc nepočtete. A ten zmetek, co má závratě vám převrátí celý pohled vzhůru nohama! S vlastnostmi si tvůrci vyhráli a dodávají hře koření asi jako indický kuchař, kterému ujela ruka.

I když vlastnosti i jména se po čase budou u vašich následovníků trochu opakovat, vždycky nakonec dostanete více či méně originálně vyladěného potomka, jehož posbírané rysy se následně projeví v dungeonu. Vlastní dungeon je místem, kde opravdu záleží na vašem talentu coby hráče, ale velkou roli ve vaší úspěšnosti hraje i správná volba potomka.

Nepsané pravidlo říká: „Čtěte, co ve hře píšou.“ V dungeonu třískáte do všeho, co vám přijde pod ruku, někdy tnete do živého, jindy třeba do svícnu, ale vždycky z toho koukají nějaké dukáty. A pamatujte si, že co nasbíráte, po smrti dědí vaše rodina. Takže vylepšování postavy, nakupování bonusů pro vaše sídlo či rozhazování peněz u kováře a čarodějky činíte jaksi za úspěchy toho mrtvého, jehož jméno jste v okamžiku tragického skonu zapomněli. Jednotlivé dungeony lze rozdělit na čtyři části. Hrad je ještě v pohodě, ale další části cesty už jsou fakt pekelné.

...

Pozor na výběr hrdiny

Rogue Legacy je hra těžká, ale za problémy se umí odměnit. Neodpustí žádnou pitomost, chybný krůček vám za vteřinu osud omlátí pořádně o hlavu. Jenže náhodně se generující mapy, strhující tempo, povedená hudba, obtížnost… to všechno má neuvěřitelný šmrnc. Rogue Legacy je prostě hrou, která se nebojí vás profackovat, když budete hrát zbrkle. Nejde o to využívat vaše příbuzenstvo jako bezednou studnici vojáků, ale cílem je dostat se alespoň tak daleko, aby nasbírané bonusy a prachy udělaly z nástupce pořádně silného a odolného borce.

Čím více peněz vrážíte do budování svého panství, tím se také rozšiřují možnosti povolání a vlastností pro vaše potomky. Na začátku si vybíráte z rytířů útočníků, teplých mágů a barvoslepých šermířů, aby později došlo na mnohem nabušenější týpky. Smrt je zde vlastně východiskem pro rozvoj lepší generace. Asi něco jako když vám babička odkáže panelákový byt, vy ho prodáte a najednou máte na barák. Celý život je v principu Rogue Legacy.

Vždycky jde o peníze

Asi nejvíc mne štvalo, že generování levelů, chcete-li dungeonů, je na jedné straně velmi štědré na pestrost, na druhou stranu dokonalým zdrojem cholerických záchvatů. Představte si, že se dostanete někam opravdu hodně daleko a umřete. Nevadí. Máte hodně peněz, všechny je nacpete do rozvoje a vyberete nového hrdinu. Šup s ním do hradu a on vám chcípne za dvě minuty. To je opravdu k vzteku. V tu chvíli máte pocit, že se předchozí postavička musí v obracet v nějakém digitálním hrobě.

Vlastnosti jednotlivých postaviček pak navíc trochu předurčují, čeho s ním chcete v dungeonu dosáhnout. Někdo je prostě na peníze, jiný má zase silné údery. Po několika dnech života v Rogue Legacy jsem došel k názoru, že toto je hra, která opravdu ukazuje reálnější základ skutečného života než takový Skyrim. A za touto rouhačskou větou si stojím. Je to droga! Nebudu vám lhát. Zasednete v šest hodin za příšerných tropických veder k počítači a chcete tomu dát hodinku. Když už je těsně před půlnocí, pak si říkáte, že takové pocity, jste už pekelně dlouho neměli.

Nejlepší hra roku (podle Drdy)

Rogue Legacy je prozatím nejlepší hra letošního roku. A za tím si opravdu stojím. Najednou začínám chápat, že opravdu nejde o design a grafiku levelů. Jde o zážitek samotný. Váš osobní prožitek, který je nesmírně intimní. Když do rozsvíceného monitoru v jednu ráno vráží opilecky můra a vy si nechcete dát pokoj, dokud se prostě nedokopete o kousek dál, je něco dobře. Rogue Legacy je hodně o smrti, ale o smrti, která vydělává dalším generacím. Máte radost, že jste neumřeli chudí a tak to má být i v životě!

Verdikt:

Naprosto fantastická RPG plošinovka, která je možná stará jen jednou jedinou věcí – nic vám neodpustí a nutí vás hrát až do úmoru. Nic pro rychlokvašky. Je málo takových her, je málo takové zábavy. Rogue Legacy je fantasy zázrak složený z kostiček.

Nejnovější články