Cestování prostorem i časem, ale jen chvíli
Jako kapitán Cole Anderson operujete pro bezpečnostní agenturu po celém světě. Namátkou zmíním Tibet, Barmu či se dokonce vrátíte do minulosti a budete se „kochat“ rozbořeným Sarajevem. Takhle by se dalo pokračovat… Vlastně nedalo, jelikož se nikam jinam mimo zmíněné oblasti nepodíváte.
Každá z nich obsahuje pět zhruba dvacetiminutových misí, což představuje celkově pět hodin herní doby na střední obtížnost. Byl jsem velmi zaskočen, když na mě naráz hra vyklopila poděkování a titulky. Dokonce natolik překvapen, že jsem musel hrát od začátku, abych mohl pořídit více screenshotů.
Chvíli jsem uvažoval nad tím, zda jsem něco nepřeskočil, jelikož i samotný konec hry přišel dříve než reálná zápletka. Příběh téměř nemá cenu zmiňovat. Jde o klasické odstraňování bezpečnostních hrozeb pod pokličkou tmy nebo alespoň v ghillie obleku. Plno stereotypů a klišé na vás vykukuje zpoza všech rohů. Jediný Andersonův motiv ke klestění si cesty skrz nepřátele musí být výplatní páska. A ano, kufřík plný nukleárních hlavic.
Díváme se na svět růžovým puškohledem
Nejvíce propagovanou novinkou Ghost Warrior 2 je použití CryEngine 3. Hra na první pohled vypadá velmi realisticky, včetně perfektních modelů postav nebo okolní přírody. Na druhý pohled ovšem zpozorníte a zamyslíte se nad nedostatkem textur u objektů postavených pár metrů mimo prostor veškerého dění. Můžete se přesvědčit u screenshotu ze Sarajeva, kde panelák stojící nedaleko od vás nedostal do vínku nic víc než základní texturu.
Velmi pěknou grafiku bohužel stahují do propasti problémy jiného rázu. Umělá inteligence protivníků je k pláči. V situaci, kdy se vám daří střílet přesně podle příkazů nadřízených a nezpůsobíte žádný poplach, jede hra přesně podle plánu. Problém nastane ve chvíli, kdy se netrefíte a spustíte alarm. Naráz nepřátelé zapomenou na veškeré taktické plány a po chvíli v úkrytu a několika výstřelům přibližně vaším směrem, se jeden po druhém přijdou podívat, kdo na ně mohl střílet.
Skriptem ku zdraví
Nemám nic proti předskriptovaným sekvencím, které slouží jako hybatele děje či příběhu. Ale co je moc, to je příliš. Sniper: Ghost Warrior 2 vás ze skriptu nepustí. Můžete se snažit, můžete prosit. Nic vám nepomůže a jako po kolejích budete každou misí projíždět rovnou za nosem. Veškeré rozhodnutí za vás činí hra.
Na kolena mě dostaly až situace, kdy si na předem přesně daných stanovištích rozložíte padesáti kalibrovou odstřelovačku a čistíte svým přátelům cestu. Zde vývojáři použili klasické skripty na druhou a popřeli jimi veškeré poučky. I když máte přehled nad situací a do vzdálenosti více než kilometru zpozorujete i myš, nepřátelé se objeví (ne nepřijdou, oni se prostě objeví) až ve chvíli, kdy k nim vaši spolubojovníci dojdou. Následně vám přesně řeknou koho a v jakém pořadí zabíjet. A tohle už je opravdu hnus velebnosti.
Co cítíte, když zabijete teroristu na vzdálenost 1500m? Zpětný ráz.
Ke cti hře ale slouží libý pocit ze střelby. Dokonce i zvuk zbraní je daleko lepší než u většiny konkurence. Dovolím si srovnání s Crysis 3, kde jsem se při výstřelu z čehokoli ze srdce smál. Ve Sniperovi si výstřel užívám.
S povděkem kvituji neustálou přítomnost větru a jeho proměnlivou rychlost. Přibližně desítka zbraní je výkonem prakticky stejná a odlišíte je kromě modelu jen puškohledem. Vyčetl bych nemožnost upravit si nulování zbraně, ale chápu, že při zabudovaném dálkoměru by se zabíjení ještě více zjednodušilo.
Oproti prvnímu dílu zde došlo ke změnám ve výdrži postavy, kterou ovlivňuje tepová frekvence. Pokud se přiblížíte k hranici 160 tepů za minutu, nedovolí vám hra sprintovat a míření bude velmi nepřesné. Dokonce je i na velmi krátkou dobu dovoleno zadržet dech a díky tomu se dostat to tzv. bullet-time režimu (ten známe z prvního dílu), neboli zpomalení veškerého dění okolo vás. Zde je vidět, že vývojáři nejsou příliš erudování, co se práce snipera týče. Zpomalení jako takové bych raději nahradil zpřesněním střelby, ale hlavně, výstřel z odstřelovací pušky se provádí při zadrženém dechu po výdechu, nikoli po nádechu.
Sarajevo nebo džungle? Radši tu džungli, prosím.
V Ghost Warrior 2 máte možnost zahrát si i s živými hráči. Na dvou mapách. Po pravdě mi obě mapy připomínaly stylem zákopové boje v 1. světové. Dva rozpadající se domy postavené okny proti sobě přes ulici, to není příliš lákavé. Prakticky jediná možnost efektivního hraní je vykukování zpoza spadlých trámů. Nuda a šeď.
Myslím si, že chyba je v tomto případě na straně vydavatele, který si podle všeho multiplayer od vývojářů vynutil. Ve hře je zbytečný a během špiček se na několika serverech pohybuje celkem čtyřicet lidí. Osobně bych raději hrál dalších pět hodin v různorodém prostředí singleplayerovou kampaň a multiplayer úplně oželel.
Připouštím, že jsem zklamaný. Prakticky na všech frontách kromě grafiky byly veškeré dobré nápady schovány v koutku a převládala nelogičnost a nuda. Namísto nápravy jsme se v mnoha případech dočkali prohloubení chyb z prvního dílu, což křivě rámuje neustálé vedení za ručičku a nemožnost jakéhokoli vlastního rozhodování. To vše posílá Sniper: Ghost Warrior 2 do průměrných vod. V hloubi duše mě to štve. Myslím, že potenciál prosadit se daleko lépe, hra měla.
