Scanner Sombre - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Scanner Sombre - recenze

19. 5. 2017 18:30 | Recenze | autor: Patrik Hajda |

Poté, co šikovné ručičky ve studiu Introversion Software dokončily brilantní simulátor věznice Prison Architect (po několika letech v předběžném přístupu), vyhlíželi jsme napjatě oznámení jejich nového titulu. Před rokem nás ale tvůrci opravdu překvapili, když na herním veletrhu EGX Rezzed představili hned dva prototypy – Wrong Wire a Scanner Sombre. Právě Scanner Sombre se na akci setkal s velkým ohlasem a po roce ve vývoji se do něj můžeme pustit i my.

Tak trochu jiná VR

Scanner Sombre nelze popsat jinak než (pro mnohé) hanlivým spojením „walking simulator“, jelikož ve hře nejde o nic jiného než o pěší průzkum spletitého jeskynního systému. Tvůrci se touto skutečností nijak netají, naopak sami hovoří o inspiraci hrami Dear Esther a Gone Home. Ale zatímco v těchto hrách se procházíte po skutečně vypadajících prostorách, které si můžete osahat nejen rukama, ale i očima, v Scanner Sombre jste s běžným lidským zrakem v podstatě nepoužitelní.

Jen si to představte. Probudíte se uprostřed dobře osvětleného stanu vedle svých zavazadel a fotky vaší milující rodiny. Nemáte jinou možnost než vylézt ven, kde vás však okamžitě obklopí tma. A ne ledajaká. Ne ta klasická herní tma, ve které vidíte alespoň obrysy okolí, ale absolutní tma, ve které byste se nedostali ani za první zákrutu.

Už od prvních vteřin na vás dýchá stísněná atmosféra, která vyvolává citelný strach z neznáma. Naštěstí kousek před vámi cosi bliká na kameni a vzápětí už máte na hlavě brýle s virtuální realitou a v ruce takzvaný LIDAR skener.

Po stisknutí spouště začne skener tečkami osazovat okolní stěny a poprvé se před vámi díky brýlím zhmotňuje jeskynní komora. Ještě čerstvou nejistotu ze slepoty okamžitě střídá neskrývaný úžas. Barevné tečky vykreslují siluety balvanů ve vaší blízkosti hřejivou červenou, která chladne přes žlutou až k modrým nejvzdálenějším osvíceným bodům. Je na čase rozloučit se s „komfortem“ stanového příbytku a zároveň dát sbohem v podstatě jediným texturovaným objektům ve hře. Od teď se můžete spolehnout jen a pouze na svůj skener.

Kdo, kde, proč a s čím?

Na začátku cesty se samozřejmě nabízí otázka: „Kdo jsem?“ Na to není hned zcela jasná odpověď. Nicméně z občas se vynořujících textů představujících myšlenky hlavní postavy, dumající nad vykreslujícími se strukturami, se brzy dozvídáte o pradávném kultu praktikujícím své náboženské rituály právě zde, na samotném dně jeskyně. Tato myšlenka je hlavním tahounem v začátku hry, kdy za neustálého držení spouště skeneru odhalujete jednu úchvatnou scenérii za druhou.

Nutno dodat, že vašemu věrnému sluhovi nikdy nedojdou baterky, takže se sami několikrát přistihnete, jak se snažíte dokonale vytečkovat architektonicky zajímavý sloup ze všech stran. V průběhu hry dokonce narazíte na pár vylepšení skeneru, díky kterým najednou otečkujete celou okolní halu nebo si zlepšíte jeho rozlišení.

Vámi nabarvené tečky už nikdy (opravdu nikdy) nezmizí z pevného povrchu, takže ať už jste v jakékoliv části jeskyně, vždy můžete skrz stěny vidět chladně modrou trubici, kterou jste posledních deset minut hledali cestu dál. Ostatně, díky mapě se můžete podívat na celé vaše počínání, jelikož i na mapě jsou reflektovány vámi namalované tečky. První otevření mapy je doslova dechberoucí zážitek, a zdaleka ne jediný.

zdroj: Vlastní

Jeskyně plná pocitů

Kromě všudypřítomných teček, bez kterých prostě není možné postupovat, vás zaujme ještě druhá a poslední věc, kterou dokážete vnímat – zvuky. Ty zde perfektně dotváří klaustrofobickou atmosféru. Podle kroků dokážete dobře rozpoznat různé povrchy a vyšlápnuté louže, ale taky rozlehlost jeskynních místností podle ozvěny. Jindy se zase při přecházení mostku leknete uvolněného kamene, který šplouchne do vody pod vámi, aniž byste měli možnost cokoliv z toho vidět na vlastní oči. Zvuky zde zkrátka dokonale uvozují atmosféru z jeskyně, jejíž vzezření máte pouze zprostředkované. A ano, občas uslyšíte něco, z čeho vás až zamrazí v kostech.

Co ještě hra zvládá opravdu skvěle, je hraní na zcela odlišné emoce. Hned na začátku jste unešení pestrobarevnou krásou, abyste náhle byli pořádně vyděšení vodními plochami, na kterých tečky nedrží, a představují tak strašidelně klidné olejové skvrny, ve kterých váš skener ztrácí hlavu a zobrazuje věci, kterým jen těžko věříte.

Nato na vás zaútočí smutná představa osudů dávných obyvatel jeskyně, aby vám náhle absolutně roztálo srdce při projížďce na lodičce s přirozeně osvětleným stropem jeskyně za doprovodu libozvučných strunných nástrojů. No a nakonec slabší povahy možná zapláčou a ihned propuknou v další úžas. Střídání těchto pocitů jsem si opravdu užíval a byl jimi zcela fascinován.

Je tu cítit hniloba

I tak to celé má háček, bohužel ne jeden. Tím prvním velice zásadním je strach. Ze začátku se hra tváří jako příjemný horor, jenž tak akorát dávkuje neviditelnou hrůzu, kterou si vlastně vymýšlí váš paranoidní mozek sám, aby se ani ne v půlce hry ona hrůza zcela vytratila. Od té doby jde už o pouhé objevování trochu skutečnějšího světa a nemilých událostí s ním spojenými, což není vyloženě špatně, ale počáteční euforie zkrátka rychle vyprchá.

A když už jsem se zmínil o časovém zasazení citového zlomu v půlce hry, musím zmínit druhý háček – délku celé hry, která se pohybuje někde mezi hodinou a půl až dvěma hodinami… Nemohu s klidným srdcem říct, zda je to dobře, nebo ne. Vzhledem k tomu, že celá hra stojí převážně na technice skenování jeskyně, tak by to v případné 3.-4. hodině asi už nikoho nebavilo. Takhle to bylo tak akorát. Na druhou stranu se za tak krátký čas odehrají o to kratší tři dějství, z nichž do ani jednoho se nestihnete pořádně ponořit, než bez jediného náznaku každé skončí. A pak se samozřejmě nabízí otázka, zda vám celý tento čistě audiovizuální zážitek stojí za cenu hry. To už je na každém z vás.

New Game+

Když se to pokusím nějak shrnout, tak tu z loňského prototypu máme audiovizuální experiment, který pohladí lidské oči a uši jako málokterá dnešní hra z kategorie walking simulátorů. Ale neubráním se pocitu, že nabídnout za rok vývoje ani ne dvě hodiny dlouhého chození není úplně ideální. Chci se dozvědět více o prastarém kultu, chci být překvapen jeho událostmi (nebojte, jedno překvapení vás stejně nemine). Příběh není vyloženě špatný, jen je ho ve hře tak nějak málo. A s touto technologií by určitě šly vymyslet i zajímavé hádanky (ve hře jedna je, ale stěží se dá nazvat výzvou), které by hru okořenily a natáhly zážitek třeba o hodinku.

Tvůrci si jsou dobře vědomi krátkostí své hry, proto se vám po dohrání v menu objeví položka New Game+, která nabízí opětovný průchod celým komplexem s tím rozdílem, že váš skener je na maximální možné úrovni. Byť se na hru opravdu hezky kouká, není zrovna nový průchod to pravé. Hra je zážitková, zanechávající dojem. Proč ten dojem narušovat?

Na druhou stranu oceňuji další novou položku v menu – možnost vyzkoušet si v úvodu zmíněné prototypy. Prototyp hry Scanner Sombre samozřejmě nic moc nenabízí, ale Wrong Wire je velice zajímavý počin o zneškodňování bomb. I ten bych si uměl představit jako plnohodnotnou hru na pár hodin s odkrýváním nějakého ponurého příběhu hlavní postavy pyrotechnika. Kdo ví, co pro nás Introversion chystají…

gog_banner zdroj: tisková zpráva

Verdikt:

Oku lahodící pointilismus s unikátním mechanismem objevování, se kterým toho ve výsledku zas tolik neobjevíte. I tak si z této jeskyně odnesete nevšední zážitek a nějaký ten printscreen.

Nejnovější články