Slay the Spire je totiž karetní hrou pro jednoho hráče, která by se dala označit jako roguelike RPG. Máte zde postavu, která se postupně vyvíjí skrze balíček karet, a jakmile jí dojdou životy, můžete si celou hru dát rovnou od začátku s menšími změnami. Jednoduchý a mnohými osvědčený recept je okořeněný výbornou hratelností a dost možná nekonečnými možnostmi, díky kterým se o opakované hraní vážně nemusíte obávat.

Na začátku všeho je pouhý jeden rytíř s velice chabým balíčkem karet, který obsahuje jen ty nejzákladnější útoky a bloky. Před tímto trhanem stojí pavučina vzájemně propletených cestiček vedoucích k bossovi, který na vás čeká v samotném závěru každého aktu. Po cestě k němu se musíte vypořádat s běžnými monstry, minibossy a náhodnými událostmi, nicméně se najde i nějaká ta truhla s pokladem, obchodník a táborák, u kterého zahojíte rány nebo si necháte ukovat lepší kartu.

zdroj: tisková zpráva

RPG rozvoj postavy je ve Slay the Spire zastoupený obohacováním vašeho balíčku o nové karty (deckbuilding). Po každé vyhrané potyčce máte na výběr standardně ze tří karet, z nichž se jednou vybavíte. Balíček je tak boj od boje větší a schopnější, nicméně záleží jen na vás, jak moc ho necháte narůst. Adekvátní strategie je mít jen pár opravdu silných karet a ty dokola točit, od těch horších vám obchodník milerád pomůže. Jenže vám za ně nezaplatí. Tuto možnost si musíte sami koupit z peněz, které rovněž padají ze zabitých hnusáků.

A tím dárečky od originálně kreslených mrtvolek nekončí. Čas od času vám nabídnou jeden z mnoha lektvarů. Některé vám dočasně zvýší sílu, jiné trvale obranu, další vám nalíznou nové karty, zraní či oslabí soupeře... vyjmenovat všechny další efekty by trvalo vážně dlouho. A to samé platí o samotných kartách, kterých zde najdete stovky, přičemž během jednoho průchodu hrou se setkáte sotva s několika desítkami.

A pak jsou tu ještě relikvie, mocné předměty, které vám výrazně pozmění hru. Například si díky nim budete dobírat karty navíc, dávat více zranění, získávat víc peněz, ale najdou se i takové, které vám dají velký bonus na úkor velkého postihu. Mou velice oblíbenou funkcí je náhodné měnění ceny karet.

Galerie

Zlatá pravidla

Ve hře se střídáte v tazích s počítačovým soupeřem a na svůj tah máte standardně tři energie (ale stejně jako úplně všechna základní pravidla ve hře jde i toto ohnout). Karty pak stojí od jedné do tří energií podle síly efektu, přičemž nezahrané karty se na konci vašeho tahu odhodí (opět, pokud nějaký efekt netvrdí opak).

Důležitým aspektem soubojů je fakt, že vy ve většině případů (ano, ani teď to není 100%) víte, co ve svém tahu udělá soupeř. Chystá se útočit? Tak to radši využiju energii na zahrání štítů. Chce blokovat? Sám se nemusím strachovat o své zdraví a můžu do něj směle vypálit všechny útoky, než se obrní. Obrana vám přitom vydrží jen jedno kolo, takže si nikdy nemůžete být jistí bezpečím (ne, neplatí to samozřejmě vždy… existují efekty, které vám obranu podrží).

A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. Variabilita je zkrátka synonymem Slay the Spire. Ať už se vydáte kudykoliv s kýmkoliv, můžete si být jistí, že váš následující průběh hrou bude docela jiný než ten předchozí. Už jenom proto, že hraním za jednu postavu postupně sbíráte zkušenosti, které odemykají nové karty a relikvie. Ne do začátku pro váš deck, ale můžete je od okamžiku zvýšení úrovně teprve potkat po soubojích.

zdroj: tisková zpráva

Postavy jsou zde celkem tři, přičemž každá má vlastní schopnost a vlastní skladbu karet. Zatímco Ironclad se umí po boji léčit a jeho karty jsou často hrané zdarma, Silent si na začátku boje líže o dvě karty víc a specializuje se na otravování nepřátel (jedem). Poslední hrdina Defect zase využívá tři sloty (možná i víc...), které plní orby s různými vlastnostmi – útok, obrana, energie navíc a spousty dalších.

Obecně platí, že hrdinové v tomto pořadí nabízí větší a větší výzvu. Ironclad je přímočarý tank, zatímco Silent se vyžívá v obraně a postupném ukusování nepřátel. Defect je z nich nejkomplikovanější a tím pádem nejobtížnější na mistrné ovládnutí.

Jakmile si s každou postavou odemknete všechny karty a relikvie (což může trvat desítky hodin), stále bude co dělat. Jednotlivé průchody si můžete značně ztížit modifikátory, můžete si nastavit úplně vlastní pravidla prakticky všeho ve hře a nadto se každý den můžete trumfovat s ostatními hráči v online žebříčku, který zaznamenává vaše snažení v denních výzvách se šílenými pravidly stejnými pro všechny hráče.

A až po těch mnoha desítkách hodin začnete pociťovat repetitivnost, stačí zamířit do Steam Workshopu, kde snaživá komunita vytváří nové hrdiny, karty, relikvie a další obsah pro už tak prakticky nekonečnou hru.

Galerie

Skryté kostky

Kdyby v tuhle chvíli recenze skončila, bylo by hodnocení o jeden bod vyšší. Ale to bych s klidným srdcem neudělal. Slay the Spire má totiž jednu vadu na jinak nebeské kráse – náhodu. Jistě, karetní hry se bez náhody prakticky neobejdou, nic proti tomu. Tak prostě herní balíčky fungují.

Jenže ve Slay the Spire podléhá náhodě v podstatě vše. Náhodně se vygenerují cesty podzemím, potkáváte náhodné soupeře, vybíráte si z náhodných karet, řešíte náhodné události, dostáváte náhodné lektvary, relikvie i otravné karty prokletí. Ve výsledku to znamená, že se vám nemusí ani na dvacátý pokus podařit dostat se na konec hry. A stejně tak se tam můžete dostat už při prvním pokusu a překvapí vás, že to není taková dálka.

Nemusí vám chodit karty na blok, bez kterých se úplně neobejdete. Nebo vám naopak nepřijdou útočné karty. Váš balíček může být skvěle postaven proti většině nepřátel, ale boss najednou funguje úplně jinak a ani si neškrtnete. Nebo naopak bosse dáte levou zadní, ale zhynete na následujícím titěrném mrzákovi jenom protože, že vám konkrétně proti němu nepřišla páka.

zdroj: tisková zpráva

Náhoda je součástí hry úmyslně, ale možná jí nemuselo být tolik. Přesto se u mě nedostavila frustrace. Na to jsem se až příliš bavil a po každém nezdaru okamžitě hrál znovu. A znovu. A znovu. Nicméně by mi bylo příjemnější, kdybych měl nad svým osudem o něco větší kontrolu a nesnažil se jen vyžít s tím, co mi kostka zrovna nabízí. I když i v tom může být nějaké kouzlo.

Až se za rok podívám na svých Top 10 her za rok 2019, tak pokud se herní trh vyloženě nezblázní, Slay the Spire tam bude. Je to velmi podobný případ jako Dead Cells. Docela nenápadná malá hra, která v sobě ukrývá zlato. Jen se nesmíte bát udělat ten první krok do možná nezajímavě znějícího neznáma (ech, další kartičky?). Na rovinu říkám, pokud nemáte čas, tak ten krok radši nedělejte. Měli byste ho pak mnohem míň.