Vražedkyně sluncí

Zlověstná mrtvola hvězdy je jak kyvadlo zamrzlé v inkoustové černi. Rozervaná nečistou bombou, nástrojem dobyvačné zkázy Její obrozené Výsosti. Však ho nahradí pýcha strojníků Albionu – mechanické slunce, proti němuž bude měsíc z lampionů, který si postavil nebeský chanát, jen pouhá cetka na obloze. Ale i ten se bude hodit, až se budete prodírat jak smetana hustou temnotou v Půlnočním pásu, kam hromy odcházejí zemřít.

Jedním z ústředních témat hry je tentokrát čas, který se stal novým zlatem. Hory a skály, ve kterých spala naleziště hodin, sténají pod hemžením horníků. Minuty čerstvě vyrvané ze země je sice potřeba nejdřív zpracovat v anglických továrnách a pak řádně ofrankovat a evidovat, pořádek musí být, ale kdo by si nechtěl prodloužit život čerstvě vyraženým měsícem či půlrokem, ještě voňavým z výrobní linky? Jenže když se někde přidává, někde musí také ubývat. A do vězení, kde minuta trvá celé zimy, se vážně podívat nechcete.

Správně, sice budete soupeřit s kosmickými mlhami namísto náhrobků jadeitových vln jako v Sunless Sea, ale uhrančivě bizarní, zasněný, podmanivě surrealistický a občas řádně makabrózní styl světa zůstal zachován. A to je jenom dobře.

Nebeští jezdci

Pokud jste hráli Sunless Sea, budete okamžitě jako doma. Svou lokomotivou do kruhové mapy nakreslíte čmáranici cest. Čekají vás přístavy napěchované příběhy, děsivé výjevy zpravidla z chvil, kdy se Vysoká divočina nechtěla nechat zkrotit, a nakonec sem tam i kocábka, která má zálusk na váš náklad. Či některý z prastarých nebeských tvorů.

Souboje byly zřejmě nejslabší složkou předchozí hry a je proto samozřejmě správně, že se dočkaly potřebných změn. Pohyb ve vzduchu má daleko větší setrvačnost a lokomotivy umí pomocí bočních trysek provádět úhyby do stran. Tahle jediná, zdánlivě malá úprava zásadně mění podobu bitev. Jsou nyní mnohem dynamičtější, akčnější a příjemnější pod rukama. Zejména při konfliktu s přesilou se mění v pořádný vzdušný tanec.

Hra rovněž nabízí rozmanitější výběr výbavy i zbraní. Lokomotivu tak můžete obtěžkat různými druhy přídavných zařízení, plátování a nástrojů zkázy včetně několika jaksepatří éterických kousků. Třeba dělem na Nepozvané. Nebo kanónem z osamělých nočních můr. Doslova.

zdroj: Archiv

Jen škoda velmi přísného nastavení teploty. Funguje zhruba jako stamina v akčních RPG, jen s útoky přibývá, místo aby ubývala. Jakmile dosáhne maxima, nelze chvíli uhýbat, a pokud v takovou chvíli vystřelíte, poškodíte si trup lodi. Problém je, že i tepelně velmi efektivním kanónem naplníte ukazatel tak po pěti střelách a v případě, že zavelíte k palbě z velkorážních děl, budete muset soupeřit s přehřátím klidně po dvou salvách.

Jistě, není to nic, na co by se nedalo zvyknout, přizpůsobit se tomu a užít si to. Jenže, nemůžu si pomoct, odolnější nepřátelé a benevolentnější měřák teploty, který by umožnil pálit opravdu pořádnou kanonádu namísto výstřelu jednou za pár vteřin, by nejspíš skýtali ještě o fous lepší zábavu.

Čtyřsvětí

Když ošoupete všechno verbální polstrování, odhalíte vlastně až bolestně primitivní skelet hratelnosti. Krom bojů sestává z vození něčeho někam. Stejně jako v předchozí štaci však síla nespočívá v samotném principu, ale spíš v myriádě odpovědí na otázku co a kam. A hlavně proč.

Bezslunečné moře nabízelo s datadiskem dvě roviny. Potemnělá nebesa se rozkládají dokonce na čtyřech. Povinná je jen ta první, do ostatních se můžete vydat v libovolném pořadí. Sunless Skies jsou totiž opět kolekcí povídek, pohromadě je drží jen vazba v podobě ambice vašeho kapitána.

Tu si můžete zvolit na začátku a jedná se o hromadění bohatství, sepsání vesmírného eposu či zjištění Pravdy. Třetí cíl (stále velmi volně) poutá putování obsáhlou úkolovou linkou, první dva vás nechají se pohybovat zcela svobodně.

Nejprve tedy budete brázdit úvodní okolí Nového Winchesteru. Probíhá tu konflikt autoritářského Londýna se separatisty, krajní oblasti objímá mráz a celá mapa připomíná spíše pavučinu uliček mezi skalisky a klobouky obřích hub.

Dál už máte volno. Můžete svou příď nasměrovat třeba do Albionu, roviny, v níž se snoubí mléčné závoje mlhy se spodní malbou industriálních koles. A občas se tu trhá tok času. Ostřílení oblační vlci prozkoumají i Elutherii, zahradu půlnoci, překrásnou, tajemnou, opojnou a nebezpečnou. Ti nejsrdnatější se pak mohou vydat i na expedici do Modrého království, světa, kam odcházejí zesnulí v přípravě na překonání posledního obzoru. A ti největší pošetilci mohou nahlédnout i za něj a zjistit, co se děje po smrti. Nic pro slabé povahy, mimochodem.

zdroj: Archiv

Na zakotvení čeká přes třicet přístavů, každý s vlastními dějovými linkami. A je to právě tahle část, kvůli které alespoň na přenádhernou chviličku všechny výhrady mizí jak sněhová vločka nad ohněm. Příběhy jsou servírovány gamebookovým stylem s občasným hodem kostkou, jehož obtížnost určuje výše dovednosti, kterou hra zrovna testuje – úplně stejně jako v Sunless Sea.

Slova a věty v Sunless Skies jsou jak šedesátiletý koňak, co pijete z lidské lebky. Zahřejí a naplní jak tekutá zář hvězd a pak zaplaví děsem, když si uvědomíte, co jste vlastně právě pozřeli. Pečlivě volené obraty, sňatky výrazů, co se do párů nehodí, ale i přesto podivně fungují, obrovská slovní zásoba a přehlídka verbálních obrazů – některé zádumčivé, jiné hořkosladce nápadité, další jak z neklidných snů. A uprostřed nich pár perel mezi perlami, až se tají dech. Však počkejte na princezninu svatbu. Gurmán psaného slova může chystat příbor, je na co se těšit.

Přátelské nebe

Až potud je to zážitek par excellence, ale číslo v hodnocení jste nejspíš zpozorovali, takže vám je bohužel jasné, že to nemůže být jen samá chvála. Začněme atmosférou. Je o poznání míň tíživá než ta, co svírala hlubinné moře.

Sunless Skies má až příliš pestré barvy a hlavně je všude až příliš dobře vidět na to, aby člověk propadl trudnomyslnosti či obavám z neznámého. To je samozřejmě velmi subjektivní komentář a hlavně to samo o sobě není negativní kritika. Pořád je na co se koukat, protože výtvarná stránka je bez debat výborná, ať už v přítmí, nebo bez něj.

Problém nastává, když se to zkombinuje se dvěma nepříjemnými designovými přešlapy. Zaprvé: Sunless Skies je až moc přívětivá. Nebál bych se dokonce použít slovo snadná. Nejde ani tak o to, že si můžete zvolit, zda budete hrát roguelike jako v předchůdci, či nově s možností načtení posledního autosavu. To je naopak dobře, každému, co jeho jest.

Prapůvod problému leží v tom, že je primitivně jednoduché vydělat peníze. Ukazatele paliva a zásob, které mají fungovat jako hnací motory nejistoty, se tak záhy zcela míjí účinkem, protože udržovat je v bezpečných, bezstarostných hladinách by zvládl i průměrný šimpanz. Obě komodity jsou levné, dají se koupit všude a zlaťáků máte dost.

Jediné, co zbývá, je míra hrůzy vaší posádky. Jakmile se naplní, je zle, ale způsobů, jak své mužstvo držet v klidu, je přehršel skoro na každém kroku – výzva se tedy taktéž nekoná. Po pár hodinách budete mít silnou mašinu, financí až nad hlavu, všechny tři ukazatele kompletně pustíte z hlavy a přelety mezi přístavy budou probíhat bez jakéhokoliv vzruchu. Krom soubojů, samozřejmě, ale i ty se nakonec okoukají a zbyde jen odpočítávání času k dalšímu zajímavému čtení.

zdroj: Archiv

Pomalu a zběsile: London drift

S tím přímo souvisí druhý a daleko horší přešlap: pohyb je k uzoufání líný. Jistě, můžete namítnout, že ani opěvované Sunless Sea nebylo zrovna závod v tryskových člunech, ale tam právě pracovala děsivá atmosféra. Navíc to fungovalo jako motivace k získání financí na lepší motor. A vždy se jako poslední východisko nabízela možnost naložit kotel nad bezpečnou mez a letět pak vpřed výměnou za riziko výbuchu. Ani jedno z toho v Sunless Skies nenajdete.

Jinak řečeno, stejně hřbitovním tempem, jakým vyrazíte z prvního doku, budete doplouvat i k závěru celé hry. Zpočátku to vůbec nevadí – světy jsou obrovské a reptat nad rychlostí není kdy, protože je místo toho potřeba mít obličej přilepený k bočnímu okénku a pozorovat tu divokou krásu tam venku. Jenže přelétání mezi přístavy je ve hře vážně hodně a některé příběhové linky vás navíc posílají nejen do jiných měst, ale rovnou vás nechají pendlovat i mezi světy.

A když se po dlouhatánské štrece k vzdálenému přístavu sunete jak ledovec třeba popáté, z objevitelské vášně samozřejmě nezbyde vůbec nic, protože mapu už znáte jak své boty. Nervozita nehrozí, však surovin máte dost, a nastupuje otrava.

zdroj: tisková zpráva

Nesmírně mě bolí to napsat, protože jsem se na Sunless Skies hrozně moc těšil, ale pomalého létání je tu tolik, že jsem se kvůli němu musel do závěrečné třetiny hry už docela silně nutit. Famózní texty mi to pak vynahradily, to ano, ale doploužit se k nim bylo čím dál tím větší utrpení.

Nechápu rozhodnutí nenabídnout lepší motory. A pokud to tvůrcům přišlo moc obyčejné, proboha, vždyť běžně vezete v nákladovém prostoru sudy plné hodin. Nešlo by je třeba nadrtit a šňupnout si? Na chvilku si zrychlit realitu. Fetování času by mohlo být návykové jako pašování slunečního svitu v Sunless Sea. Mohly by se k tomu i vázat příběhové linky.

Ale bohužel, jediná možnost, jak si přesuny urychlit, je létat bokem. Zní to sice jako nápad po úrazu hlavy, ale faktem je, že úhyby jsou zkrátka rychlejší než let vpřed. Nakonec se tak možná přistihnete, jak zdoláváte vesmír „na kraba“, což je sice docela sranda, ale ponoření do atmosféry je v tu chvíli v trapu.

Ráj psanců, cestovatelův očistec

Na technické problémy jsem, až na pár drobných bugů s mapou a úkaz, kdy nepřítel zemře, ale zapomene zmizet, nenarazil. Sunless Skies je verbální požitek, o tom se nedá polemizovat, a tudíž nemám problém ho ze srdce doporučit hráčům, co rádi čtou. Přijdou si na své a budou v sedmém nebi. Nebo pekle, jak se to vezme. (S obligátním upozorněním, že k plnému vychutnání bude potřeba vysoce nadprůměrná znalost angličtiny, ale to snad nikoho nepřekvapí.)

Kombinace nižší obtížnosti, větších vzdáleností a trmácivé rychlosti však prostě není příjemná a při bilancování může za to, že celkový dojem ze hry je nakonec bohužel horší než u předešlé námořní štace. Pořád se jedná o kvalitní titul, nechápejte mě špatně, ale „jenom“ to mi od Failbetter Games nestačí.

Vývojáři opět dokazují, že se svým spisovatelským umem řadí ke špičce v celé branži, ne-li na samotný vrchol. Tak mistrná úroveň práce se slovem by si zasloužila obalit do vytříbené hratelnosti. A to se Sunless Skies naneštěstí nepodařilo. Snad se tvůrci umoudří a hru ještě upraví v některém z budoucích patchů.