Lehce ve stresu tedy pokračuji svou cestou a nepatrně zrychluji. Dojdu skoro až na konec lesa, když ty kroky zaslechnu znova – teď už naprosto zřetelně! Otáčím se doleva. Nikde nikdo. Otáčím se doprava. Ani tady vůbec nic nevidím. Rychle se otáčím zpět – nic! Kroky přitom sílí, jako by někdo šel přímo ke mně! A k tomu se začíná stmívat.
Naštěstí v dálce zahlédnu stavení. Uleví se mi. Rychle se k němu rozeběhnu, jenže barák je prázdný. Ba co hůř, dveře jsou dokořán, jakoby ho někdo opustil narychlo a nečekaně, a stěny uvnitř jsou popsané děsivými nápisy. Nevadí, pomyslím si. Třeba se tu válí nějaká zbraň a hned bude líp. Jenže to jediné, co tady nacházím, je baterka.
Když adrenalin stříká z uší
Asi takto vypadaly mé první kroky ve Slender: The Arrival aniž bych netušila, že jde o prolog a to nejhorší se teprve chystá. Slender: The Arrival je experimentální hororová adventura, která si hraje s těmi nejjednoduššími hororovými prvky. V určitých úsecích to dělá skutečně dobře. Než ji dojde dech.
Z toho vyplývá, že můžete klidně zapomenout na existenci jakýchkoliv zbraní. Jediným vaším pomocníkem v tomto hrůzném dobrodružství vám bude již zmiňovaná baterka. K tomu se svou postavou budete moci (vedle klasické chůze) ještě potichu našlapovat, abyste se přesvědčili, že ty kroky, které slyšíte, skutečně nejsou vaše a ještě více se vyděsili. Třetí možností pohybu je běh. Nic víc.
Na Slenderovi vás bude děsit právě Slender. Nebudu vám říkat, kdo nebo co Slender je, jenom vám prozradím, že vás bude sledovat na každém kroku, přičemž se umí přemísťovat, takže se může objevit prakticky kdykoliv a kdekoliv. Jelikož kontakt s ním znamená rychlou smrt, nejdůležitějším prvkem hry je právě běh.
Čím zabít napětí?
Slender se mi ze začátku líbil svým jednoduchým tahem na branku. Právě běh byl ale první věcí, která mi otevřela oči. Vím, že v hororové adventuře tohoto typu nemohou hlavní postavy běhat rychle. To by se pravděpodobně vytratilo veškeré napětí. Na druhou stranu by tu alespoň trochu živější běh určitě neuškodil, a to zvlášť v případě, že jste nuceni opakovat některou z epizod třeba už potřetí. Pokud v takovém případě plouživé tempo neotravuje, tak minimálně nudí.
Právě nuda se do hry začne pomalu, ale jistě po čase vkrádat. Úkoly jsou naprosto stereotypní – najdi a posbírej, najdi a zapni, případně uteč, což v podstatě děláte pořád dokola. Stačilo by vytvořit scénu, kdy musíte schovat a se zatajeným dechem se děsit odhalení. Nic podobného tu není.
Předměty v jednotlivých epizodách se navíc při každém restartu generují náhodně. Prodlužuje to herní dobu, ale rozhodně to neznamená zábavu. Určitě by bylo lepší, kdybych hru prošla během hodiny a půl a zažila v ní jen čirou hrůzu, než když ji budu procházet hodiny čtyři a přitom se budu nervovat častými restarty, které nemohu žádným způsobem ovlivnit.
Například v epizodě se staveništěm jsem se dočkala přinejmenším deseti restartů. Několik pokusů zabralo hledání akumulátoru, protože při každém restartu ho vygenerovala hra na jiném místě a nezbylo než aplikovat metodu pokusu a omylu. To pak jde strach ze Slendera do háje, když jen umíráte kvůli náhodnému prvku. A když už jsem akumulátor našla a zapnula, Slender se najednou objevil ve vchodu do místnosti a neměl chuť odejít, takže jsem se po dlouhém čekání vzdala a vztekle začala zase nanovo.
Méně je někdy více
Upřímně řečeno, pokud bych Slender: The Arrival nerecenzovala, určitě bych se s hrou neprala až do konce. Bez ohledu na to, jako velmi mám horory ráda. První dvě epizody jsou neskutečně chytlavé. Hra se ale velice brzy začne opakovat a namísto toho, aby vás děsila, začíná nudit. Poslední dvě epizody mohli tvůrci zcela vynechat. První část hry je ale opravdu mistrně zvládnutá a zanechá ve vás silnou vzpomínku, což je pádný argument proč dát hře šanci.
