Monstrum

Ale kdo to? Nějaká dívka. Vypadá, že mě zná. Asi mi chce pomoct. Budu ji raději následovat. Zdá se, že tohle místo zná lépe než já. Ale ne! Co se to stalo? Vše se změnilo v temnotu. Voda je černá. Prší a je tma. A ta dívka! Sebralo ji nějaké monstrum. To monstrum… zná mé jméno. Proč říká takové věci? Musím najít tu dívku! Ona zná odpovědi na moje otázky!

Ale kam mám jít? Ano! Ta dívka mi napověděla. Zdá se, že mám zvláštní schopnost, která mi ukazuje správný směr. Musím vystoupit z loďky a vydat se do města. Následuji své světlo. Lezu po žebřících, skáču po budovách. Zdá se to jako zábava. Ale jsem tu kvůli něčemu jinému. Co to je? Vidím nějakou zář. Ale je obklopena něčím… temným.

Najednou vím, co mám dělat. Musím tu temnotu zahnat. Očistit tu záři. Povedlo se! V části města je zase krásný slunný den. A navíc jsem ublížila tomu monstru!

Mé světlo mě ale vede zpět do temnoty. Ve vodě plave další monstrum. Je jich tu víc! Nemůžu zůstat pouze na souši, potřebuji se dostat skrz vodu dál. Musím být opatrná. Skáču. Je tak studená. Musím plavat! Rychle, Kay! To monstrum mě spatřilo! Blíží se! To nemůžu stihnout.

Dřív, než se dokážu bezpečně dostat na souš, monstrum mě vyhazuje do vzduchu jako kousek neškodné návnady a pak mě nelítostně žere ve svých obrovských zubech.

Je tohle konec? Ne. Zřejmě jsem dostala druhou šanci. Musím si svůj skok lépe načasovat. Pozoruji monstrum, a když se zdá dostatečně daleko, skáču! Plavu, co mi ruce a nohy stačí. Monstrum se opět blíží…

zdroj: Archiv

Město vzpomínek

Takový je začátek příběhu mladé dívky Kay, která se rozhodne vypořádat se svými démony z minulosti. Místy roztomilým, ale převážně depresivním a smutným vyprávěním vám předává všechny ty emoce, které u her podobného typu chcete cítit. Z jejích vzpomínek vás mrazí. Překvapením otevíráte ústa, protože nevěříte, že někdo mohl něco takového říct nebo udělat. Kay máte rádi. A litujete ji.

Sea of Solitude není ani tak hra, jako spíš vyprávění. Jsou to emoce. Nutí vás se zamyslet, přemítat nad svými vlastními monstry. Možná si vybavíte křivdy, které jste spáchali na druhých. Postesknete si nad křivdami, které někdo provedl vám. Kay vás možná, stejně jako to udělala mně, vezme na cestu do svého nitra. Říkáte si: „Tohle opravdu udělala? Jak se mohla takhle zachovat?“

Ale pak si to uvědomíte. Vždyť já sám jsem se v mnoha situacích zachoval úplně stejně, ne-li hůř. Ale na rozdíl od Kay tam ta monstra pořád mám. Protože nejsem tak odvážný, abych s nimi bojoval. Nebo s nimi jednoduše soupeřit nechci. Nemám svou loďku v zatopeném městě vzpomínek, které bych nejraději vytěsnil z hlavy. Ale vím, že tam stále pobývají. Jsou dobře ukryté, ale jsou tam.

Pro každého něco

Ale možná se nacházíte na druhém pólu. Máte fungující rodinu. Kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi. Hrajete Sea of Solitude a napadá vás: „Sakra, vždyť já jsem vlastně docela šťastný člověk!“ I to může být poselství celé hry. Ukázat vám, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A že když se chce, tak to jde. To dokazuje především Kay svým nezlomným přesvědčením a odhodláním.

Nebo nepatříte do žádné z těchto skupin a ani to vlastně není špatně. I tak si ve hře dokážete určitě najít to svoje. Když už nic, je to rozhodně příjemná skákačka s vysoce kontrastním prostředím a zajímavým příběhem. Potom se nemusíte bát, že by vás hra nějak emočně rozcupovala na kousky, i když úplně chladnými vás asi také zrovna nenechá. Herně vám zabere zhruba 2 večery, takže se nejedná o žádnou dlouhou záležitost, nicméně příběh Kay se rozhodně vyplatí si vyslechnout a prožít ho s ní.

Pokud jste to snad zatím neuhodli, na mě osobně udělalo Sea of Solitude velký dojem. Hry podobného typu mám rád. Nemohu si pomoct, ale neustále mě napadalo srovnání s Life is Strange, i když je Sea of Solitude mnohem kratší a co se týče mechanik, je to úplně něco jiného. Možná to bylo určitými společnými rysy, které jsem na obou hrdinkách pozoroval, a stejně jako Max Caulfield, i Kay mi přirostla k srdci. Především svou nezdolnou odhodlaností a touhou po dobru.

Neustále mi přicházelo na mysl, že je hra inspirována skutečností. Místy jsem až nevěřil, co všechno dívka prožila. Z některých útržků vzpomínek doopravdy naskakovala husí kůže. A byl jsem vděčný za odvahu autorky hru vydat a zveřejnit tak tu část svého života, která bývá pro většinu z nás tabu.

Pokud byl záměr autorky něco v nás vyvolat, sáhnout někam dovnitř a něco odtamtud vylovit, podařilo se jí to dokonale a nezbývá než tomu zatleskat.

Příběh nás všech

Příliš jsem nerozebíral herní mechaniky, grafiku nebo technický stav hry, protože to tady podle mě není zas tak důležité, i když grafické ztvárnění k Sea of Solitude je podle mého názoru naprosto sedí. Jak jsem už několikrát zmínil, tato hra je o pocitech, lidskosti, zamyšlení se. Když vidíte to krásné, zaplavené městečko, máte občas prostě jen chuť vylézt na nějakou věž a kochat se pohledem. Nebo si proplouvat loďkou mezi střechami budov, odhánět racky a hledat vzkazy v lahvích.

To všechno na hrách podobného typu velice oceňuji a obdivuji. Diskuze o vlivu her na člověka, potažmo dítě, je v dnešní době stále aktuálnějším tématem, i když v očích našich rodičů a prarodičů stále v tom negativním smyslu. A pak se objeví Kay, která nám říká: „Jsem tady a mám možná stejné problémy jako ty. Ukážu ti, jak jsem s nimi bojovala, možná ti to pomůže. Možná tě to inspiruje.“

Sama autorka hned na začátku říká, že jejím cílem není někomu cokoliv radit. Jen chce předat svou životní zkušenost a ukázat hráčům, co to znamená být člověkem se všemi vrcholy i pády. Myslím ale, že svým vyprávěním dělá mnohem víc. Příběh Kay je totiž tak trochu příběhem každého z nás.