Je to sice radostné zjištění, ale abychom se zase nenechali příliš unést. Stále platí, že většina dalších rozhodnutí ve třetí epizodě má opět spíš kosmetický charakter a jsou tedy falešná. Když vás přepadne Vallory, nejhorší babizna na celé Pandoře, chce po vás jméno člověka, který za celý ten dosavadní humbuk může.
Coby Fiona jsem ukázal prstem na jednoho ze dvou možných viníků, Vallory dotyčnému provrtala břicho brokovnicí, přičemž druhý možný viník přežil až do konce epizody a měl poměrně zásadní roli. V duchu jsem už posílal směrem k Telltale high five, jenže pak jsem zjistil, že i kdybych ortel smrti vyřkl nad druhou postavou, beztak by umřela ta první, zatímco ta druhá by beztak žila dál. Bolestivé zjištění.
Vzhůru za pokladem
Třetí epizoda s podtitulem Catch a Ride začíná asi milisekundu po událostech z druhé epizody během poněkud infarktové scény v tajné základně korporace Atlas. Jak známo, naše (ne)povedená partička se přichomýtla k lovu na bájný sejf a od té doby se potácí z bláta do louže a z louže do bláta. Nyní se na to ale aspoň jinak dívá.
Děj se sice nadále odehrává na nehostinné planetě Pandora, jenomže hrdinové teď prozkoumávají skrytou botanickou laboratoř plnou agresivních kytiček, kde to vypadá jako v modrém fosforeskujícím lese z filmu Avatar. Shodou okolností se i tamní planeta jmenovala Pandora.
zdroj: Archiv
Rozdíl je v tom, že vegetace z Avatara byla asi sedmnáctkrát pohlednější. Rozumějte, jsem tuze rád, že po dvou šedivých písčitých epizodách jsme se dočkali zhola jiné barevné palety, ale to nic nemění na archaičnosti grafického zpracování adventur od Telltale. Už jsme si na něj sice zvykli, ovšem při četných akčních scénách s mnoha účastníky se více než kdy předtím obnažuje prkennost enginu.
Postavy se klátí jako dřevění strašáci, animace na sebe nenavazují, občas jsou vysloveně trhané a ruší od celkového zážitku. Tomu nyní dominuje obdivuhodné větvení děje, avšak odhlédnu-li od něj, přijde mi, jako by scénáristé už vystříleli většinu své humorné munice, a zatímco v prvních dvou epizodách jsem se několikrát nahlas zasmál, nyní jsem naopak epizodu dohrával nadvakrát, protože občas prostě nudila. Přitom jde o zatím nejkratší epizodu (cca dvě hodiny), byť celková hrací doba mi trochu poskočila, protože když jsem Catch a Ride znovu spouštěl, musel jsem opakovat dobrých deset minut – autoři se s checkpointy moc nebabrají a ukládají jen na několika místech.
Něco se děje
Během třetí epizody se úctyhodně rozvíjejí osobnosti hlavních aktérů, nic nepřešlapuje na místě a vývojáři zkrátka neplýtvají vaším časem. S Rhysem začnou cloumat hormony, Fiona se zhlédne v roli vault hunterky (docela jí to jde) a vy si začnete domýšlet, že věznitel Rhyse a Fiony s hlasem mladého Dartha Vadera je nějaký jejich starý známý. Spoiler alert: osobně tipuji Vaughna, třebaže rozdílné tělesné konstituce mou teorii podkopávají.
Kromě posunu na domácí frontě scenáristé přihazují zase několik nových postav. O Augustově dominantní matce Vallory již byla řeč, ale hodí se znovu jednou připomenout, protože tahle dáma má takovou páku, že do jejích služeb napochodovaly i dva vault hunteři z původních Borderlands. Když Rhys a Fiona sledují, jaké kapacity proti nim (ale také vedle nich) nastoupily, začínají litovat, že nezůstali na domácím písečku.
Největší pozornosti se každopádně dostává Gortysovi, další plechovce do sbírky roztomilých robůtků, kterých je univerzum plné. Gortys je malý, kulatý a infantilně brebtá, a zároveň je nesmírně důležitý, protože inženýři z Atlasu jej naprogramovali k hledání skrytého sejfu. K tomu však potřebuje pomoc svých nových lidských parťáků, kteří pro změnu potřebují jeho pomoc. Nejkomičtější na celé této situaci jsou rodičovské pudy, které Gortys vzbudí ve velkém žlutém Loader Botovi, jehož masivní kovové tělo provází naše hrdiny už od první epizody.
Je to sranda, leč přesto mám dojem, že dialogy celkově už nemají takový šmrnc jako v předchozích epizodách. Dokonce mě přepadla myšlenka, že hlody Handsome Jacka z Borderlands 2 byly vtipnější než tady - a to je Borderlands 2 hrou o střílení a lootování, nikoli o mluvení jako Tales from the Borderlands. Zároveň mě v jeden moment praštilo do očí švindlování scenáristů: když někdo začne ujíždět autem a jiný se za ním o dvě minuty později rozběhne po svých, působí hloupě, když přijde střih a najednou jsou všichni ve stejném záběru a uhánějí spolu.
Zkrátka a dobře začínám cítit určitou únavu, ale konec třetí epizody je jasným příslibem toho, že příště nás Tales from the Borderlands vezmou někam docela jinam a budou se dít velké věci. Nevím jaké, ale jsem upřímně zvědavý. To je koneckonců něco, co se autorům nadále skvěle daří – umí člověka napnout, umí v něm vzbudit touhu po odpovědích, přičemž ony odpovědi pak umí velmi uspokojivě servírovat. Tak šup sem s nimi.
