Bez followerů ani ránu

Otevřený herní svět není pro hráče The Crew ničím novým, vždyť v prvním dílu se sázelo právě na onen zážitek z možnosti procestovat si Spojené státy po vlastní ose. Při tom všem ježdění po Státech se pak samozřejmě hráč nevyhne bezpočtu připravených závodů rozdělených do čtyř základních kategorií (ty se pak ještě dělí do tří subkategorií).

Hlavním prvkem by ale měla být socializace s dalšími hráči, snaha bořit světové rekordy na jednotlivých tratích nebo herních úsecích, a do toho všeho sbírat (naštěstí) fiktivní následovníky, podle nichž se určuje postup hrou a odemykají se nové možnosti.

Tento aspekt se začíná pomalu šířit napříč všemi hrami od Ubisoftu, v nichž je postup hrou určen popularitou na fiktivních sociálních sítích (jako třeba Coonstagram v South Park: The Fractured But Whole). Těžko říct, jestli tím autoři něco zamýšlejí i do budoucna, v každém případě odkážu zvědavce na Games Radar.

zdroj: tisková zpráva

V The Crew 2 si hráč se svým neznámým hrdinou buduje renomé díky vyhraným závodům, umístěním na co nejlepších pozicích nebo i díky obrázkům pořízeným na speciálních fotomístech. Jak se tu a tam zmíní některá z doprovodných postav, hlavní je udělat dojem na fanoušky a posouvat se na žebříčku popularity.

Reálná socializace ve hře je ale spíš vzácnost. Pokud nehrajete s kamarády, málokdy se vám podaří narazit na reálného hráče, který by opravdu měl zájem se jakkoliv družit. A tak se mi většinou stávalo, že když už jsem narazil na hráče, buď jsme kolem sebe jen projeli, nebo si trošku oťukávali boky, ale prakticky nikdy nedošlo ani k pozdravu nebo jakékoliv jiné interakci. Prostě jen náhodná známost. A tak mi zůstali jen ti fiktivní followeři, postupné rozšiřování vozového parku a závodění.

Na souši, na mořích i ve vzduchu

Hned na začátku nové kariéry je hráč vržen do jakéhosi triatlonu, při němž se vystřídá auto, člun, a na závěr přijde řada na letadlo. Xtreme Series je hlavním pilířem celé hry a zároveň hráčovou největší motivací pro posun na vyšší úroveň a k novému obsahu. Jde o jakýsi běžící „seriál“ na pozadí menších závodů.

Ne vždy se musí nutně odehrávat ve stejném složení (třeba hned druhý závod nahrazuje letadlo terénními vozítky), ale myšlenka je jasná. Po absolvování úvodního závodu se hráč může pustit do otevřeného světa, navštíví několik hlavních stanů jednotlivých kategorií, které reprezentují auta, čluny, terénní vozítka a letadla. Velkou výhodou je velká volnost ohledně toho, na kterou disciplínu se při hraní zaměříte.

Věnovat se všem do posledního detailu je totiž hodně náročné a pro mě osobně jsou navíc letadla a vrtulníky od dob GTA: Vice City jedno velké NE. Snažím se jim vyhýbat v rámci zachování zdravého rozumu. Stačí si tedy vybrat jeden z hlavních štábů a začít si budovat renomé v rámci konkrétní disciplíny.

zdroj: Archiv

Jak už bylo zmíněno v úvodu, každá z hlavních kategorií nabízí ještě podkategorie, které se odemykají spolu s tím, jak hráč získává věhlas a především peníze z vyhraných závodů. První vozítko sice dostanete darem, ale všechna další už něco stojí, a hlavně první nákup pro mě byl velké riziko. Nevěděl jsem, jestli mě bude první nově otevřená kategorie bavit, a cena auta byla tak vysoká, že by mi zbylo sotva na benzín.

V začátku se tak ze všeho nejvíc vyplatí prostě jen jezdit po Státech a objevovat. Městské závody střídají zběsilé jízdy napříč divokou krajinou na americkém Středozápadě, závody motorových člunů u Floridy nebo u Hooverovy přehrady, a nechybí ani závody s větrem o závod na křídlech vašeho letadla.

zdroj: tisková zpráva

Různorodost pak ještě roste, když se přidají závody na motorkách, driftování, závodní okruhy, monster trucky nebo nefalšované rallye. K tomu přičtěme jednorázové závody na vozítkách, ke kterým hráč nemá jinak vůbec přístup, a už nám pomalu nestačí prsty na počítání typů závodů. The Crew 2 nabízí opravdu nepřeberné množství strojů a závodů, což krásně ladí s obrovským otevřeným světem, ve kterém se dá dělat téměř cokoliv.

Ne každé vozítko ale stojí za to hned kupovat, nebo na něj prostě v daný moment hráč jednoduše nemá peníze. Musí si tak vystačit se svým starším vozem (člunem, letounem...), který ovšem musí být dostatečně vybaven pro zvyšující se nároky a obtížnost na vyšších úrovních popularity. A tak namísto obchodu s díly nabízí The Crew 2 jakési loot boxy light.

Po každém vyhraném závodu (nebo aspoň umístění v TOP 3) získá hráč pro dané auto několik nových součástek, kterými pak jednoduše nahradí ty staré. Odpadá tak nutnost neustále navštěvovat nějaké obchody a utrácet vzácné zdroje. Problém nastává ve chvíli, kdy devadesát procent technického vybavení svítí fialově (vzácné kusy), ale těch deset procent je stále šedivých a bez jediného vylepšení, které vám prostě po celou dobu takříkajíc nepadlo. Vybavení vozítka pak slouží jako jakýsi ukazatel pro vstup do závodů a říká, jakou vstupní úroveň by měl hráč mít, aby měl reálnou šanci zvítězit.

Hráč má tedy možnost vybírat si vozítko, vylepšovat si je, závodit s ním, toulat se po Státech, získávat na popularitě a postupovat hrou doplněnou o velice primitivní příběh na pozadí a prvoplánové závodnické hlášky od kolegů. Zní to vlastně až příliš krásně, nezdá se vám?

Piha na americké kráse

Nechápejte mě špatně, The Crew 2 je většinou příjemná hra, dokáže zabavit a nabídnout hráči prožitek z arkádového závodění, ale k opravdu dobrému titulu jí ještě hodně chybí. Vezměte si už jen samotný rozlehlý otevřený svět. Bezesporu jedno z nejlepších zpodobnění Států, jaké jsem kdy viděl, ale bohužel zoufale prázdné. Pokud nemáte dostatek přátel, kteří jsou na Uplay a v The Crew 2 aktivní, téměř okamžitě ztratíte reálnou motivaci se toulat po nekonečných silnicích. Po chvíli přejíždění prostě Státy ztrácejí svoje kouzlo a pro hráče je mnohem snazší se v touze po posunu začít přesouvat pomocí skoků přímo na start závodu.

Samotné závody jsou pak poměrně špatně vybalancované, a to i ty na stejné úrovni obtížnosti. Delší trati většinou hrají ve prospěch hráče, a tak jsem i při veškeré své nešikovnosti příliš nesakroval na příležitostné opakování závodu, ale jsou i takové, kdy se ženete deset minut kupředu s neozkoušenou motorkou (speciální závod na Harleyi) a stále se s ní jaksi sžíváte. Když vás pak odnikud v závěrečné rovince předjede polovina oponentů, je to k zlosti.

Naopak se mi mockrát stalo to stejné, ale z pohledu dojíždějícího aktéra. Celý závod jsem ztrácel a časově jsem zaostával o pěkných pár vteřin. Najednou ale jako by moji oponenti zpomalili a já je předjel. Všechny. Vítězství bylo sladké, ale s divnou pachutí nepochopení.

zdroj: tisková zpráva

Stran ovládání se pak taky nejedná o žádný zázrak. Všechna vozítka slouží hlavně pro zábavu a The Crew 2 jasně deklaruje, že se nesnaží být reálnou závodní simulací. Největší problém jsem měl nicméně s ručním řazením. Ne snad proto, že bych neuměl zařadit, ale protože při startu dochází často k několikasekundové prodlevě mezi reálným začátkem závodu a tím, kdy už má hráč vozítko (hlavně u motorek se mi to stávalo) pod kontrolou.

První rychlostní stupeň se sám nezařadí, ale jelikož ještě stále nevidím herní interface, nevím, jestli řadit můžu. Často jsem tak buď zařadil moc a nemohl jsem se rozjet, jindy jsem zase začal řadit příliš pozdě z toho prostého důvodu, že jsem neviděl na otáčkoměr a netušil, jestli už tedy jedu, nebo ne.

Nevím, kolik hráčů s tím má reálně problém, ale osobně to považuji asi za největší nepříjemnost, na kterou jsem při hraní narazil, protože jsem kvůli ní musel často restartovat závod ve snaze trefit se naslepo do řadící sekvence a naučit se poslouchat motor.

Galerie

Od všeho trochu a dohromady nic

The Crew 2 je krásná hra. Je radost se kochat zpracováním Spojených států, je radost si tu a tam zajet rallye, vyzkoušet si závody v motorovém člunu v bažinách kolem Floridy a vůbec na jihu Spojených států, nebo se prohánět ve vytuněných autech po ulicích New Yorku a Las Vegas.

Jenže ať už děláte cokoliv, nedokážete se zbavit pocitu, že to není úplně ono. Autoři chtěli do hry dostat všechno, ale jako kdyby zapomněli dát věcem hlubší význam a nějakým způsobem je propojit. Otevřený svět je sice krásné sousloví, ale v případě The Crew 2 je až příliš obrovský. Závody jsou neustále o tom samém, systém vylepšování reálně nehraje roli a hra by se obešla bez dialogů.

I přes vyjmenovaná negativa jsem si ale dokázal The Crew 2 velice často příjemně užít. Pravda, bylo to v přiměřených dávkách a po vyselektování obsahu, který mě baví ze všeho nejvíc. Pak se z dobré hry stává opravdu skvělý zážitek.