Winters, nikoli Patton
Možná jsem se ale vyjádřil nepřesně. Vaše řemeslo není ani tak generálské, jako spíš majorské. Nepřesouváte armády po mapě světa jako v Hearts of Iron IV, ale vaším denním chlebem není ani neustálý intenzivní mikromanagement malých jednotek ve stylu Company of Heroes. Vaše úkoly jsou bezpochyby spíš taktické než strategické, ale na rozdíl od druhé jmenované hry se můžete mnohem víc soustředit na vymýšlení geniálních plánů a dodávání ozubených koleček potřebných k jejich exekuci, než že byste každé jednotce přikazovali, kdy a kam má hodit ruční granát.
Na bojišti se postupně mohou objevit stovky vojáků a adekvátní počet transportérů, letadel, minometů či obojživelných tanků (stále nechápu, jak donutili posádku, aby do toho plechového vodního hrobu vlezla). Můžete si je po mapě komandýrovat dle libosti, ale asi byste se zbláznili, kdyby se o sebe v tom počtu neuměly aspoň trochu samy postarat. Pěšáci si automaticky najdou nejbližší kryt. Skvadra parašutistů nebude tank kropit samopaly, ale počká si, až bude na dostřel bazuky. A tak dále.
Čeká vás tak mnohem méně zběsilého klikání na všechny strany, než byste při takovém množství ikonek možná čekali – i díky tomu, že hru můžete libovolně zrychlovat či zpomalovat, a mód bullet-time je v podstatě pauza. Tuhle možnost pochopitelně nevyužijete v multiplayerovém klání, nicméně v některých složitějších kampaňových bitvách je nadmíru užitečná. To ale zabíhám do detailů. Důležité je tohle: pokud vás od rychlých akčních strategií po vzoru StarCraft odrazuje právě nutnost zachovávat kulometné tempo myškliků, ze Steel Division nemusíte mít ani zdaleka takový strach.
Fronta na vítězné body
Místo toho se setkáte s řadou taktických situací, jejichž řešením není ani tak co nejrychleji namačkat skupinu jednotek a poslat je útočným pohybem vpřed, jako spíš se pečlivě zamyslet, zhodnotit co nejvíc proměnných a podle toho adekvátně zareagovat. Naházet chuchvalec chlapů a tanků na jedno ohrožené místo je vynikající způsob, jak si vykopat vlastní hrob. Tady totiž nechráníte pár kontrolních bodů, ale frontu. A na té nikdy není klid.
Co byste měli raději – malý lesík, nebo most přes úzkou řeku? Tahle volba není jen tak, když vaše posily tvoří jediný tank, jehož cílová destinace může dost dobře rozhodnout o tom, zda se vám pod rukama zhroutí celá fronta. A fronta je všechno. Když ji neudržíte, když soupeři darujete území, přicházíte tím nejen o vítězné body, ale taky o možné obranné pozice. A to ani nemluvím o tom, když se vaši muži octnou v obklíčení a jejich morálka rázem upadne do mariánských hlubin. Za získané území sice nedostanete žádnou „měnu“ (body posil přicházejí pravidelně oběma stranám nehledě na bitevní situaci), ale i tak se o každou píď půdy musíte rvát zuby nehty.
Tahle struktura velmi elegantně eliminuje defenzivní choutky, které mě ve strategiích často postihují - když zároveň ochromí i druhou stranu, zápas se může změnit v nezáživné čekání na to, kdo první mrkne. Ne tak ve Steel Division. Vy prostě musíte ovládat více území než nepřítel, jinak prohrajete. Chcete si například cenné metříky nahrabat útokem po křídlech a ve středu pole trochu ustoupit? Jak je libo. Nikdo neříká, že musíte sprintovat kupředu po celé délce fronty. Klidně si podrobně naplánujte soustředěný mikroútok. Ale pozor, vaše drahocenné plány často nevydrží první kontakt s nepřítelem.
zdroj: Falcon
Napětí do poslední kulky
Steel Division balancuje někde na pomezí žánru čistokrevné real-time strategie a specializovanějšího druhu anglicky zvaného „wargame“. Ten je obecně výrazně věrnější realitě, a tím pádem také obtížnější, nepředvídatelnější, hůře pochopitelný… A pro většinu hráčské populace o dost méně zábavný. V Normandii se tenhle kompromis projevuje například nepříliš důkladným tutoriálem nebo tím, že nikdy tak docela netušíte, jak která přestřelka dopadne. Nikoli snad kvůli špatnému hodu kostkou – spíš kvůli neuvěřitelné variabilitě jednotek (potažmo situací), na něž tady narazíte.
Když se zpoza zatáčky, na kterou míříte svým protitankovým dělem, vyloupne tank, vůbec to neznamená, že vaše past právě sklapla, a že dnes povečeříte na tygřím mase. Vaše ráže nemusí být dostatečná k proražení předního brnění, zvlášť když se z onoho doposud neidentifikovaného obrněnce vyklube Königstiger. Ale to stejné monstrum, od něhož se projektily odráží jak pingpongové míčky, může podlehnout jediné malé skupince pěšáků s bazukou, co se k němu proplížila lesem. Profesionální tip: z pancéřové konzervy není moc dobře vidět, co se děje venku.
Kámen-nůžky-Sherman
Tyhle situace, kterých se v jediný okamžik na frontě odehrává klidně deset, mohou být dále ovlivněny stovkou dalších faktorů, kvůli nimž je klasický systém kámen-nůžky-papír mnohem méně relevantní, než byste možná čekali. Kdo má zrovna leteckou převahu? Čí dělostřelectvo se nachází v lepší pozici, z níž může bezpečně otupit nenadálý útok? Komu v klíčové chvíli dojdou náboje, protože zapomněl objet frontální jednotky se svým náklaďáčkem? A možná nejdůležitější otázka ze všech – kdo koho zrovna vidí?
Modelová situace: normandským políčkem kodrcá osamělý Sherman. Vy ho moc dobře vidíte díky letadlu v nebesích. Chystáte se na něj hned dvojmo – mocnou osmaosmdesátkou na nepříliš vzdálené křižovatce a jednotkou panzergrenadierů schovanou v hustém lese. Čekáte, až vaši muži zahájí palbu… Jenže ona nepřichází. Pak Sherman spatří dělo, pokropí ho kulometem, a je po kanonýrech. Pěšáci se vyženou z lesa, ale pod palbou si tenhle nápad hodně rychle rozmyslí. A to všechno proto, že jste nezmáčkli klávesu C.
Vidět znamená vyhrát
Kdybych měl nováčkům Steel Division poskytnout jedinou radu, byla by to tahle – mačkejte C. Jenom tak si totiž vždycky budete jistí, kam která jednotka vidí. Často to z vaší ptačí perspektivy vypadá, že mezi lovcem a jeho kořistí nestojí nic, co by mohlo blokovat výhled. Pak si ale kameru efektně přiblížíte do úrovně očí a zjistíte, že to, co seshora připomíná rozeseté králičí bobky, je ve skutečnosti ovocný háj, skrz který by neprokoukl ani Bystrozraký. To samé platí o lesích – čím blíž jste jejich okraji, tím dále vidíte.
Jen je škoda, že ono neskutečně užitečné tlačítko vám zároveň neukáže dostřel vaší hlavní zbraně. Na to je potřeba rozkliknout separátní kolonku, což je otravné, neintuitivní a není na to moc čas, takže častěji budete spíš kvalifikovaně hádat než se s tím obtěžovat. Jde o jednu z mála vad na kráse uživatelského rozhraní, které je jinak naprosto bezchybné v jednoduchém sdělování všeho, co o myriádě svých i nepřátelských jednotek potřebujete vědět, například jejich typu, průraznosti střel či účinnosti proti měkkým a tvrdým cílům. Jen co se v něm zorientujete (dejte tomu aspoň pár hodin zkoušení), budete skvěle vybavení k řešení všech emergentních hádanek, co před vás hra a oponent postaví.
zdroj: Vlastní
Paragáni, nebo tanková divize?
Před pár odstavci jsem naznačoval, že wargames bývají pro běžné publikum, které vám z hlavy nevyjmenuje všechny německé divize na západní frontě (a do kterého tím pádem patřím i já), obecně méně zábavné než jednodušší strategie. V tomhle případě to ale rozhodně neplatí. Komplexní taktické potyčky Steel Division mě okamžitě vtáhly a z každé bitvy mi v mozku uvízlo hned několik nezapomenutelných momentů. Jak jsem pěkně dobyl kulometnou pozici hrdinskou ztečí. Jak jsem přecenil svoje síly a moje jednotky uvízly v kapse, což mi prohrálo bitvu. V obou případech šlo o důsledky mých vědomých rozhodnutí, nikoli panického klikání. Rozhodnutí, z nichž jsem se poučil, a která mi sloužila jako myšlenková potrava ještě dlouho poté, co jsem hru vypnul.
Bitva ovšem začíná ještě předtím, než zazní první výstřel. Základem úspěchu je totiž vytvoření konkurenceschopné bitevní skupiny, což je další skvělý element hry. Vy sami si vyberete, jaké jednotky si s sebou vezmete na bojiště. Nejdřív zvolíte zdrojovou divizi, kterých je docela dost na spojenecké i německé straně, a následně si naklikáte vysněnou kombinaci nástrojů na smrt. Smiřte se s tím, že nejsou příliš podrobně popsané a pro hlubší vhled budete muset experimentovat. Do toho musíte vzít v úvahu ještě jednu klíčovou mechaniku, díky níž je zajímavější nejen stavění armády, ale i samotné bojování – a tou jsou fáze.
Od pušek k raketám
Každá bitva je rozdělena na tři časově omezené etapy. V té první jsou k dispozici pouze slabší jednotky, v těch dalších se postupně dostanete ke svým nejlepším borcům. Zpočátku tak po sobě puškami střílí pár průzkumníků, a na konci je bojiště zahalené v kouři Nebelwerferů či plamenometných Shermanů. Ale kdybyste chtěli, můžete si některou ze silných jednotek přesunout do dřívější fáze. Daní za to však je, že bude například jen jedna místo tří. Když vám ji zničí, už ji nenahradíte a drahocenné místo ve vaší sestavě je až do konce bitvy prázdné.
Tenhle prvek je hned dvojitě obohacující (ozvláštňuje jak bitvu, tak stavbu armády) a jasně demonstruje obecnou pravdu – Steel Division je vynikající na všech svých rovinách. Exceluje ve zpracování konkrétních potyček, efektně simuluje boj o širokou frontu a výtečně zvládá i aspekt výběru jednotek a jejich přivolávání na bitevní pole. Jen je trochu škoda, že zmiňovaná bitevní pole mají tendenci být dost jednotvárná. Na kopec v ploché Normandii nenarazíte, všude samé lesy, maximálně nějaká malá vesnička… rozhodně bych ocenil větší variabilitu prostředí nebo dokonce datadisk, přesouvající celou hru na novou frontu.
zdroj: Vlastní
Normandský triumf
Trochu péče by zasloužily i kampaňové mise, které se téměř výhradně zabývají ohromnými, chaotickými bitvami, v nichž je nízká rychlost nutností. Přitom by se mi líbilo i zobrazení menších akcí, kde bych si mohl hezky zamikrovat, a uvítal bych také nové hlasové stopy jak pro příběhové dabéry, tak pro jednotky. A když už si tady píšu přání Ježíškovi: trošku přehlednější naznačení toho, kde začíná a končí krytí, by rovněž neškodilo.
To jsou ale nepatrné šmouhy na vybroušeném diamantu. Steel Division: Normandy 44 je realistická, zábavná, hluboká, a dokonce i vizuálně moc hezky zpracovaná strategie, do níž sice dá trochu práci proniknout, ale jen co akceptujete základní pravidla, zbytek je díky povedenému uživatelskému rozhraní více méně intuitivní. To samozřejmě neznamená, že jde o lehkou hru – právě naopak. Doteď neumím pořádně rozmisťovat protitanková děla a těžké kulomety, a AI na obtížnost Medium je mi zdatným soupeřem. Klíčové ale je, že mám stále chuť učit se ze svých chyb a radovat se ze svých úspěchů. V Normandii se mi obojího dostává v královské míře.
