Každá z více než 30 základních úrovní vlastně připomíná několikaminutovou (resp. několikavteřinovou) partičku šachu. Objevíte se v bílé místnosti, začnou na vás nabíhat červení pěšáci a musíte je do jednoho pokácet. Začínáte s holýma rukama, kličkujete mezi levitujícími střelami (nikoli kulkami, kulky mají psi), opatrně se přibližujete k nejbližšímu oponentovi, na uvítanou po něm vrháte sebranou kulečníkovou kouli, na rozloučenou jej hladíte pěstí, ještě ve vzduchu chytáte jeho vyraženou pistoli, jednu mu posíláte mezi oči, zbývající tři nájemníky v zásobníku pálíte směrem k jeho rudým kolegům, tak tak se vyhýbáte přepadení zezadu, do vitrínky saháte pro samopal a jedním stisknutím spouště vysíláte trojitou dávku, ale jako pán času stíháte každou střelu namířit proti jinému protivníkovi… Dámy a pánové, čistá práce.
Čas se zastavil. Skoro
Když před téměř dvěma roky Superhot zazářila na Kickstarteru, odkud si polští autoři odnesli balík se čtvrt milionem dolarů, byly slyšet obavy: nebude té hře chybět výzva? Pokud člověk svým pohybem ovládá čas, budou mít nepřátelé vůbec šanci se trefit? Nebojte se, mají. V Superhot se naopak umírá docela často. Hraje se tu podle pravidel „co zásah, to smrt“, navíc vždy čelíte mnohonásobné přesile. Pokud se necháte zahnat do kouta a z několika úhlů na vás vyletí salvy broků, s velkou pravděpodobností se jim už prostě nevyhnete. A co je pro obtížnost asi nejzásadnější: on se ten čas přeci jen trochu hýbe i bez vás…
Není totiž pravda, že vaše prosté stání znamená i stoprocentní stání světa kolem. I když sundáte ruce z myši a klávesnice, hodinky nadále tikají. Jedna setina „nehybného“ herního času trvá zhruba dvě a půl vteřiny reálného času. Což je znát. Setinky jsou možná zanedbatelné při vaření brambor, ovšem v balistice už ne. Šnečí, leč přeci jen konstantní tok času mě kolikrát poslal do rakve – dívám se před sebe, vyhodnocuji situaci a najednou mě něco pifne zezadu, aniž bych hnul brvou (mimochodem, i prosté rozhlížen se považuje za pohyb). To člověka dokáže rozčílit, zvlášť u delších levelů v pozdější části hry, kde nejsou checkpointy. Tvrzení, že „čas se hýbe, jen pokud se hýbete vy“, zkrátka není stoprocentně pravdivé.
Občas skutečně počítáte každý zlomek vteřiny a vážíte každé pootočení kamerou. Jednou kupříkladu začínáte ve výtahu, obklíčení třemi bídáky. Tenhle úvod jsem opakoval aspoň pětkrát, protože se mi nedařilo správně navázat úkroky, údery a otočky. Jasně, mluvíme tady o střílečce, ale hratelností kolikrát připomíná spíše strategii nebo puzzle hru. O zběsilé akci lze mluvit až po dokončení každé úrovně, kdy se několikaminutový průchod smrskne do několikavteřinového replaye. Ten lze přímo ve hře elementárně sestříhat a rovnou uploadovat, avšak výsledná videa nejsou kdovíjak pohledná. Kvůli přebíjení totiž často děláte různé krátké pohyby, abyste „spálili“ zbývající desetinky a mohli znovu vystřelit, což má ve zrychleném průchodu za následek nepříjemné cukání obrazu.
Velmi dobré, ale má na víc
Třicítku úrovní spojuje vágní dějová linka o děsivě návykové simulaci „superhot.exe“. Vaše postava se postupem času ztrácí ve virtuální realitě a přestává rozpoznávat skutečné od digitálního. Rozhodně nedoporučuji hrát před spaním, nebo vám bude celou noc před očima blikat „SUPER! HOT! SUPER! HOT! SUPER! HOT!“ V jeden moment dokonce musíte program vypnout, vrátit se do Windows a hru znovu spustit. Nevidí se často, aby vývojáři s hráčem takhle vytírali, a výsledek je trochu psycho. Kdo sleduje seriál Mr. Robot, tak ví, která bije.
Atmosféře hodně pomáhá i svérázný vizuální styl. Svět je bílý, zbraně jsou černé, nepřátelé jsou červení. Žádné další barvy v Superhot nehledejte. Je to jednoduché, stylové a hardwarově nenáročné. Zasažení protivníci jsou digitálního složení, nemluví, nekřičí a tříští se jako sklo (tedy za předpokladu, že hra zásah detekuje, občas totiž střela nepochopitelně proletí skrz protivníkovo tělo a on vesele běží dál). Akce v trojbarevném světě je náramně efektní, pozorování vzduchem plachtících projektilů má své nepopiratelné kouzlo a dovedu si představit, že až vyjde slibovaná verze pro Oculus Rift, půjde o hodně působivý zážitek.
zdroj: Archiv
Superhot není složitá hra – za necelé dvě hodiny máte příběhovou kampaň za sebou. Postupem času se od pistolky dostanete k brokovnicím a samopalům, od pouhých pěstí k basebalkám a katanám, avšak celkově se hra nevyvíjí. Až na jednu výjimku tvůrci v průběhu kampaně nepřekvapí žádným novým prvkem v hratelnosti, novým druhem level designu nebo novým typem nepřátel. Vymyslet by se toho při tom jistě dalo mnohem více. Celou dobu čekáte, kdy se z té simulace s malými levely přesunete do opravdové velké hry, ale jediné, čeho se dočkáte, jsou závěrečné titulky.
A pak? Pak můžete mise absolvovat znovu, jen v různých módech. Jsou jich kvanta. Dva jsou ryze speedrunové, další vás omezují co do použitelných zbraní (jen katana, jen pěsti, jen jeden výstřel z každé zbraně) a dokonce tu najdete i mód, kde čas opravdu stojí, stojíte-li i vy, žádné pomalé tikání ručiček. Škoda, že takhle hra nefunguje už v základu. Opravdoví nadšenci se pak mohou topit ještě v klasických arénách s nekonečnými vlnami postupně sílících nepřátel. Jde však jen o chabé náplasti na bolístku, která zůstane po kraťoučké kampani bez velikých ambic.
Superhot zkrátka nabízí jen to, co znáte z trailerů. Jde o svěží koncept, který na několik hodin spolehlivě zabaví, avšak jeho potenciál byl a je mnohem větší. Současná verze Superhot má proto stále příchuť prototypu. Doufám, že se Superhot chytne, vydělá autorům dost peněz na další projekty, a oni za pár let překvapí stejně mile, jako Valve s Portal 2 po trochu prototypové jedničce.
