Tahle strategie je totiž v mnohém tak trochu jiná. A to i na poměry klasického herního schématu strategií od Paradox Interactive. Obvykle totiž platí, že válka a politikaření jsou v rovnováze a doplňuje je technologický rozvoj. To zde ovšem neplatí. Sengoku je zkrátka jiné. A pokud se vám první odstavec zdál být na shluk jedniček a nul příliš vzletný a poetický, vězte, že jde o pohled na události ve hře, který skoro potřebujete k tomu, abyste si Sengoku užili.

Sengoku se odehrává v polovině 15. století, kdy bylo středověké Japonsko rozerváno řadou válek, na jejichž konci vzešel z bojů jeden silný šógun - a tím můžete být právě vy. Můžete začít v jednom ze čtyř scénářů, které se ale liší jen polohou a tedy detailnějším rozpracováním politiky ve zvoleném regionu. Dá se říci, že pokud chcete klid na rozvoj, vyplatí se zvolit jako scénář jinou lokalitu, než tu s vaším vyvoleným klanem, protože tak budete velmi často ušetřeni střetů od prvního dne. A pokud mi za tuto radu chcete lát do zbabělců, vězte, že Sengoku je hra nesmiřitelná.

zdroj: tisková zpráva

Který z nabízených klanů si zvolíte, to je jen na vás. Nikdo vás neomezuje, ale nedivte se, že při volbě malého klanu uprostřed nepřátel budete brzy konzumovat hlínu. Já si odvážně zvolil Hattori a do dvaceti let sledoval, jak poslední pevnost padá pod nápory pěchoty hned několika klanů. Když si holt zvolíte klan takřka uprostřed nepřátel... je to vaše volba.

Počítejte také s tím, že ze začátku budete mít pořádné problémy se na krásné dobové mapě orientovat. Jednotlivé provincie jsou vám neznámé. Když se na ně hra odkazuje, nemají označení, k jakému klanu náleží a spravovat větší území je skutečně utrpení. Na druhou stranu, po mnoha hodinách ve hře už budete mít dobovou geografii v malíčku.

zdroj: tisková zpráva

Beze cti ani ránu, bez tutoriálu taktéž

Orientace není jedinou věcí, s níž budete mít potíže. Osobně mi vadila jedna věc – absence tutoriálu. Ač tento prvek obvykle nepotřebuji, u Sengoku je skoro nutností bez ohledu na to, že jste kovaní znalci strategií od Paradoxu. Nemálo prvků musíte objevovat při hraní metodou pokusu a omylu, přičemž omylů budete mít na účtu víc než dost a některé věci vám nemusí být hodně dlouho jasné.

Chyba je zejména v tom, že hra pořádně nevysvětlí alespoň základní principy fungování vašeho klanu, verbování armád, diplomacie a samozřejmě cti, což je platidlo cennější než peníze, skrz které děláte vše důležité. Čest je pro místní vládce vším. Určuje, jak moc můžete být politicky aktivní. Určuje, jak moc si vás ostatní hledí, prostě vše. S nedostatkem cti můžete být bohatí, jak chcete, budete se cítit svázáni.

To, co se naučíte sami bez tutorialu, je fakt, že v téhle hře jde hlavně a jen o drobnou politiku a mikromanagement klanu. Ostatně i ten je politikou. Jen těžko vám nebohý recenzent vysvětlí, jak moc času budete trávit v zapauzované hře analyzováním vzájemných vztahů jednotlivých vládců i leníků. Zkoumáte postoje vůči vám, sledujete jejich vztah k pánům, poddaným, k vašim poddaným, k šógunovi i k jednomu z náboženských směrů. A hrajete něco mezi velmi náročným šachem a Sims. Staráte se (samozřejmě dle důležitosti) o jednotlivé členy klanu, podplácíte cizí, vedete obchodní i diplomatické války, snažíte se přetrhnout a hlavně a to především vedete sňatkovou politiku.

zdroj: Archiv

Chovná stanice Date plodí územní zisky

Asi nikdy jsem tolik času ve hře nevěnoval sledování toho, kolik dětí můj vůdce klanu má a kolik a jakých mají mí sousedé. To neberte jako negativum, doslova jsem se v tom psychopatickém intrikaření vyžíval. Spřádal jsem dlouhodobé plány, vyměňoval si rukojmí s těmi, s nimiž jsem nechtěl být na nože a úkoloval své tři členy rady, aby najímali ninju pro špinavou práci, budovali infrastrukturu provincií a zařizovali lepší vztahy se silnými. Je třeba si uvědomit, že za některé klany prostě onoho vysněného cíle, šógunátu, nemáte reálně šanci dosáhnout. Jste zkrátka moc malí, moc nedůležití. Kupříkladu Date už není nijak malý klan a stejně jsem byl smýkán mocenskými pohyby a dokázal expandovat jen na pozici lokální moci.

Co se týče výše zmíněných sňatků, nejlepší způsob, jak získat cizí provincii nebo dokonce celý klan, je sňatek. Vezmete svého malého synka, nachystáte svatbu s dědičkou klanu a pak čekáte... a pokud není dědičkou, a to se děje velmi často, musíte se snažit, aby byla. Někdy vám hra pomůže sama a malý dědic zemře na nějakou nemoc nebo je už jako větší zabit... ale může být zabit i jako menší. Stačí mít dost ninjů, trpělivosti a samozřejmě štěstí, protože to není nic jednoduchého.

Zdá se vám hra podle předchozích řádků krutá? Možná je. Je ovšem i zábavná? Do jisté míry určitě. Proč píši do určité míry? Hra bohužel má v oblasti diplomacie velké mezery a její základní koncept si skoro odporuje s občasnou strohostí diplomatických vztahů. A tak patnáct let intrikuji, podaří se mi udělat ze svého potomka dědice sousedního klanu, těším se na to, jak mi spadne do klína... a spojenecký klan začne mou budoucí kořist dobývat. A já nejsem schopen jej jakkoliv přimět k tomu, aby přestal. Velmi často narážíte na to, že jste pohlceni vlastním příběhem ve hře a vzápětí vás zarazí nedostatečná flexibilita v oblasti diplomatických vztahů. Je to pak krajně nepříjemné a celkový dojem utrpí. K čemu je vaše titěrné pletichaření, když vše zruší prostý koncept války?

zdroj: tisková zpráva
Jednoduchá válka nahrává jen tomu silnějšímu

Právě válčení je v Sengoku očesáno na kost. Máte tři druhy jednotek (pěchotu, jízdu, střelce) a platí, že kdo má víc všeho, vyhrává. Zapomeňte na nějakou taktiku, prostě jen klikáte s co největším počtem jednotek na protivníkovy a čekáte, až si rozbijí ústa, což můžete jen sledovat. Je to poměrně nudné a bohužel tenhle princip zabraňuje tomu, že by snad mohl menší protivník toho většího porazit taktikou.

Generálové hrají určitou roli, stejně jako terén, ale jde spíše o terciální modifikátory, než něco, s čím by se dalo taktizovat. Z pohledu historika je příjemné vidět, že obléhání pevností v provinciích je skutečně otázkou dlouhých měsíců, ale herně už to skřípe. Ninjové zde nemají takový účinek, jak by se z jejich cen dalo čekat a je to hlavně o trpělivosti.

Trochu absurdní je situace, kdy jízda nemůže být obléhatelem, vám došli pěšáci a čekáte na další. Takhle prosím stály dva tisíce mých jezdců před čtyřmi (!!!) posledními obránci města, kteří se jim z hradeb smáli a smáli, až se za břicho popadali, protože mí blbí jezdci sesednout buď neumí, nebo odmítají. Pak třetina obránců dezertovala a já mohl v zenovém rozpoložení přemýšlet, jakou část těla ten dezertující v pevnosti nechal, aby to byla přesně třetina...

zdroj: tisková zpráva
Růst klanu je krásný proces

Bitvy a celkově válečné řádění není nijak zábavné a ve své primitivnosti spíše odvádí (spíš ji přímo ničí) pozornost od srdce hry - politiky. Na tomhle kousku skládanky měli tvůrci pořádně zapracovat, protože ve výsledku je efekt silně kontraproduktivní. Milým prvkem je však koncept správy provincií. Vy můžete osobně „vlastnit“ jen určitý počet provincií a další už musíte dávat vazalům. Přijímáte tak do klanu třeba róniny, kteří po pár desítkách let krásně prorostou do struktury vašeho klanu.

Při pohledu na ten propletenec vztahů máte skutečně dobrý pocit z celkového vývoje. Vidíte totiž, že se něco mění, hra reaguje na vaše kroky a vy zase na ni. Snadno se totiž může stát, že takovýto přírůstek do klanu se zkusí po čase odtrhnout, převzít moc... no prostě zase přijde na řadu politika. Je milé, jak s (s až simovskou) obsesí sledujete, jaké vlastnosti má váš vůdce klanu - je z něj alkoholik, nedej bože chytil lepru, je nevěrný nebo neplodný.

S těmito prvky se dá s trochou fantazie skvěle pracovat. Třeba situace popsaná v prvním odstavci článku, ta se opravdu stala. Po harakiri otce převzal moc jeho šestiletý syn, jemuž dělal poručníka muž, kterého jsem si potřeboval naklonit kvůli síle jeho armád a díky aktu sebevraždy jsem získal potřebnou čest na další akce. V těchto chvílích prostě hra funguje skvěle a v tom tkví její síla.

zdroj: tisková zpráva

Celkově je ale Sengoku příliš sterilní, jakoby nedodělaná. Je krásné si politicky čachrovat, zvláště když proniknete do celkem složitých principů hry. Neustále však narážíte na nějaká omezení v tom, co byste chtěli dělat. Vojenská složka hry je příliš primitivní, a co se týče stránky technologické, ta tu prakticky není. Jediný prostor pro rozvoj je ve vašich provinciích. Ve výsledku je Sengoku slušná, lehce nadprůměrná hra, která ale nadchne jen zlomek hráčů. Kdyby zcela opustila své kořeny a model strategií Paradoxu, mohla být mnohem lepší. Takhle ale příliš často klopýtá.