Hrát sám není hřích ani nuda
Prvním herním módem, do kterého nově příchozí i ostřílení veteráni pravděpodobně zavítají, je hra pro jednoho hráče. Nedočkáte se v ní tolika frenetických bitek jako v multiplayeru, ale logicky spíše lineárnějšího postupu. Hratelnost se v singlu posouvá vpřed nejen ve smyslu posunu ke kampani ve střílečce, ale také v ní Splatoon 2 více připomíná skákačku nebo 3D hry s Mariem: vedle střílení totiž musíte často zaměstnat i myšlenkové závity a rozlousknout nějakou tu hádanku, nebo prokázat obratnost při skákání k cestě dál. Ostatně i souboje stojí často na tom nenechat se trefit a využít prostředí ve svůj prospěch, což platí i pro multiplayer. Rozhodně tedy nečekejte bezmyšlenkovité kropení všeho, co se pohne.
Splatoon 2 nabízí přes třicet úrovní (pokud počítáme i samostatné bitky s bossy), jejichž dokončení zabere něco mezi šesti až osmi hodinami, které jsou rozdělené do pěti různých světů. Světy, z nichž se do úrovně vypravujete, pak lehce ovlivňují i styl dané úrovně – nemusí to však být stoprocentním pravidlem. Mnohem důležitější je, že všechny úrovně jsou perfektně nadesignované a je opravdu zábava jimi procházet. Designéři zvládli střídání tempa a přidávání nových nápadů mnohem lépe než v původní hře, a každá úroveň je tak něčím specifická.
Jednou skáčete mezi nataženými inkoustovými šňůrami, podruhé si osvojujete taktiku rychlého pohybu v inkoustu a následného útoku, potřetí se snažíte udržet na rotujících kostkách a po čtvrté jimi sami rotujete… Když k tomu přidáte vhodné prostřídání spíše bojových nebo výrazněji skákačkových pasáží, odejdete prvotřídně pobaveni. Obzvlášť, pokud budete sbírat nepovinné předměty, k nimž se musíte dostat svou zvídavostí, ale také prokázáním určitého umu. Svůj podíl na pestrosti úrovní má i fakt, že vám tvůrci u většiny z nich na první průchod napevno přiřadí zbraň: sami se tak naučíte, jak nejlépe používat odstřelovačku, jak zacházet s kýblem barvy, jak uskakovat s dvojicí samopalů a tak podobně.
Pestrost hry tím ovšem nekončí: autoři vám při druhém a dalším průchodu umožňují použít jakoukoliv z celkem devíti dostupných zbraní. Úroveň uzpůsobená specifickému hernímu stylu tak i na poněkolikáté působí úplně jinak a vyžaduje od vás odlišnou strategii, což samozřejmě zvyšuje znovuhratelnost. A když vezmu v úvahu, že za projití všech úrovní s jednou zbraní vás čeká i speciální odměna do multiplayeru (skin dané zbraně), dá se u hry pro jednoho hráče strávit skutečně dlouhá doba.
zdroj: Archiv
Lov lososů na Switchi
Můstkem mezi klasickou hrou pro jednoho hráče a multiplayerem je zbrusu nový režim Salmon run, který postaví čtyři hráče v kooperaci proti celkem třem vlnám nepřátel. V podstatě klasická horda, v níž navíc sbíráte z bossů vypadlá vajíčka a nosíte je na místo určení, je ozvláštněna obecnými herními specifiky. Lososi vám ničí inkoustové cestičky, po kterých cestujete rychleji, a vy je tak musíte udržovat, abyste se mohli rychle přesouvat po bojišti s vajíčky na zádech i bez nich.
Dalším ozvláštněním jsou výborně vymyšlení bossové, kteří sice mají poměrně komický vzhled (sniper střílející z hromady pánví, děsivý gril, ze železa vytvořená ryba), ale dokáží slušně potrápit. Na každého z nich totiž platí specifická strategie, kterou musíte respektovat vy i celý tým, protože bosse obyčejně neustřílíte. Bossovi, který střílí z košů rakety, tak musíte trefit granát právě do koše, železná ryba se dá zlikvidovat jen střelbou do živé ryby sedící na ocasu, na kterou abyste se dostali, musí ji někdo z týmu vylákat tak, ať vám ten ocas ukáže a podobně. Všechno se naučíte rychle, ale provádět to v praxi je složitější.
Bossů je celkem osm a na mapách je s nimi opravdu zábava. Zvlášť, když se jich objeví větší množství najednou, musíte opravdu spolupracovat s celým týmem, abyste zapeklitou situaci zvládli. Hra vám navíc občas znepříjemní celou záležitost tím, že dynamicky promění nabídnutou mapu. Ať už osekáním dostupného území skrze stoupnutí/klesnutí vody, mlhou, takže pořádně nevidíte, nebo nocí znamenající jen jeden typ unikátního bosse. A to jsem ještě nezmínil, že vám hra na začátku každé vlny nepřátel náhodně přidělí zbraň ze čtyř dostupných, takže se musíte pokaždé přizpůsobit trochu jiné roli v týmu, a musíte se tak naučit hrát v trochu jiném stylu. Salmon run je zkrátka skvělé osvěžení.
Jediné, co mi na tomto módu vadí, je fakt, že je dostupný pouze v určitých dnech a hodinách, a navíc pokaždé jen na jedné mapě (které jsou však pro Salmon run exkluzivní). Nevím, co vedlo Nintendo k rozhodnutí zařadit Salmon run do hry v podstatě jenom jako event (snad strach z prázdných serverů za pár měsíců?), ale nemožnost si jej zahrát kdykoliv člověk chce prostě zamrzí.
Stříkáme po sobě inkoustem jak za mlada
Poslední a nejdůležitější herní variantou je klasický kompetitivní multiplayer. Již při uvedení obsahuje celkem čtyři herní módy, které se hrají na celkem osmi mapách, jejichž počet se bude postupně rozšiřovat. Základním módem, a také jediným, který si zahrajete do dosažení desáté úrovně, je Turf War. Rozdělíte se v něm do dvou týmů po čtyřech a vašim cílem je mít po uplynutí tří minut obarveno více herní plochy než soupeř. Jednoduchá myšlenka se zvrhává v adrenalinové přestřelky, kde nehraje prim počet fragů, ale fištrón, s jakým obarvíte všechny plochy v úrovni nebo se dostanete nepříteli za záda. Pamatujte, že nejužitečnějším hráčem může být i ten, který nikoho nezabije, ale vše přestříká na tu správnou barvu. Tříminutové Turf War zápasy mají skvělou dynamiku a nabízejí unikátní herní zážitek.
Další herním módem je Splat Zones. Musíte v něm obarvit předem určené území na vaši barvu a co nejdéle jej kontrolovat, abyste získali potřebné body. V tomto případě už nejde o to vybarvit úroveň jako omalovánku, ale ke slovu se dostávají komplexnější přestřelky - zastavit soupeře je najednou mnohem důležitější. A také je mnohem důležitější přetnout protivníkovi snadnou cestu k cíli, což uděláte právě přebarvením jeho inkoustu…
zdroj: Archiv
Tower Control je jedním z pokročilejších módů, ve kterém musíte dostrkat věž z prostředka mapy až do protivníkovy základny. Cesta je předem daná a na věži stačí stát, nicméně tempo hry bývá vražedné a vítězství se často přelévá ze strany na stranu. Důležitou novinkou oproti Tower Control z prvního dílu je skutečnost, že věž musí projet několik checkpointů, kde musí chvíli stát – obrana proti dostrkání je tak o něco snazší. I když samozřejmě platí, že po prvním odblokování checkpointu se věž strká snadno. Likvidace soupeřů je navíc v Tower Control ještě důležitější než ve Splat Zones.
V současné chvíli posledním dostupným módem je Rainmaker, ve kterém máte za úkol sebrat ultimátní zbraň a donést ji soupeři do základny. Nic víc, nic míň, ale celé je to nádherně hektické, a i když vezmete v úvahu fakt, že po každé smrti nositele Rainmakeru musíte rozstřílet jakýsi štít zbraně, než můžete zbraň znovu sebrat, jde o nejrychlejší herní režim ve hře.
Obecně je skvělé, jak se od sebe jednotlivé režimy liší, ale sílu Splatoon 2 vidím hlavně v Turf War, Splat Zones a Tower Control. Rainmaker už působí příliš jako klasická střílečka. Pro spoustu hráčů ale může jít o vítané osvěžení.
To není chyba, ale tvůrčí záměr!
V některých úrovních Splatoon 2 je nezávisle na zvoleném režimu vidět, že tvůrci oproti jedničce mírně pozměnili filozofii hry. Vyhnout se nepříteli už není tak jednoduché a u spousty zdí narazíte na zarážku, kvůli které se nedostanete na její vrchol, což omezuje vertikální rozměr soubojů. Hra vás více tlačí do otevřeného konfliktu i střetu s nepřáteli a zrychluje dynamiku bitek lineárnějším pojetím úrovní. Na druhou stranu přidává mnohem více prostoru ke krytí. Zároveň však zachovává unikátní herní styl díky možnosti proměny v oliheň a útoku z nečekaných míst, takže sesekané šplhání po zdech tolik nevadí. I tak je ale mou nejoblíbenější úrovní vertikální Mooray Towers, kde se balanc otevřenosti a střetů s nepřáteli povedl dokonale vyvážit.
Za zmínku stojí ještě několik drobností. Úspěch v bitvě dost ovlivňuje oblečení, které si můžete koupit v obchodech, získat jako odměnu za lososí běhy nebo můžete za herní měnu dokonce nakoupit přes černý trh jako kopii oblečení jiných hráčů. Kromě vzhledu postavičky nicméně oblečení obsahuje i různé schopnosti, které mohou výrazně ovlivnit výsledek bitvy. Není až tak těžké sestavit si optimální build, který podpoří váš herní styl, ale získávání schopností probíhá náhodně. Je tak možné strávit delší dobu vyladěním oblečení na patřičnou úroveň, na čemž obzvláště ve vyšších ligách opravdu záleží. Příjemné nicméně je, že můžete schopnosti z oblečení donekonečna odstraňovat, ale jejich „zrnka“ vám pro příští použití v jiném oblečení zůstanou.
Další zajímavostí je fakt, že si nikdy nezahrajete všechny herní módy najednou. Ve dvou ligách i v Turf War se totiž co dvě hodiny střídá herní režim a dvě právě hrané mapy. Zpočátku to asi nikomu nebude vadit, ale až si hráči něco výrazně oblíbí, asi budou trošku brblat. Podobně ale fungoval už první díl a je pravda, že to hru činilo pestřejší, protože si hráči zkrátka museli vyzkoušet více map, a hra je tak rychle neomrzela.
Na místě je také obecná výtka na nemožnost v průběhu zápasu nebo před ním (i podle toho, co má zbytek týmu) vybrat oblečení a zbraně, abychom měli větší šanci. Už to sice nebývá souboj čtyř olihní s válečkem proti týmu samopalníků (což přičítám matchmakingu, který zřejmě bere v úvahu i vybavení), ale občas se nějaká ta nepříliš dobrá kombinace najde. Ostatně, matchmaking podle úrovní by také mohl být podstatně lépe vyvážený. Hrát na úrovni 4 proti někomu na úrovni 17 opravdu není úplně fair. Zvlášť když vezmu v úvahu logický rozdíl ve vybavení.
Obarvíme svět na fialovo!
Mimo těchto drobných nedostatků je nicméně Splatoon 2 perfektní hra, ke které by každý majitel Switche, jemuž se neježí vlasy při slově střílečka, měl upřít svou pozornost. Zabaví totiž i hráče, kterým klasické multiplayerové střílečky moc nevoní. Svou originální formulí však upoutá i fanoušky žánru, kteří hledají osvěžení v jinak vyprahlé pustině nápadů. Navíc Splatoon 2 skvěle vypadá, výborně se hraje a také se velmi dobře ovládá jak na televizi, tak v handheldovém režimu.
