Atmosféra, která oblékne
Přinejmenším na obrázcích vypadá Symmetry lákavě. Milovníci výtvarné alternativy okamžitě rozpoznají umělecký potenciál ve vektorové grafice, která podtrhuje záhadnou a také dosti mrazivou atmosféru. Geometrická scenérie v pastelových barvách si také rozumí s vyprávěním bez dialogů a postupným odhalování velkého nepřítele, tedy dalšími zajímavými prvky hry. Počáteční skvělé dojmy každopádně vezmou za své, jakmile autoři svoji sci-fi lednici de facto sami vytáhnou ze zásuvky koncepčními chybami a hra se postupně rozteče v kaluž nedotažených nápadů a žánrových klišé.
Příběh trosečníků z havarované vesmírné lodi se odehrává v závějích, kdy teploty klesají až k mínus osmdesáti a zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že by měla celá hra selhat. Škoda, neboť Symmetry umí být herně velmi návyková a její atmosféra místy až hypnotizuje. V celku ale nepřesvědčí. Nestihne důstojně rozvinout ani hratelnost, ani děj, a koneckonců ani onu mrazivou depresi, kterou zpočátku tak zaujme.
zdroj: Archiv
Zamrzlý osud
Vesmírná loď ztroskotá na podivuhodné planetě, kde mrzne až praští, a protože se nedobrovolným polárníkům nedaří vyhnat teplotu horečným dýcháním na teploměr, pokusí se opravit překvapivě ne zcela zdevastovanou techniku a rychle odletět pryč. Současně chtějí sami sobě odpovědět, jak a proč vlastně k nehodě došlo, a je docela ironické, že po dvou až třech hodinách, kdy hra skončí, vlastně o mnoho chytřejší nejsou. Nicméně zpočátku je nevědomost přirozená a v Symmetry se začne rozplétat zdánlivě atraktivní scénář s nevšedním způsobem vyprávění.
Nad hlavami hrdinů se čas od času zjevují klasické dialogové bubliny, které ale neslouží k vzájemným rozhovorům. Postavy spolu ve skutečnosti nemluví a namísto toho se obracejí přímo na hráče, kterému potichu a jakoby „pod čarou“ sdělují, co si myslí jeden o druhém, o tom, co se stalo a co se asi dít bude. Díky tomu se v příběhu časem rozvinou současně konspirační a apokalyptická dějová linka.
Přeživší začnou spekulovat o zákeřné roli agentury, která je do kosmu vyslala, a zároveň řeší čím dál podivnější chování planety, v jejímž nitru se probouzí umělá inteligence. Postupná změna nálady se efektně promítne do grafického zpracování, když se za místem ztroskotání pomalu, ale jistě, zjevuje gigantická skulptura čehosi, co se podobá Shodan, tedy ne zrovna veselé a hravé umělé inteligenci. Bohužel, právě když se příběh tímto zajímavým směrem vydá, zvrhne se v lacinou sci-fi o zlých „korporátech“ a ďábelském počítači.
Jakmile se atmosféra hry překlopí do trapnosti a klišé o záchraně lidstva, definitivně vyplují na povrch všechny absurdní chyby v konceptu. Například to, že hrdinové bez vzájemné interakce kolem sebe chodí jako duchové a nikdo z nich nehne brvou dokonce ani při smrti kolegy, což působí velmi nepřirozeně.
Příběh a atmosféra jsou v konečném důsledku devastované nedomyšlenostmi a mnoha otázkami bez odpovědí. Časem se kolem lodi například objevují jakési halucinace, ale kdo ví, co vlastně znamenají. Strom, auto a další předměty ze Země mají sdělit něco, co ale i pozornějším hráčům nejspíš zůstane ve své pravé podstatě utajeno. Možná ani sami tvůrci nevěděli, co vlastně chtějí říci.
Ten dělá to a ten zas tohle
Kosmonauti na zamrzlé planetě potřebují přežít do doby, než se jim podaří opravit loď, ale s hratelností je to bohužel podobné jako s příběhem. Co se zpočátku zdá docela atraktivní, se časem ukáže jako trapné a omezené. Podstatu hry tvoří patero činností: odpočinek, stravování, sbírání otopu, vaření a hledání kovového šrotu na opravu lodi. K těmto prvkům, které mají tvořit kompletní herní zážitek, se časem připojují už jenom drobnosti, například opravování náhodně se poškozujících součástí lodi. Jak asi tušíte, chudá herní směs nevydrží dlouho bavit.
zdroj: Vlastní
Kdo ví, kdo ovdoví
Symmetry je velmi úsporný manažer činností, který přeci jen dokáže zaujmout zajímavou dělbou práce. Každý hrdina umí něco líp, něco hůř, a proto je důležitá specializace činností a jejich neustálá koordinace. Jak třeba vyřešit „suplování“, kdy zkušený „dřevorubec“ odpočívá nebo baští? Musí ho nahradit kolega, který to se sekerkou možná moc neumí. Ten bude pomalejší a méně toho přinese, ale je to lepší než zmrznout u vyhaslých kamen. Jeho vlastní práci, například vaření, přitom musí zastat někdo další, kdo možná není zrovna po ruce. A tak pořád dokola.
Loď je velký žrout energie a tepla, a proto vás dokonalé sladění její obsluhy, údržby, a především opravy vyjde na takových deset až patnáct restartů kampaně. Ta při nešikovném managementu bohužel pokaždé vyústí v postupnou smrt všech lidí na palubě, a tím pádem i ke zmaru veškerého snažení. Přežití na planetě se zpočátku jeví dokonce jako nepřekonatelný problém. Hrdinové jsou velmi často vyčerpaní tak, že víc jedí a spí, než pracují, a krom síly nemají na rozdávání ani rozumu. Necháte-li je bez dozoru, klidně umřou na cestě pro dříví.
Se smrtí na jazyku vás budou (ne)přeživší iritovat opravdu často. Uhlídat, kam zrovna odcházejí a v jaké kondici jsou, není kupodivu ani s malým ansámblem postav vůbec jednoduché. Tím spíše, když vám přehled o nich ztíží ne zrovna přívětivé uživatelské rozhraní.
Zatímco méně důležité údaje o stavu zásob se permanentně objevují na obrazovce, klíčové ukazatele zdraví posádky kupodivu nikoliv. Proto, když potřebujete zjistit, jak se konkrétní člen posádky doopravdy cítí a co mu chybí, musíte na něj přiblížit obraz, rozkliknout interaktivní nabídku a až poté z několika parametrů zjistit, zda má smysl ho znovu poslat na mráz místo večeře.
Pořád dokola
S pracným mikromanagementem by nebyl takový kříž, pokud by se stav jednotlivých členů posádky nemusel kontrolovat každou chvíli. Snaha autorů nechat hráče do hry opravdu proniknout bohužel vyústila v klikacího peklo, a to zejména poté, co do děje vstoupí další postavy. „Klikfest“ nevyhnutelně směřuje ke zbytečným chybám a frustrujícím koncům.
Kvůli drobným nepozornostem budete muset hru často restartovat, což je princip, na který si je možné zvyknout, ale těžko si ho oblíbíte. Na časté opakování je hra připravena alespoň generovaným obsahem, i když pohříchu také nijak dokonale. Při každém novém pokusu o záchranu posádky se mohou na scéně objevit nové postavy a tím pádem i lehce odlišný scénář, ale příliš mnoho variant neexistuje a zakrátko si vyzkoušíte úplně všechny. Poslušně navíc směřují do společného cíle, a tak se brzy opakuje jak příběh, tak i hratelnost a celá zábava. Tedy „zábava“.
Do Symmetry je po určitý čas problém proniknout a když už se vám to povede, rázem je konec. Jakmile se člověk strefí do všech mechanik a postupů, které vlastně nejsou vůbec hluboké ani propracované, je po zábavě. Navzdory jisté dávce znovuhratelnosti zůstane Symmetry velmi skromným dílem, vlastně takovým survival rychlíkem. Nestane se v něm nakonec nic zajímavého ani podstatného. Co je nutné opravit, opravíte, a co nesmí zemřít, to nakrmíte a dáte spát. Toť vše.
S dobrou atmosférou by hře bylo možné chudý obsah určitě prominout, ale Symmetry umí vlastně jenom naznačovat. Aby se nestala pouhou scifi kopií This War of Mine, ořezala veškeré herní prvky až tak, že z ní skoro nic nezbylo.
