Space Hulk: Tactics - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

Space Hulk: Tactics - recenze

23. 10. 2018 18:30 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Na vesmírném horizontu se rve prostor. Nenadálá warpová bouře ohýbá realitu a ze zející trhliny vyplouvá gigantické těleso. Obrovský slepenec vraků a asteroidů, zlověstný a smrtelně nebezpečný. Zejména pro blízkou imperiální planetu, do které hrozí narazit. Naštěstí se okolo z bitvy vrací křižník jedné z kapitul Adeptus Astartes Blood Angels, která odpovídá na tísňové volání. Ačkoliv sami poranění z předchozí řeži, jejich věrnost Impériu je neoblomná a ochota obětovat se pro vyšší cíl absolutní. Dobrodružství pod taktovkou Space Hulk: Tactics od studia Cyanide může začít.

Tvůrci nenabízí nic menšího než v jádru nejlepší videoherní zpracování již téměř třicet let staré deskové předlohy. Recept, kterým toho dosahují, je přitom jednoduchý jak facka. Hra je co do pravidel deskovce poměrně věrná, jen ji trochu ozvláštňuje kartami, a ještě k tomu díky povedené grafice a výborným animacím dýchá parádní atmosférou, která přesně sedí k potemnělému prostředí i celkové náladě válkou zjizveného univerza.

Prokleté kostky

Princip jednotlivých úrovní je jednoduchý. Jedná se o asymetrickou tahovku, v níž na jedné straně stane pět mariňáků, proti nim neustále přibývající záplava smrtících drápů a tesáků tyranidských genestealerů. Mapa je rozdělená do čtverců, pohyb i boj stojí akční body, nic nového. Jedné frakci se určí cíl mise, protistrana má za úkol jí zabránit.

Skelet hry, její nosná páteř, je stoprocentně převzatá ze stolní předlohy, což znamená jediné – kostky, kostky a pak ještě trochu kostek. Úspěch v podstatě každé akce nebo útoku závisí na tom, jak k vám budou tato zatracená tělesa přátelská. Jistě netřeba obšírně rozepisovat, že, jak už to tak bývá, v kritickou chvíli je zvykem, že zrovna hodíte nějakou příšernost a projedete celou partii v jednom tahu.

zdroj: Archiv

Pravidla jsou v rámci možností nastavená dovedně. To znamená, že hody kostkami podléhají různým úpravám, aby co nejlépe reflektovaly rozložení sil. Při útoku těžkou zbraní na dálku budete například házet tři kostky (počítá se ta nejvyšší) proti jediné obranné. Šance na úspěch je tedy v takovém případě z logiky věci velká, ale samozřejmě se stane, že padnou tři nízká čísla proti jednomu vysokému a netrefíte nic než vzduch. Funguje to i obráceně – genestealer útočící na blízko má díky vysokému počtu hodů téměř jistotu úspěchu, ale občas to zkrátka padne špatně a místo toho skončí rozmáznutý mocnou pěstí na stěně chodby.

Prýští z toho skvělé zážitky, ale i nebetyčná frustrace. Když váš impozantní velitel čtyřikrát v řadě netrefí vetřelce dva metry před ním, aby v dalším tahu „nečekaně“ tragicky zemřel, člověka napadá, kdo proboha svolil mu vůbec dát zbroj a poslat ho do boje, když by borcovi evidentně víc slušelo okopávání brambor někde na poli. Na druhou stranu, v momentě, kdy se na vojáka zoufale kryjícího ústup sype smečka zrůd ze všech stran a on rozřeže motorovým zápěstním ostřím tři genestealery po sobě, pevný jak skála a nezničitelný jako kdyby ho posedl sám Sanguinius, hruď se dme vzrušením a pýchou.

Nemáte-li nicméně zkušenost s deskovkou, ale znáte Warhammer 40K či konzumujete doprovodný materiál, byli jste varováni. Hrozí akutní leknutí a zděšení. Terminátory Space Marines znáte jako elitu mezi elitou, polobohy bitevního pole, zakuté do keramitových zbrojí, nejtěžších, co má Impérium k dispozici (pokud nebudeme řešit přídavné exoskelety Centurionů, zbroje Custodes a podobně). Nepříliš mrštní, ale také ohromně odolní...

Zde si špatně pohlídáte dveře, ještě k tomu hodíte nízkou kostku a jeden nabroušený emzák vám během dvou vteřin vypne půl čety. Mariňáci ve Space Hulk vypadají majestátně a hrozivě, ale jsou z cukrové vaty, na to je potřeba si urychleně zvyknout, akceptovat to a zařídit se podle toho, pokud se chcete bavit.

Požehnané karty

Akty hrdinství i zmaru jsou v originálu podřízené náhodě do takové míry, že se tvůrci odhodlali vrátit otěže alespoň trochu zpátky do rukou hráče. K tomu slouží karty. Nemusíte se však bát, tento poměrně odvážný přídavek rozhodně neboří pocitovou ani funkční stránku věci.

Každý tah můžete zahrát jednu kartu z balíčku, který je odvozený od (volitelné) výbavy vašich jednotek. Jedná se většinou o různé druhy bonusů k příštím akcím. Povedlo se je vyvážit na výbornou – dopad karet zahraných ve správnou chvíli je na průběhu zápasu jaksepatří znát, ale zároveň je ani omylem nelze požadovat za volňásky k vítězství.

Do hry navíc vstupuje ještě jedna taktická vrstva. V každém kole též můžete místo zahrání kartu z balíčku vyhodit a výměnou obdržet několik akčních bodů navíc. Ve chvílích, kdy je kriticky potřeba někam dojít či něco bezpodmínečně zabít, je podobná možnost k nezaplacení.

zdroj: Archiv

Za hordu život položím

Hra nabízí dvě kampaně, za každou stranu jednu. Příběh svou intrikovanou genialitou z křesla rozhodně nevymrští, ale na druhou stranu s lehkostí zaškrtává všechna potřebná políčka, jako je fanatismus mariňáků, úskočnost inkvizitora, vzletný styl řeči a využití všech možných warhammerovských reálií. Pointa sama o sobě je celkem suchá, ale texty jsou napsané kvalitně a stylově, aby se každý fanoušek Warhammeru 40K ihned cítil jako doma. Narazíte sice na pár překlepů, ale... komu se to kdy nestalo, že.

Postup hrou pak probíhá na schematické mapě vrakoviště, kde se pohybujete taktéž po tazích, sbíráte materiál k vylepšování karet a metodicky pokračujete k políčku značícímu příběhovou misi. Když se ale zdržíte vyzobáváním odboček moc dlouho, genestealeři vám odříznou cestu a je potřeba se probojovat skrz.

A ruku na srdce, zrovna tyhle postranní mise tam vážně nemusely být. Jsou dohromady asi tak čtyři, tudíž se neustále opakují, a hlavně je úplně jedno, jestli je vyhrajete, nebo ne. Podlehnete-li, hra vám sebere padesát jednotek materiálu, což je v podstatě nic, a pokračujete vesele dál. Zároveň je ale nejde rovnou vzdát, vyplatit se materiálem, musíte pokaždé znovu do taktického módu. Po chvíli budete odbočky a šachty raději ignorovat, jen aby vás hra neotravovala další nudnou vedlejší misí bez pointy. Ano, do jisté míry omylem se tvůrcům daří trefně simulovat bezúčelnost a nekonečnost války ve zdejším univerzu, ale hratelnost to zrovna dvakrát nešperkuje.

Velice opatrná monstra

Mariňácká kampaň je poměrně dlouhá (cca patnáct hodin v závislosti na dovednosti hráče), tyranidská pak o poznání kratší, což je trochu škoda. Buďme však rádi, že tu alespoň je – však je to ve Space Hulk videohrách poprvé. Kampaně nicméně sfouknete za pár večerů. Co dál? Space Hulk: Tactics nakonec stojí spíše na multiplayeru.

K dispozici dostanete jednak editor map, což je vždycky vítaný bonus, ale hlavně možnost si jakoukoliv oficiální i komunitní misi zahrát proti živému protivníkovi v rankovaném i přátelském módu. Vyzvat lze konkrétního kamaráda, ale také si samozřejmě můžete nechat přidělit náhodného soka z hlubin internetu.

Rohování se skutečným člověkem je docela jiný druh kávy. Jednak pochopitelně nemáte k ruce berličku v podobě save-loadovacího tanečku, o kterou se můžete opřít v kampani, a to s sebou nese pěkně intenzivní adrenalin. Těžištěm je opravdové taktické soupeření, zvažování rizika a takřka šachová partie s motorovými meči. Space Hulk je trochu jako go – pravidla nejsou složitá, ale variant k hraní nabízí bezpočet. A to je známka dobré deskovky.

zdroj: Archiv

Nechápejte to špatně, sólisté nemusí na hru zanevřít. I pokud se necítíte na měření sil s reálnými hráči, Space Hulk: Tactics dokáže uspokojit, jenže s jedním nepříjemným „ale“. Tím je úroveň umělé inteligence. Nepřátelé jsou pod palcem počítače zkrátka až moc bázliví. Neumí správně vyhodnotit riziko a kolikrát vás tím nechají vyhrát, ačkoliv byste správně neměli mít šanci, kdyby po vás šel protivník agresivněji. Což by měl.

Příklad číslo jedna: Medikovi zapnete overwatch (klasická funkce tahovek – pokrytí polí ve výhledu automatickou palbou, pokud do nich vstoupí během svého tahu nepřítel) a kryjete s ním dveře. Za nimi je chodba, v níž se hemží třeba pět, šest genestealerů. Je potřeba si uvědomit, že medik má v ruce pouze bolter, kterým se ve většině případů netrefí, nebo se rovnou zasekne. Se štěstím by zabil jednoho tyranida, s opravdu velkým štěstím dva, ale že by zvládl postřílet všechny, je scénář z jiné dimenze. Skutečný hráč by okamžitě zaútočil a mariňáka bez problémů poslal do věčných lovišť, ale AI bude za dveřmi čekat až do aleluja. Zbytek čety si v klidu projde mapu, splní cíl, vyhraje misi.

Příklad číslo dvě: AI si špatně hlídá strategické cíle. Když mají mariňáci za úkol zabít tři konkrétní zmutované genestealery, člověk by čekal, že si je protivník bude střežit jak oko v hlavě. Chyba lávky, místo toho je bezhlavě pošle do útoku, stačí je nalákat k pěšákovi s plamenometem nebo těžkým bolterem, ten je rozmetá na cucky a máte vyhráno ve třech tazích.

I přesto je hraní proti počítači dobrá zábava, v mapách prakticky nikdy neexistuje jen jedna přístupová cesta či slepé uličky, nepřátelé se vám poctivě snaží dostat do zad a o dramatické momenty tak rozhodně není nouze. Jen kdyby vám soupeři šli správně po krku i zepředu a panicky se nebáli proběhnout palbou, byl by zážitek ještě o něco silnější. Snad se dočkáme patche.

Občas to skřípe

Patch by se ostatně hodil i pokud se zaměříte na technickou stránku věci. Grafika a prostředí jsou vyvedené dobře, animace terminátorů jako kráčejících kolosů i tyranidů s jejich kluzkým, plíživým pohybem zaslouží upřímnou pochvalu, ale třeba stabilita hry už za rámeček nepatří. Pádům na desktop jsem čelil pravidelně a někdy i v tak monumentálním stylu, že bylo potřeba restartovat celý Steam. Občas se rozbije ukazatel akčních bodů a jednou z neznámého důvodu přestaly fungovat útoky. Obojí vyřešilo opětovné spuštění hry, ale o čistém štítu bohužel hovořit nelze.

Uživatelské rozhraní a ovládání by taktéž zasloužilo ještě trochu péče. Vedení postav je podivným hybridem mezi klávesnicí a myší, dá se na něj zvyknout, ale za intuitivní interface bych ho neoznačil, ani kdybyste mi za to slíbili láhev koňaku. Klávesové zkratky nedávají smysl, jednou se funkce potvrzuje mezerníkem, jindy zase enterem, asi podle stavu slunečního větru, a vůbec je to čas od času spíš boj než hladký zážitek. Je to škoda, protože při hraní moc dobře víte, že se pod povrchem skrývá parádní titul, ale občas působí dojmem fantasticky navrženého auta, kterému však někdo omylem místo jednoho kola namontoval krychli.

Space Hulk je kultovní deskovka a Space Hulk: Tactics jí svým zpracováním dělá čest. Drobně inovuje, ale s citem, takže samotnému jádru hratelnosti absolutně není co vytknout. Taktické boje zejména proti skutečným protivníkům jsou nesmírně napínavé a zábavné. Pokud je to váš šálek čaje, rozhodně neváhejte. Jen si připravte trochu tolerance vůči technické stránce věci a kostrbatému ovládání. V případě, že chcete hrát spíše sami, bude také potřeba lehce mhouřit oči nad umělou inteligencí. Pozitivní dojem z hraní je nicméně tak silný, že výhrady odsouvá na druhou kolej.

 

Verdikt:

Láskyplné zpracování předlohy i jejích reálií. Drobná autorská vylepšení přidávají další vrstvy taktiky a výsledkem je v jádru prvotřídní tahová strategie. Trápí ji však nedokonalý technický stav a místy nelogicky opatrná umělá inteligence.

Nejnovější články