Grafika vyvolávala vytouženou „wow“ odezvu a zasazení do starověkého Říma taky ještě není tak obehrané, aby se s ním nedalo vymyslet něco originálního nebo alespoň čistě zábavného. Jenže ještě dlouho před samotným vydáním museli vývojáři hasit jiskřící pochybnosti o tom nejdůležitějším, soubojovém systému. Nakonec nějak podivný dojem z první prezentace zahladili, ale je celkem jasné, proč ukazovali zrovna to, co ukazovali.
Naše hnutí potřebuje muže činu, Marie!
Když se poprvé ocitnete mezi zdmi mocného Říma, hra vám poví, jak rozsekat první várku nepřátel. Marius se dozví, že je třeba jeho hbitého meče a to je vlastně vše, co se o jeho povaze dozvíte. Ani po dohrání celé singleplayerové kampaně nebudete moudřejší. Marius Titus je římským legionářem, kterému v první kapitole hry barbaři ze severu zabijí rodinu přímo před očima. Kde se uprostřed Říma barbaři vzali, není vysvětleno a hra se neobratně snaží tvářit, že to ani není důležité. Msta je zkrátka univerzální prvotní motivací, šťouchnutím, které vás vykopne z rodné hroudy.
Ve jménu msty se vydáte k britským břehům a ve jménu msty se za vámi budou kupit těla mrtvých barbarů. Jenže ani nezměrný žal Mariův nestačí na to, aby se vymanil z role poslušného vojáka. Tváří v tvář veliteli Vitallionovi žízeň po krvi ustupuje, motivace bledne a Marius ztrácí i ty minimalistické záchvěvy osobnosti, které se mu doposud nějakým zázrakem podařilo držet. Na konci třetí kapitoly už je z vás jen nástroj na vykonávání příkazů, tupě sledující bezpráví páchané římskými papaláši na původních obyvatelích. Rozkaz zněl jasně... Pokud jste v recenzi na Killzone: Shadow Fall četli o plytkosti a nevýraznosti příběhu, v Ryse ho budete hledat lupou a ani pak není úspěch zaručen.
A to si říkáte pretoriánská garda?!
Ryse se po grafické stránce věci snaží být každým coulem realistickou hrou. Netřeba se přít, že to je přístup, se kterým má Crytek bohaté zkušenosti a také se jim osvědčil. Bohužel o to více vyvstávají logické lapsy, které se přisají na váš mozek a jen tak nepustí. Pominu-li naprosto účelné zjevení barbarů uprostřed Říma, aby zabili Mariovu rodinu, stále tu zůstává spousta dalších momentů. Jeden za všechny: pozabíjíte tlupu seveřanů na tržišti a následně musíte rozkopnout zamčenou bránu, tedy jedinou přístupovou cestu. Obávám se, že ani Římané nevěřili tomu, že se umí barbaři teleportovat. To mimochodem zvládají celkem obstojně i v lese a pak se vám záludně objevují v zádech.
Co do vizuální kvality hře není moc co vytknout. Posun oproti předchozí generaci konzolí je obrovský a nejednou mě hra svými zákoutími až zaskočila. Konečně jsem zaznamenala rozdíl hodný next-genu. Chválu ale nelze pět donekonečna a je nutné specifikovat, o kolik je next-gen grafika v případě Ryse vlastně pokročilá. Tváří v tvář Crysis 3 (samozřejmě na maximální detaily) Ryse zaostává. Není to rozdíl tragický, ale všimnete si ho. Jenže ani hnidopišsky propracovaná grafika nepomůže, pokud se tvůrcům nepodaří vdechnout hernímu světu atmosféru a život.
Naštěstí by se právě atmosféra v některých částech hry dala krájet. Ve chvíli kdy se legionáři pohrouží do temných lesů za Hadrianovým valem a začnou si mezi sebou šeptem vyprávět legendy o tom, co v nich číhá, budete otáčet kamerou jako diví a čekat, kdy a co na vás z nejbližšího křoví vyskočí. Jindy se projdete bahnitou uličkou, ve které na vás budou z okolních stromů shlížet těla římských legionářů a jejíž smrdutý pach ucítíte pomalu i z obrazovky. Nejde ale jen o vyvolání pocitu stísněnosti, občas se prostě zastavíte a kocháte působivou scenerií.
Grafika je vlastně asi hlavní důvod, kvůli kterému se k Ryse po případném zakoupení budete vracet. V podstatě jediné, co mě vyloženě praštilo do očí, bylo velmi omezené množství typů nepřátel. Hra je naštěstí udělaná tak, že po dohrání dané kapitoly vám naservíruje úplně nový vizuální design protivníků v odlišném prostředí, ale nestalo se mi, abych v jedné kapitole potkala více než pět šest modelů barbarů, a to včetně bossů.
Antické herní mechanismy
Crytek se svou hanebně krátkou příběhovou kampaní inspiroval snad u her typu Call of Duty/Battlefield – bez problému ji odehrajete za volné odpoledne. Je to velká škoda, ale jak absence příběhu, tak adekvátní herní doby zapříčiní, že si tu pastvu pro oči prostě příliš neužijete. A není to jediná věc, kterou si v Ryse neužijete. Pokud jste příznivci žánru, u Ryse se budete nejednou chytat za hlavu.
Na samém začátku budete seznámeni se základním ovládáním (útok mečem, útok štítem, obrana a kotoul) a už proslulým zpomalovacím Quick Time Event módem, díky kterému půlka Ryse vypadá jako film 300: Bitva u Thermopyl. Potud by bylo vše v pořádku, to ale jen do chvíle, než zjistíte, že to je skutečně všechno, co vám hra nabídne. Žádná komba, žádné nové útoky, nové zbraně nebo cokoliv jiného. Vylepšit si můžete zdraví a speciální schopnost sestávající v single playeru z cíleného zpomalení času které spustíte vy sami.
Ano, občas máte možnost hodit si kopím nebo si s celou jednotkou legionářů vyzkoušet proslulé taktické formace římských legií, to ale absenci jakýchkoliv hlubších herních mechanismů neomluví ani náhodou. Legionáři se prostě v předem daný moment seběhnou a vy jim můžete třeba říkat kdy dát štíty nad hlavy, aby je nezabíjely šípy. Dojdete k protivníkům, legionáři se rozběhnou kolem a už zase jedete sami na sebe.
Ryse tím pádem působí jako jakási silně casual verze God of War říznutá řídkým odvarem ovládání z Dark Souls, kde vám k vyřízení protivníků stačí prvotní odražení útoku či kotoul a následné bušení do jediného tlačítka. Trochu taktické hloubky lze vysledovat v možnosti zvolit si, jaký bonus získáte po úspěšném popravení nepřítele, ale jestliže si libujete ve vychytaných bojových mechanismech z Devil May Cry, bude vám Ryse připadat směšně primitivní.
Koloseum pro dva
Do poslední chvíle jsem byla přesvědčená o tom, že se Crytek u „štěkající střílečky“ neinspiroval jen délkou příběhu, ale vložil podstatnou část zábavy do multiplayeru. Na tom bych neviděla nic špatného – naopak, vždyť gladiátorské zápasy nejsou zrovna častým herním tématem. Těšení mě přešlo, když jsem v příslušné nabídce našla tři režimy, z toho jen dva multiplayerové a z nich se ani v jednom nepostaví hráči proti sobě. Ani v jednom prostě nemůžete bojovat proti jinému živému hráči.
Dva režimy jsou kooperativním probíjením se arénou – v jednom případě je pořadí dynamických prostředí dáno, v druhém si je můžete zvolit sami, třetí mód je sólový boj v aréně. Pokud nemáte nikoho konkrétního, s kým byste si multiplayer zahráli, může vás hra spárovat s náhodným hráčem. Přihlédnu-li ale k tomu, že vám hra má najít pouze jednoho člověka, přijde mi několikaminutové čekání neadekvátní. Těžko říct, nakolik je to zapříčiněno servery a nakolik (ne)zájmem hráčů o multiplayer.
Když už se spoluhráče dočkáte, nechá vás hra vybrat si z celkem čtyř typů bojovníka. Každý má jiné bonusy (k poškození, více zdraví atd.) a jinou speciální schopnost (zpomalení času, zpomalení nepřátel, poškození nepřátel v okolí a odmrštění nejbližších nepřátel dozadu). Boj v koloseu probíhá ve formě vln s postupně se zvyšující obtížností, takže ani zde nemůžeme mluvit o gejzírech originality. Ve chvíli, kdy vy i váš spoluhráč zemřete, se okamžitě načte další aréna s jiným prostředím. Nutno dodat, že rychlé načítání jednotlivých arén je vykoupeno monstrózním loadingem na samém začátku vašeho klání. I když je multiplayer poměrně zajímavý a na nějakou dobu může zabavit, nemyslím si, že poskytne natolik výrazný zážitek, aby se jazýček na vahách nejistých zákazníků obrátil ve prospěch Ryse.
Římané, jděte domů!
Pokud jste si koupili Xbox One a rozmýšlíte, co si zahrát, moc na výběr toho není. Ryse: Son of Rome je krásný naleštěný obal s poněkud dutým vnitřkem, který doufá, že si přes bohaté scenérie hráč nevšimne zjevných a základních nedostatků. To neznamená, že by Ryse neposkytlo pár dní zábavy, zda to ale obhajuje nemalou cenovku, je věc k zamyšlení. Člověk se neubrání dojmu, že Crytek investoval veškerý rozpočet a úsilí do vytvoření dechberoucí prezentace a už mu nezbyly prostředky nebo čas na „ten zbytek“. A tak tu místo důstojného protivníka legendární série God of War máme profesionálního modela bez špetky intelektu, který se nestydí si říct ještě o (nepotřebný) bonus ve formě mikrotransakcí.
