Boží vůle
Rodiče si člověk nevybere a pokud by tato fráze měla své místo ve slovníku, musela by u ní být nalepená Isaacova fotka. Jeho matka totiž zaslechla hlas shůry, který jí našeptal, že by měla svého syna zabít. A jelikož tam nahoře se nikdy nemýlí, popadla tahle hromada sádla a přesvědčení nůž plna chuti vykonávat boží vůli.
Chudák Isaac před ní utekl do sklepa, ze kterého se vyklubal několikapatrový dungeon plný obscénností, nočních můr a hnusu. Pokud by se mu ale podařilo překonat jeho nástrahy, byla by mu nabídnuta možnost s matkou bojovat. Což po všech těch, až biblických, nesnázích ve sklepě musí být procházka krví zbrocenou zahradou.
Původní hra vyšla v roce 2011, sklidila spoustu vynikajících hodnocení a svým způsobem si zasloužila také svůj statut kultu. Ostatně, kde jinde standardně útočíte na nepřátele vlastními slzami? V ní obsažená hrůza, hnus a vysoká obtížnost byly namíchány tak provokativně, že ačkoliv se jednalo o jednu z nejméně komunikativních roguelike záležitostí, její tajemnost a nevyzpytatelnost vás nutily pokračovat. Záhy přišlo ještě rozšíření, které nafouklo už tak gigantický obsah a hru jako takovou ještě o kousek ztížilo. Tím však Isaacovo putování skončilo, takže měl tenhle ubrečený klučina pokoj.
Edmund McMillen je však coby „rodič“ hry také drasticky nevyzpytatelný – a pokud neuposlechl volání peněz, pak klidně třeba hlas shůry. Po pár letech se ohlédl za Isaacovým putováním a řekl si, že hru miluje moc na to, aby odolal možnosti ji kompletně předělat. A tak přišel podtitul Rebirth, tedy Znovuzrození.
Zmrtvýchvstání
Když už se ale pouštěl do remaku, nezvolil cestu levného oprašování textur a přikreslení několika nových bossů. Do hry se spolu se studiem Nicalis ponořil až po uši, měnil, redesignoval, balancoval a upravoval. Výsledný produkt nakonec pro milovníky původní hry sice na jedné straně působí familiérně, na straně druhé je ale také svěží a nový.
V základu se jedná o tu samou hru – v klasickém roguelike duchu postupně zkoumáte jednotlivé místnosti dungeonu. Jakmile jednou otevřete dveře, musíte se vypořádat s tím, co je uvnitř. Až je vše uklizeno, můžete jít do místnosti další. Po cestě sbíráte různé předměty, které mění vaše schopnosti a statistiky. Nakonec najdete v daném patře bosse, nakopete mu zadek a jdete o poschodí níž. Patra se generují náhodně, stejně tak místnosti i nepřátelé. Variability má přitom hra na rozdávání, takže dlouho neupadá ani do stereotypu, který se jinde dostavuje velmi brzy. Všechno dobré tedy zůstalo.
zdroj: Archiv
Ta nejmarkantnější změna je spojena s vizuálem a samotným chodem hry. Rebirth totiž pohání zcela nový engine, který zajišťuje absolutní plynulost (60 FPS) snad na každé šunce a zároveň pracuje s novým, ručně kresleným pixel artem.
Hra je tedy trochu pixelovatá, detailněji nakreslená a animovaná, ale hlavně naprosto plynulá a tím pádem i přístupnější. Souboje s monstry, jichž je sklep opravdu plný, proto působí férověji a opírají se víc o vaše dovednosti. Ty jsou nově prověřeny také vybalancovanou hratelností, díky níž je podle mě hra poněkud jednodušší.
Breč se mnou
Samozřejmě se nenechte zmást, stále se jedná o zničující roguelike titul, který budete z duše nenávidět. Nicméně, ať už za to můžou hodiny a hodiny, které jsem strávil s původním titulem, nebo plynulejší chod a designové zásahy, nedělalo mi na normální obtížnost zas až takový problém The Bingind of Isaac: Rebirth dohrát. Opět se musíte ohlížet na to, jaký dungeon pro vás hra vygeneruje a jakými předměty ho naplní. V Rebirth jsem nicméně měl pocit, že trochu víc záleží na mém skillu, než na vlídnosti náhodného generátoru, což rozhodně vítám.
Nově také máte možnost se do dungeonu ponořit se svými přáteli v lokální kooperaci. Na papíře to zní rozhodně lákavě, praxe nicméně tak skvělé není. Namísto, abyste hráli se dvěma regulérními postavami, si totiž od hlavního hráče půjčíte jedno srdíčko života. Jakožto druhý hráč pak okolo Isaaca poletujete coby nějaké stvoření a snažíte se mu pomoct. Jenže nemůžete sbírat předměty, ani procházet dveřmi. Nevyléčíte si zranění, neotevřete truhlu, zkrátka nic. Ve hře jste jen od toho, abyste s ním brečeli. Ve výsledku nakonec prvnímu hráči ani tak nepomáháte, jako spíš škodíte.
Velké změny tímto výčtem končí. Ve hře jsou stovky nových předmětů, odemykatelných bonusů, challengů a podobně. Dokonce se objevila i možnost vracet se prostřednictvím klíče do dříve vygenerovaného dungeonu se stejným rozmístěním monster a pokladů a hrát ho znovu. Výrazně se tím zvyšuje vaše šance, že pak konečně porazíte matku.
Větší, hezčí, lepší
Hlavní klady The Binding of Isaac: Rebirth ale nespočívají v tunách nového obsahu jako spíše v odladění toho starého. Zatímco pro milovníka původního dílu by nové předměty nemusely nutně znamenat návrat ke hře, fakt, že se hraje trochu jinak, už zní zajímavě. Přechod na nový engine a do nové „rovnováhy“ sil způsobuje, že je hra poněkud přístupnější a snadnější (nemáte ponětí, jak nepatřičně si přijdu, když tohle píšu o The Binding of Isaac). Snadněji do ní proniknete, pěkně si ji oťukáte a to skutečné peklo zažijete až s jejími výzvami a vyšší obtížností.
