Sonic Colours - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Sonic Colours - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

21. 12. 2010 0:30 | Recenze | autor: Jan Vitík |

Modrá renesance. Tak by se dal označit rok 2010 v podání Sonica. Ikonická postava videoherního světa patřila v poslední dekádě spíš na vzpomínkové párty retro maniaků a na výrazný zářez v moderní éře čekala marně. Jenže letos se mraky rozestoupily a modré ježaté slunce se opět ukázalo. Začalo to dvěma vcelku povedenými tituly Sonic & SEGA All-Stars Racing (recenze) a Sonic the Hedgehog 4 - Episode 1. A jako potvrzení vzestupného trendu přichází Sonic Colours na Wii, který boduje na všech úrovních.

Lunapark snů

A kde jinde oživovat legendu, než v obřím vesmírném zábavním parku. Ideální pódium, které dává scénografům ze Sonic teamu široký prostor pro realizaci zajímavých nápadů. A nutno říci, že se této příležitosti zhostili se ctí a výsledkem je dobrý a rozmanitý level design.

Celý park je rozdělen do šesti tematicky rozdílných sektorů (planetek) a na konci každého čeká souboj s bossem. Tyto potyčky však bohužel nejsou nikterak zábavné a nejsou tím pravým kořením, jakým by být měly. A to hlavně kvůli nenápaditosti bossů, kteří se v druhé polovině v podstatě opakují v silnějších reinkarnacích.

Naopak prostředí jednotlivých planetek, to je jiný příběh. To, že měl při realizaci někdo dobré nápady, si uvědomíte, už když se ze začátku se Sonicem proháníte skrz hory popcornu ve Sweet Mountain. A v podstatě se na tomto pocitu nic nezmění až do konce.

Vrtej ježku!

Dr. Robotnik, hlavní Sonicův antagonista a autor celého zábavního parku, má samozřejmě nekalé úmysly, které se snaží maskovat veselými barvami svého díla. Ve skutečnosti zde totiž zotročuje mimozemskou rasu „wispů“, což jsou takové malé barevné chobotničky. Jejich prokletím je však to, že disponují energií, kterou Dr. Robotnik chce. A tak nezbývá dobromyslnému ježkovi nic jiného, než je všechny osvobodit.

Navíc kromě dobré pocitu tím získává ke klasickému zrychlení, dvojitému skoku a útočení na nepřátele ještě novou schopnost. Podle barvy osvobozených „wispů“ se Sonic může po zamávání ovladačem změnit buďto na vrták, který pronikne měkkým podložím, nebo raketu, díky které se vynese vysoko do oblak, nebo na nenažraného žraloka pojídajícího vše, co mu stojí v cestě, a tak dále.

Za ručičku tedy ne!

Jestli jsem z něčeho měl ještě před spuštěním hry obavy, tak to bylo chování kamery. Sonic Colours se totiž odehrává v trojrozměrném prostředí a při rychlostech, které dokáže ježek vyvinout, by špatná práce kamery měla naprosto fatální dopady na hratelnost. Naštěstí si to dobře uvědomovali i vývojáři a využili malého triku: hra plynule přechází ze 3D do 2D a zase naopak.

Takhle napsané to možná vypadá divně, ale nebojte se, nejde o žádné násilné předěly, ale o plynulé přechody, vytvořené chytrými pohyby kamery. Nikdy za celou dobu hraní jsem neměl nejmenší problém s orientací a vždy bylo jasné, odkud a kam směřuji. Ovládání také nečiní nejmenší problémy. Hrát můžete buďto s Classic Controller, pokud vyznáváte staré pořádky, nebo můžete využít kombinaci remotu a nunchuku.

Je příjemné setkat se s hrou na Wii, která nemá násilně naroubované pohybové ovládání jen proto, že to jde. Výsledkem je většinou špatně hratelný paskvil. Kromě zapínání „wisp“ bonusů si tak vystačíte pouze s analogovou páčkou a pár tlačítky. Díky za to.

Vizuální hody

Wii, jak známo, neoplývá nabušeným hardwarem, ovšem ani to nikterak nebrání šikovným vývojářům vytvořit graficky působivou hru. Ideálním příkladem budiž kapitola Starlight Carnival, kde se Sonic pohybuje v otevřeném prostoru vesmíru. Karneval je vskutku přiléhavý název, neboť vše hýří výraznými barvami a občas hráč neví, jestli má sledovat, kam běží jeho postavička, nebo se raději kochat okolím stylově připomínajícím film Tron.

To samé platí o již zmiňované Sweet Mountain s koblihami, dorty, hamburgery a popcornem nebo Aquarium Park kombinujícím estetiku japonských zahrad s robotickými samuraji a svět podmořského akvária. I soundtrack patří k tomu lepšímu, co je ve videohrách ke slyšení. Žánrová pestrost s citlivě vybranými tématy pro jednotlivé úrovně dodává na prožitku a několik chytlavých melodií si budete broukat i po vypnutí televize.

Děj je posouván cut scénami mezi jednotlivými kapitolami. Příběh je jednoduchý a snadno předvídatelný, což ovšem u podobného typu hry není moc na škodu, a jako základní kostra držící pohromadě jednotlivé úrovně funguje obstojně. Potěší i kompletní dabing všech předělových filmečků. Jeho kvalita není tradičně nikterak vrcholná, ale pomáhá prvoplánovému humoru, který ovšem vcelku sedne k Sonicově přímočarému životnímu stylu. Překvapí snad jen četnost vtipných poznámek na sebe sama.

Kdepak hra pro děti

Ač ze začátku může Colours vypadat jako snadná záležitost, obtížnost začne postupně stoupat a najde se několik problematických pasáží s potenciálem nepříjemného záseku. Ty jsou občas umocněny trochu necitlivým rozmístěním checkpointů. Často tak musíte opakovat příliš velký kus úrovně, protože smrt číhá těsně před koncem, což je časem velmi frustrující. Projít celou hrou zabere podle schopností kolem 10 hodin. Pokud však chcete získat co nejlepší skóre a vysbírat co nejvíce bonusů, strávíte v na jednotlivých planetkách mnohem více času.

Je to rozhodně překvapení. Málokdo očekával, že Sonic ještě nabere druhý dech a svede důstojnou bitvu s nestárnoucími postavami od Nintenda. Povedlo se a fanoušci modrého ježka mají možnost zavzpomínat na staré časy. A ti mladší mají jedinečnou příležitost se seznámit.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Sonic zřejmě neřekl poslední slovo a Colours je hra nejvyšší kvality. Nápaditý design úrovní společně s velmi dobrou hratelností dává zavzpomínat na staré dobré časy a ukazuje, že Wii není jenom pro Maria.

Nejnovější články